Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
vločky 06
datum / id10.01.2005 / 142917Vytisknout |
autorexorcista
kategoriePovídky
upřesnění kategorieje dlouhá
zobrazeno3671x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Znáte to...
Určitě ano...
Sedíte a píšete a najednou, jako by vaší rukou psal někdo jiný.
Příběh se sám odehrává tak skutečně, že nestačíte skoro ani zapisovat, co se děje před vaším vnitřním zrakem.
Tak tohle se mi stalo včera večer kolem desáté.
Původně jsem neměl ani v plánu to co píšu ukládat, ale téma pozvolna přeteklo do jiného a už jsem byl lapen.
Ze dvou až tří stránek se staly čtyři a pak šest. Kdy jsem změnil písmo z dvanáctky na desítku ani nevím.
Skončil jsem s psaním v půl šesté následujícího dne...dnes ráno.
Rozespalý, malátný a s pálením v očích jsem odcházel v šest do práce na dvaceti čtyř hodinovou službu.
Víte, lidičky, chápu, že jste líní si číst dlouhé povídky, ale pokuste se přemoci, myslím, že stojí za to.

První tři odstavce klidně přeskočte, to je to téma, které bylo na počátku psaní a pro samotnou povídku nemá fatálně dúležitý význam. Pokud tedy nechcete číst všechno, začněte u slova Chicco...

hezké počtení :)

(každý něco věnuje, tak tohle bude pro Nicolku Cestovatelku, ať její cesty jsou vždy suché a vedou přímo k cíli)
vločky 06

Kapitola první...Světlo<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Každý máme v sobě světlo. Svítí nám v naději, v lásce i v radosti. Září jasným plamenem a ukazuje nám cestu dál, cestu, která je jinak ztracená v temnotě nevědomosti. Naše světla jsou zažehnuta v den zrození, kdy poprvé a někteří, bohužel, i naposled pocítíme první naplnění plic vzduchem a vydáme mocný výkřik oznámení a protestu:“ Jsem tu, světe a nedám svou kůži zadarmo!“ Světlo se pak postupně rozhořívá do fagule. Držíme ji nad hlavou a ona září do dálky a říká nám, kde jsou nástrahy, kde musíme světlo rozfoukat do mohutného žáru, aby nám pomohlo spálit bezpráví, nenávist a bolest. Někteří drží divoký a nespoutaný plamen, šlehající okolo sebe a dokáží jiným zapálit jejich louče když uhasnou. Jiní opatrují svůj malý, klidný ohýnek, strachují se, aby jim ho neuhasil vítr nebo déšť, kryjí ho před ostatními a sytí se jeho chatrným, skomírajícím teplem. A když, po mnoha příbězích a ságách vlastní historie, dojdeme na konec té cesty, pomalu tam položíme plamínek do obrovského jezera ohně, které hoří a svítí do dálky. Je v něm plamen každého, kdo došel až sem a přidal své světlo k těm ostatním. Je to oheň věčnosti, je to Plamen, který září na Olympu, žije v srdcích Fenixů a osvětluje dvoranu Vallhaly. Bohové v něm kovají své nástroje a jeho odraz se ti mihne v očích, když si pro tebe přijde Smrt. Temná, sametová křídla rozdmýchají jiskry co tě vynesou až k nebesům. A někdy, někdy ještě dál.

 

Kapitola druhá...Temnota

                Ale každý máme v sobě i temnotu. Protože jsou místa, kam naše louč nedosvítí. Držíme si ta místa v sobě a ukládáme tam to, co by na světle bylo příliš odporné, slizké a hrůzné. Máme je všichni. Tmavé kouty, plné špíny, zvrácenosti a někdy i bolesti. Svojí bolesti nebo té cizí, za kterou se cítíme být odpovědní a nechceme to vědět. Temnota je plná nevyslovených a potlačovaných představ, zvráceností a zvrhlostí, které si podvědomě nechceme přiznat, ale straší nás ve snech, kdy je zcela neovládáme a naše louče jen skomírají. Temnota na nás doráží, dráždí svou chutí zakázaného a často nepoznaného, svíjí se jako tanečnice v burnusu. Provokuje naší touhu ochutnat, dotknout se a cítit. Většinou je však poté znovu zatlačena světlem do pozadí. Jenže jsou i lidé, kteří své světlo nechají zhasnout. Utopí je v temnotě a ta nad nimi získá moc. Temnota je špatný pán. Vládne podlézavě, úlisně se plazí a v ústech svírá dýku se zlatým kováním. Podává ruku s nádherným prstenem, plným jedu. Neradí, ale našeptává. Přestává být výhružně vztyčeným prstem, stává se sevřenou pěstí, která vás drtí v přátelském a vřelém objetí. A když, jednoho dne zjistíte, že už nezbývá nic, co by vám temnota vzala, rozfouká vás vítr jako popel z vyhaslého ohně, protože to je jediné, co po vás zbude. Vyhaslý oheň. Váš plamen se nepřidá k ostatním, nenajdou se žádné jiskry, na jejichž teplých vlnách by se mohlo to co zbude vznést vzhůru. Nikdo si nedokáže představit jak obludné je nebytí. Na věky trvající výkřik, ječení zoufalé touhy po odmítnuté poctě spočinutí v klidu. Jako potrhané přízraky vzpomínek se v divokém reji točí mučené myšlenky, v zastřených očích maniakální víru v nemožné. Na rtech kvílivé kdyby. Navždy.

 

Epilog...Stín

                Na rozhraní světla a temnoty jsou stíny. Nemohou žít ve světle a temnota je také zničí. Opatrně našlapují, aby nesešli z cesty na žádnou stranu, aby jejich kročeje nevedly do zkázy. Nejsou dobré, ale nejsou ani špatné. Prostě jsou, protože tam, kde je světlo a temnota, tam musejí být i stíny. Stíny jsou odrazy dobrých a zlých věcí, které jsme vykonali. Nic si nemyslí, nic nechtějí. Jsou. Když přijde Smrt, světlo se připojí k Věčnému ohni, temnota obchází kolem jezera a čeká na další příležitost, ale naše stíny zůstávají. Obemknou nás jako kabát a stoupají vzhůru s námi. To ony, stíny, jsou děditstvím, které si neseme sebou, když odcházíme ze světa, právě stíny určují, jak silný bude náš příští oheň. Jestli bude plápolat jako vatra nebo skomírat zmrzle a...

 

Chicco potichu zavřel knížku, která mu ležela na stehnech a naklonil se nad postel. Prcek spal jako když ho do vody hodí. Potichoučku pochrupával, rty maličko pootevřené, víčka se lehoučce chvěla. Dítě snilo. Chicco se spokojeně pousmál a opatrně došel až ke dveřím vedoucím na chodbu. Ještě jednou se otočil směrem k posteli. Za pár sekund byla místnost prázdná. Před oknem si vítr pohrával s větvemi staré olše, ale tady bylo teplo a útulno. Vzduch, jako by voněl nasládle a nutil trochu do úsměvu. Na okenní sklo dopadly první kapky deště. Byl dvacátý listopad.

 

Na vrátnici a zároveň vstupní kanceláři měla být dvoučlenná služba. V rámci škrtů a krácení rozpočtu byla nemocnice personálně naplněna na 60 %, takže za bílým pultem seděla jedna sestra a četla si Cosmopolitan. Na přední stránce se usmívala úspěšná dvaadvacetiletá modelka ve svůdném oblečku a porozepnuté, zářivě bílé košili s proužkovanou vázankou purpurové a hnědé barvy. Titulek hlásal, že „ Život začíná ve třiceti! dvanáct způsobů, jak ulovit milionáře.“ Ostatní písmenka byla příliš malá aby je přečetl na dva metry, které jej dělili od časopisu.

„ Který milionář to odnese jako první?“

Sestřička měla co dělat, aby nespadla ze židle. Jmenovala se Marta Pařecká, jak hlásal štítek na jejích prsou. Podívala se na Chicca a zakroutila hlavou s kyselým výrazem v obličeji.

„ Tak tohle, to mi udělej ještě jednou, Davide, a já ti garantuju, že mě tu budeš rozdejchávat!“

Pak se usmála a očima přelétla titulek. Úsměv zvolna přerost v úšklebek.

„ Pch, milionář, to víš, že jo, leda ve snu, To bych nemohla trčet celej večer v týdle kukani.“

Chicco se opřel jedním loktem o pult:

„ Pro dnešek padla, svišť už spí a já mám taky na mále, jdu dom.“

„ Copak´s mu četl dneska?“

Chicco podal sestře knihu, byla v přebalu šafránové barvy a na čele se vyjímal barevný obraz šlehajícího ohně.

„ Chm... to jim nemůžeš číst třeba pohádky, Chicco? Nesnaž se mi tvrdit, že je tohle baví.“

„ Spousta lidí tomu pohádky říká, tak proč ne?“

Vzal si knihu zase zpátky. Jednou rukou rozevřel kabát a druhou ji zasunul do vnitřní kapsy. Vykouzlil na tváři zamyšlený výraz. V rohu u stropu, kam upřel oči, bylo pár prasklin a přes ně natažené jemné pavučiny.

„ Vlastně mě ten svišť požádal, jestli bych mu nepřečetl něco o smrti...tohle mi připadlo nejvhodnější.“

„ Je to škoda, takhle malí dítě, všichni ty prckové co máme na oddělení na tom nejsou nejlíp, ale právě Kryštof je takovej perfektní klučina...víš, že doktory obehrál v kartách už o šest čokolád a dva balíčky žvejkaček?“

Chicco  vyfouknul bublinu z Hubba Bubba co právě rovnoměrně zpracovával v puse a usmál se:

„ Nezapomněl se pochlubit, je to bezva kluk.“

„ Proč se tohle děje zrovna jemu, Chicco?“

Neměl rád tyhle otázky. Neměl rád otázky, na které nezná odpověď. Táhle vzdychl a sotva znatelně zavrtěl hlavou. Nadzvedl obočí a rty sepnul do tenké linky. Obranné gesto těch, co nechtějí nebo nemohou odpovědět.

„ Já vim, Chicco, to je hloupí se takhle ptát, ale stejně to neni fér.“

„ To je fakt.“

Oba chvilku hleděli na bílou plochu pultu. Ani tam nebyla vepsána odpověď.

„ Zmokneš, Chicco.“

Podíval se skrz dvojité skleněné dveře ven. Kapky deště na chodníku i vozovce vytvářely nízký mlžný opar, jak dopadaly a zase se rozstřikovaly. Znovu si povzdechl. Rukou zajel přes čelo do vlasů a když se dostal až k temeni hlavy, sevřel vlasy v pěsti. Pak paži zase spustil a pokrčil rameny:

„ Jo, zdá se, že zmoknu.“

„ Kdypak tě máme zase čekat, až se budou děti ptát?“

„ Uvidím, jestli budu moct přijít v pátek, pokud to neklapne, zase příští středu.“

„ Tak jo, dobrou noc, Davide, a krásné sny.“

„ I tobě, Marti, a nečti ty bláboly, milionáři jsou jen pro zlost.“

Sestra v odpověď mávla rukou a zase se pohroužila do četby. Chicco došel až ke dveřím, počkal, než je automatika otevře, prošel vstupním vestibulem a pak už bylo jen mokro a zima za krkem. Vydal se domů.

 

                Druhý den ráno vstal v šest, chvilku cvičil, ale zase to moc nepřeháněl, pak si udělal toasty se sýrem a šunkou ke snídani. Zapíjel černým čajem s mlékem a přikusoval rajče. Díval se z okna. Venku bylo křišťálově modré nebe, pročištěné nočním deštěm. Dojedl, umyl nádobí, vypil ještě hrnek čaje a pak vyrazil do práce. Jednou až dvakrát za týden dojde vždycky na dětské oddělení, trochu tam zvednout náladu. Než odejde, čte Kryštofovi před spaním z knížek. Management nemocnice s tím tiše souhlasí. Dětem se tak méně stýská a sestřičky se o ně nemusí na pár hodin starat. Navíc, od té doby co děti David navštěvuje, poklesly na dětském oddělení noční horečky. Ředitel ústavu si jednou vzal Davida k sobě do kanceláře a ptal se ho, jestli by nechtěl v nemocnici nastoupit jako zřízenec, byl by to pravděpodobně přínos pro obě strany. David to tenkrát odmítl. Rád za dětmi chodí, ale být s nimi den co den, to by ho asi hodně vyčerpalo. Navíc by jim mohl zevšednět a to by nerad. Když odcházel, upozornil ho ředitel, že nabídka platí i dále a kdyby měl zájem, on pro něho místo najde. David byl smutný, že musel lhát, ale lidé by pravděpodobně nepochopili čím to je, že jeho přítomnost má na pacienty tak blahodárný účinek. Sám vlastně neví, jestli by to byl schopen vůbec srozumitelně vysvětlit. Všechna ta znamení co si během posledních patnácti let vymyslel, všechna ta energie, která mu do nich prošla rukama, sám do dneška ani nechápe jak to funguje. Ví jen, že to funguje. Položí ruce ve znaku, který si pro ten určitý okamžik vymyslel a předá část své energie. Tečka. Kdyby mu to někdo líčil, asi by ho poslal ke cvokaři. Ze začátku, kdy už nedělal u Securitas, se snažil pochopit proč to tak je, pokoušel se hledat vysvětlení. Teď už se s tím smířil. Jak to vlastně tenkrát začalo.

Když byl ve službě s Jakubem, načapali skupinku grázlíků co rabovali trafiku. Drželi je v šachu a všechno šlo dobře, ale pak se za budkou s novinami objevil maník s pistolí a svět se proměnil v rozmazanou šmouhu krve. Výstřely. Křik. Bouchnutí těla o dlažbu. Vystřílel do toho hajzla celý zásobník. Později mu šéf říkal, že to byly dva průstřely plic, jedna kulka šla tomu bastardovi do žaludku a další tři do stehna. Bylo mu to jedno. V té chvíli, tam, na ulici plné spadaného listí poprvé udělal znamení. Klečel u Jakuba, z ruky mu vystřelovala ostrá bolest do ramene a on svíral kamarádovo tělo, snažil se zastavit ten příval horké krve, co vytékala na dláždění a obtékala v potůčkách kočičí hlavy. Položil obě dlaně na Jakubova prsa a tlačil utíkající život zpátky do těla. Možná i brečel, to neví, Hlava mu najednou explodovala závratí a David cítil, jak jeho tělo opouští ohromná spousta síly, tlačí se do rukou a proudí jimi dál. Udělalo se mu špatně, ale než stačil začít zvracet, omdlel. Probudil se až v nemocnici. Říkali mu hrdino a všichni se na něj usmívali. Pak dorazil šéf, přivezl sebou jeho Klárku a věnoval mu zarámované poděkování za záchranu lidského života. Když se Davidovi konečně povedlo vysvětlit jim, že neví co se stalo, našli doktora a ten mu všechno objasnil: Sanitka přijela téměř stejně s policejním vozem. Zásahovka Securitas dorazila s dvouminutovým odstupem. Doktor našel Jakuba jak leží na vozovce, košili nacucanou krví a pod ním nestoudně velká louže. Myslel, že už to má Kuba za sebou a hnal se hned k Davidovi. Jenže to ho čekalo překvapení. Jak začali hýbat s Davidem, Kuba sebou zaházel a rozkašlal se. Krvácení bylo zastavené. Potom si doktor uvědomil, že když dorazili, tak David pořád ještě tisknul ruce Jakubovi k hrudníku. Údajně nějaká křeč. Klárka Davidovi řekla že ho miluje a že je na něj pyšná a dala mu pusu, pak všichni zatleskali a bylo po slávě. Kuba se zotavoval bleskově, hned jak mu vyndali kulku co uvízla mezi žebry, rány se mu rychle hojili a nepotřeboval ani antibiotika. David, ačkoli měl jen prostřelenou paži, se však docela loudal. Doktoři to připisovali stresu a tvrdili, že je pořád ještě v šoku. Ale nakonec se z toho dostal. Měl pár týdnů na zotavení a dostal dokonce firemní poukaz na lázně. Tak se s Klárkou sebrali, zabalili kufry a jeli. Strávili čtrnáct dní odpočíváním, plaváním v bazénu a cyklistikou. Na kole jezdil David moc rád. Večer se milovali,ale viděl na Klárce, že je zaskočená tím, jak málo má najednou výdrže. Nikdy se neuměla moc přetvařovat. Když měl v lázních čas sám pro sebe, přemýšlel a rozebíral tu noc. Něco Kubovi předal, to mu bylo jasné. Vyšel si do lesa a udělal pár pokusů na pařezu. Nic. Žádné závratě, žádné změny. Vůbec nic.

Tu chvíli má v živé paměti dodnes. Bezradně se opřel o strom, zajel si rukou do vlasů a když sjel až na zátylek, sevřel vlasy v pěsti, zavřel oči, jeho ruka se dotýkala kůry stromu a David se nadechl. Nasál vzduch nosem a cítil, jak se mu do těla vlévá energie. Zmateně a opojeně zároveň cítil tíhu hlíny na kořenech, vítr ve větvích a mízu, protékající kmenem. Zase se mu zatočila hlava. Jako kuřákovi, když si poprvé natáhne z jointa a přežene to. Probral se na zemi pod smrkem. Cítil se svěží jako nikdy. Tělem mu proudila energie a on jí cítil od konečků prstů až po paty. Rozběhl se lesem k hotelu. Na tu noc asi do smrti nezapomene. A sousedé ve vedlejším pokoji už vůbec ne. Když vedle něj Klárka padla, zpocená a lapající po dechu, našel v jejím pohledu strach a nejistotu. Nechápala to. Ani nemohla. Pokusil se jí to vysvětlit. To byla asi ta velká chyba. Ráno si zabalila kufry  a odjela. Měla v očích slzy. Řekla, že Davida nechápe, že se ho bojí, že je jiný a že už dál nemůže. A pak byla pryč. Stál ve dveřích a díval se na schodiště. Pak sešel do baru a opil se do němoty. Druhý den se odhlásil a odjel domů. V práci ho čekal šéf a podnikový psycholog. Klárka se zašla svěřit. Po pěti dnech ho psycholog, s největší lítostí, zbavil práva na zbrojní průkaz. Odešel od Securitas. Šéf měl proslov, jak lituje, že tak skvělý pracovník musí odejít, ale doktoři jsou doktoři a proti nim nikdo nic nenadělá. David dostal další zarámované poděkování a jako odměnu si mohl nechat svoji uniformu. Klárku pak zahlédl ještě jednou v obchodním domě. Zmateně zatěkala očima po jeho tváři a pak rychle odešla. Davida samotného překvapilo, že stále lituje jejího odchodu. Uvědomil si, jak mu teď schází probuzení vedle ženského těla, žertíky na konto jeho pár kil nadváhy nebo jejích roztřepených vlasů, snídaně ve dvou, raní mazlení a večerní milování. Jenže neměl vůbec chuť, hledat někoho jiného. Vzpomínky stále ještě pálily cejchem opuštění. Našel si práci. Nebylo to lehké, musel uvést důvod propuštění z předchozího zaměstnání. Dívali se na něj jako na šílence. Omezení svéprávnosti je nedobrá vizitka. Vystřídal pár míst a po čtyřech letech skončil v zahradnictví. Majitel byl starý morous, kterého zajímalo jen to, jestli kytky dobře rostou. Skleníky a zahrady byli hned u lesa, takže když byl David vyčerpaný, vyrazil do lesa na hrabanku na záhony a opatrně si vypůjčil od stromů kapku jejich síly. Někdy mu stačilo jen tak procházet mezi nimi. Jindy musel sám čerpat. Ale práce se mu líbila. Jednou o něm stařík prohlásil, že mu všechno hnedka kvete v rukách. Navíc jeho vnuk zemřel na rakovinu, děda pořád tvrdí, že to bylo kvůli havárii v Černobilu, a tak měl pochopení pro Davidovi výlety na dětské onkologické oddělení v nemocnici. Zašel tam někdy dvakrát v týdnu, ale většinou každou středu. Hrál s dětmi hry, zpívali nebo kreslili a jak chodil kolem nich, chválil jim obrázky nebo sledoval hru, měl pro každého z nich přichystané znamení a předával jim trochu energie. Znamení si připravoval tvarováním a proplétáním prstů, pomáhalo mu to v soustředění a zacílení. Nejvíc ale schovával pro Kryštofa. Měl rakovinný nádor. Byl v místech, kam neurochirurg nechtěl ani říznout a tak tu chudák kluk ležel a čekal. Chicco – David, pojmenovali ho tak, když slyšeli v televizi, že to znamená přítel, ho udržoval živého, ale cítil, že by bylo potřeba mnohem víc energie aby Kryštofa zachránil. Doktoři už nad ním zlomili hůl a David je často slyšel mluvit polohlasem, jak je to divné že ten malý Kryštof se ještě drží. Podle rentgenů se sice nádor nezvětšuje, ale stejně...

 

                David se vytrhl z přemýšlení. Tramvaj zvonila a jeho zastávka byla blízko. Setřel rukou z očí mlhu vzpomínek a protlačil se k východu. Na obloze zase hrozila mračna deštěm. Byl dvacátý první listopad.

 

                Přesadil do květináče poslední macešku, měla fialově-žlutá kvítka a voněla moc hezky. Vložil květináč do speciální „líhně“ na kytky, kde měli stálý přívod vody, utřel si ruce do zástěry a protáhla záda. Na hlavě nosil slamák. Zákazníci se tomu nejdřív smáli, ale pak to začali brát, jako značku odbornosti a když si ho někdy zapomněl vzít, viděl jak je to mrzí. Zvonek zacvrlikal jednolitou melodii a ztichl. Někdo vešel do obchodu. David si posunul slamák švihácky do čela a zamířil k pultu. Prošel krátkou chodbou a spatřil ...Jakuba. Chvilku na sebe koukali, David nevěděl co říct. Potom se ale Jakub dal do smíchu a tím se kouzlo zlomilo. David se začal smát také, roztáhl ruce a šel Kubu obejmout.

„ Teda, když jsem konečně našel zkrachovalého sekuryťáka, tak zjistim, že okopává záhonky a nosí slamák, tak to mě teda podrž!“

David si sundal slamák, posadil ho odborně kamarádovi na hlavu a pak mu ještě kolem krku přehodil zástěru.

„ Vidíš, jsi fešák, ještě motyčku a holky pudou do kolen, Kubíku, ani jedno oko nezůstane suchý.“

Jakub si posunul klobouček víc do čela a zaujal polohu „okopávače jahod“. Pak se kouknul na Davida a zase se oba řechtali až opadávaly Jiřiny. Když se dost nasmáli, podíval se Jakub na bývalého kolegu:

„ Ani jsem neměl čas říct, jak mě to mrzí, že odcházíš, kamaráde.“

„ Nedalo se nic dělat, bez zbrojáku jsem mohl dělat tak skladníka a to není nic pro mě, šéf se mě chtěl stejně zbavit, neseděl mu hrdina, moc to ukazovalo.“

„ Už je v tahu, máme teď nový vedení, mladej kluk, vede Jiu-jitsu a shání instruktory, na to zbroják nepotřebuješ, vzpomíná si na tebe a bral by tě.“

David se zamyslel. Rukou si sjel přes čelo do vlasů a na zátylku je sevřel do pěsti. Pak zakroutil hlavou.

„ Díky, Kubo, ale ne, už je moc pozdě na to se zase vracet. Možná před pěti, deseti lety, ale teď už ne. Tady mě to baví, je tu klid a pohoda a ty kytky alespoň voní, ne jako ty.“

Když říkal konec věty, měl David už zase na rtech úsměv. Dloubnul rukou kamarádsky Jakuba do ramena a povzdechl si.

„ Jak myslíš, nemusí to být špatný, tady, v květinovým království...“

Jakub chvilku tápal pohledem po vázách a květináčích. David si ho měřil hloubavým pohledem.

„ Ty jsi ale nepřišel jenom kvůli tomu instruktorovi, žene?“

„ No...hmm...nepřišel...něco bych od tebe potřeboval, Davide. Moc potřeboval.“

„ Tak spusť.“

„ Víš, jde o mámu...já...ona je na tom moc špatně...tak jsem myslel...eee...vzpomněl jsem si...“

Jakub se obstojně zamotal. Zakroutil hlavou ve slamáku a zhluboka vzdychl.

„ To, co se stalo tu noc jak jsme vyrušili ty grázly, nevim co se stalo, ale udělal jsi něco, co mi moc pomohlo, přežil jsem jenom díky tomu...víš, měl jsem tenkrát pocit, jako bych byl trochu ty, jako bych od tebe dostal kousek tvých vzpomínek nebo...zní to dost šíleně, co?“

David se opřel o pult s kasou. Dívali se jeden na druhého.

„ Ty bys chtěl, abych to udělal i pro tvojí mámu, viď?“

Jakub se podíval stranou a přikývl. Pak pokradmu kouknul na Davida. Ten se usmíval.

„ Kdy mám přijít?“

„ Kdy chceš, máma už jenom leží v posteli, nemůže chodit, má velký bolesti a já se na ní nedokážu koukat jak tam leží a trpí...je to...strašný...“

Ve tváři se mu udělali boule, jak zatnul zuby. Celý obličej se stáhnul lítostí. Zase vzdychnul a zakroutil hlavou.

„ Nevim co dělat, doktoři jí ty prášky proti bolesti píšou po putnách, ale nechtěj jí dát morfium, že by jí to zabilo, v jejím věku.“

„ Dobře, přijdu dneska k večeru...asi kolem sedmé...kde bydlíš?“

„ Napíšu ti adresu...to nemůžeš minout, je to hned vedle tý restaurace kde si poznal ...“

„ Klárku“ Dodal po chvilce ticha David.

Jakub kývnul hlavou a dopsal adresu na firemní vizitku.

„ Pokud bys změnil názor na tu práci, je tam telefon na šéfa...tady...tak mu zavolej...díky, díky moc, kamaráde.“

Právě když si potřásali rukama, vstoupila mladá dámička se subtilním manželem. Rozhlédla se po obchodě a namířila si to k oběma mužům. Střihla po nich očima a spustila na Jakuba:

„ Potřebujeme nějaké květiny na terasu, něco ve dlouhých květináčích, aby to mělo hodně květů a objem.“

David se okamžitě chopil iniciativy a odebral kamarádovi zástěru a klobouk.

„ Samozřejmě, jestli mě budete následovat do skleníku, vybereme něco tam, určitě budete spokojeni.“

Ještě stačil pokynout na rozloučenou kamarádovi a pak už zmizel s manželským párečkem v chodbě. Na skleník dopadli první těžké kapky deště. Z chodby se slabě ozíval Davidův hlas:

„ Vida, to vypadá, že dneska nebudu muset ani zalévat...che che che...pozor, tady je schod...“

Déšť pokryl zem šedivým závojem, jako těžkou oponou.

 

                David přišel domů až kolem půl jedenácté. Byl hrozně unavený a měl ukrutný hlad. Vyndal z lednice kus sýra a hned si uřízl. Ani jej nestačil polknout, když se mu automaticky udělalo špatně. Nestihl to. Chtěl se najíst, aby nemusel zvracet naprázdno. V záchodě zmizel chabý obsah jeho žaludku. Ten se ještě minutu svíjel v křečích, ale pak to vzdal. Totálně vysílený, klesl David na gauč. Jakubova máma na tom byla ještě o dost hůř, něž si myslel. Když přišel, cítil v pokoji zápach nemoci. Nebyla to ani zatuchlost ani nic podobného. Byla to Zkrátka nemoc, něco zkaženého, možná i hnijícího. Posadil se ke staré paní na postel a poslal Jakuba uvařit silný černý čaj. Když zmizel v kuchyni, položil David stařence ruce na hlavu a propletl prsty do znamení. Pomalu připravoval energii v těle, za dobu od prvního předání se naučil regulovat průtok tak, aby nedošlo k zahlcení moc velkou dávkou. Cítil, jak se energie tetelivě přesouvá pomalu do rukou. Všechno běželo jak mělo, Přesunoval první dávku, když v tom vysušený stařenčin organismus začal sát jako šílený. Energie mu unikala z pod rukou a David cítil jak slábne. Tělo ženy bylo tak vysílené, že fungovalo podobně jako vakuová kapsa. V poslední chvíli David zalarmoval všechny rezervy a s vypětím sil odtrhl ruce. Zapotácel se a napůl upadl. Zastavil se zády o noční stolek. Cítil, jak se mu žaludeční šťávy bouří v těle a chystají se na manifestační pochod jícnem. Všechny svaly se nekontrolovatelně chvěli v křečích. Z očí vyhrkly slzy. V té chvíli do místnosti vpadl Jakub. Okamžitě si domyslel, že se něco pokazilo. Chytil Davida v podpaží a odtáhl ho do vedlejší místnosti. Tam ho položil na lenošku a běžel se podívat co je s matkou. Vrátil se za pár sekund. Přiklekl k Davidovi a se smíchem a pláčem mu říkal, že máma spí klidným spánkem s úsměvem na tváři. David to vnímal jen okrajově. V ústech cítil kovovou příchuť, na spáncích bolest, jak by mu je drtil svěrák. Křeč pominula, ale zesláblé svaly nedokázali kontrolovat pohyb svého majitele. David cítil, že omdlévá.

To všechno se mu teď přehrálo znovu v hlavě, když seděl doma na gauči a roztřesenými prsty si podával k puse další kousek sýra. Nesnášel se za to, že se nepojistil, měl to přece čekat, Kryštof také z počátku cucal jako houba. Oslabený organismus je nenasytný, ber kde ber. Nakonec se přece jen trochu sebral a když ujistil Jakuba, že je v pořádku a vyslechl si jeho několikáté díky a omluvu, dostal se domů. Zítra je pátek. Musí zavolat šéfovi, že chytil nemoc, že nemůže přijít a přes víkend se nějak dá dohromady, zajde do lesa...bude chodit dlouho po lese. Zvedl telefon a vytočil číslo. Dvakrát, třikrát...

„ Halo? Krombach.“

„ Dobrý večer, pane Krombach, tady David, je mi strašně mizerně, asi nějaká nemoc, zítra nemůžu přijít, strašně mě to mrzí, vážně...“

„ Sakra...chmmm...ale co, tak necháme zavřeno, stejně neni v pátek skoro žádnej kšeft, dej mi vědět v neděli jak jsi na tom, abych věděl...“

„ Nebude to nic vážného, doufám, určitě se ozvu...“

„ Jasně, mladej, a koukej jíst hodně pórku, to má vitamínů habaděj!“

„ Díky za radu, pane Kombach, dobrou noc.“

„ Jo, dobrou...“

David zavěsil a pomalu, jak mu svaly dovolili, se přesunul do horizontální polohy. Zavřel oči a okamžitě usnul. Zdála se mu rozbouřená hladina moře. Ležel ve vlnách a ty ho nesly. Byl těžký, ale nepotápěl se. Kolem stříkala slaná, bílá pěna a voda ho zmáčela až na kůži. Převaloval se ve vlnách sem a tam, moře jím komíhalo jako listem. Najednou v dálce spatřil nějaký kmen. Vlny jej nesli k němu. David se začal bát srážky. Pokoušel se plavat pryč, ale nešlo to. Kopal a snažil se dělat tempa, jenže kmen byl stále blíž a blíž. Když ho měl na dosah, přišel poryv vody a on plnou vahou vrazil do kmenu. Bok měl jako v ohni a kmen začal vydávat zvuk. Pravidelný zvuk. Zvonil. Zvonil jako...

Otevřel oči. Zvonil telefon. Jak se pohnul, zaregistroval, že oblečení má propocené a leží na zemi. Spadl z gauče, asi sebou ze spaní házel. Dobelhal k telefonu a zvedl ho.

„ Jo, slyšim.“

„ Davide? Tady Marta, z nemocnice, prosím tě, mohl bys přijet? je to důležité...“

David se slepenýma očima podíval na hodinky na zápěstí. Měli rozbité sklíčko. Na hodinách v kuchyni svítilo 03:42.

„ Bože, Marto, je tři čtvrtě na čtyři ráno, co se děje, hoří vám nemocnice?“

„ Je pozdě, já vim, promiň, ale Kryštof je na tom zle, má čtyřicítku a pořád mu stoupá, volá tebe...“

„Sakra, co řikal doktor?“

„ Doktor sjel v tom dešti ze silnice a čeká na odtahovku. Teď ani nepojede nic kolem, aby si někoho stopnul...“

Přemýšlel.

„ Jasně, jsem tam do dvaceti minut,připrav mi nějakej ručník.“

Neposlouchal jestli mu něco odpověděla. Skoro se neudržel na nohou, ale musí za Kryštofem. Položil sluchátko na vidlici a vybelhal se z bytu. Dveře jen tak ledabyle zabouchl, zamykat nemá cenu. Po cestě ze schodů trochu rozhýbal ztuhlé tělo. Nebylo to nic příjemného. Vyšel před vchod a okamžitě se do něj pustila zimnice. Propocené oblečení studilo a pod nápory deště se lepilo na tělo. Jako v mrákotách šel směrem k nemocnici. Nebylo to daleko. Kilometr a něco. Po cestě je sad, uvědomil si. Už skoro utíkal. Vypadalo to groteskně, spíš jako opilecký čardáš. Když doběhl k prvnímu stromu, dělali se mu mžitky před očima. Voda mu stékala po vlasech do očí. Přejel si je rukou a vzadu z nich sevřením v pěsti vyždímal vodu. Pak se chytil oběma rukama kmene stromu. Byl mladý, sotva patnáct centimetrů v průměru.

„ Promiň...potřebuju...moc.“ zašeptal.

Pak otevřel ventily. Sál vším, co v něm bylo hladové. Do očí mu stékaly kapky vody. Ignoroval je. Strom lehce zasténal, jako když se do něj opře vítr. David otevřel ústa a chytal do nich déšť. Když příliv energie polevil, na zem dopadli první zkroucené, suché lístky. Davidovi tekly, jako už tolikrát tuhle divnou noc, slzy. Měl v sobě energii stromu. I jeho smrt. Nevěděl jak se omluvit. Ani na to nebyl čas. Znovu se rozběhl. Měl pocit vraha. Ale musel za Kryštofem. Kryštof ho potřebuje.

 

                Když doběhl do nemocnice, změnil se déšť v neprostupnou vodní stěnu. Vstoupil do vestibulu, svlékl a zahodil promočený kabát na zem a běžel k pultu vrátnice. Nikde nikdo. Dobíhal právě ke dveřím Kryštofova pokoje, když se otevřeli a vykoukla Marta.

„ Ježiši...Davide...ty vypadáš...“

„ Potřebuju...ten...ručník...hned...prosím.“

Marta rychle přikývla a vyběhla někam chodbou.

David došel až do pokoje. Kryštof tam ležel svlečený, pod ním propocený flek na prostěradle. Prudce trhal hlavou a rty se mu pohybovali, jak si tiše v horečce blábolil. David si sedl na židli k němu a pohladil ho po vlasech.

„ Klídek, kamaráde, Chicco je u tebe.“

Kryštof se trochu pohnul ve směru hlasu, ale oči neotevřel. David z něj cítil poslední bitvu. Jednu z těch, do kterých pošlete všechny vojáky včetně kuchařů a saniťáků, protože jestli tuhle prohrajete, už nikdy žádná další nebude. Cítil také, že v tom bolestí zmučeném tělíčku už všechno mele z posledního. Rezervy jsou pryč. A pak už je jen tiché nic. David cítil tu blízkost smrti. Byla to stejná smrt, která si přišla pro ten strom. Stejná bolest. Stejná marnost odporu a vzdoru. Cítil strach malého kluka, co se krčí někde v hlavě, vykulené oči se trhavě rozhlížejí kolem a nechápou co se děje, že konec není na dosah, že konec už sáhl. A také chytil. David zatnul zuby až zaskřípali. Na předloktí mu naskákala husí kůže a chlupy se naježili po celém těle. Druhou rukou se křečovitě držel za postranici postele. V puse zase cítil kovovou příchuť krve a v hlavě pulzování něčeho velkého a těžkého. Sevřená oční víčka bránila očím explodovat pod tlakem uvnitř hlavy. Chroptěl námahou. Jeho paží cukali návaly energie. Posílal všechno. Bylo mu to už jedno. Na ničem nezáleželo, jen na Kryštofovi. Jedna vlna za druhou putovali na posílení obrany toho maličkého človíčka na posteli. Kryštof měl otevřená ústa v němém výkřiku. Třásl se a rukama trhal povlečení na posteli. Vypadalo to, jako by dostal záchvat epilepsie. Náhle se jeho tělo vzepjalo a pak padlo zpátky na postel. Místnost byla tichá. Tichá jako hrobka. Z dálky chodby sem zněli spěšné kroky a před vchodem spěšně a se skřípěním zastavilo auto. Práskla dvířka. Zvuk běžících nohou se rychle přibližoval, bylo slyšet hlasy. A na okenní tabulky tichého pokoje tlapkaly kapky deště, které se pomalu začínaly mísit se sněhovými vločkami. Bylo dva a dvacátého listopadu. A konečně začalo sněžit.

 

                Malý Kryštof  se díval unaveným pohledem ven z okna na závěje čerstvého sněhu. Cítil se divně. Už ho nebolela hlava. Dneska ráno mu udělali rentgen a doktoři jen zamyšleně kroutili hlavami. Pak mu řekli, že ten...eee...nádor tomu říkali, že ten nádor je menší a pravděpodobně se bude dál zmenšovat. Že možná nakonec zmizí úplně, což by bylo fajn, protože pak by mohl jít Kryštof zase zpátky domů a nemusel by být zavřený v nemocnici. Ale zároveň s tím měl Kryštof pocit obrovského smutku. Jako kdyby něco zemřelo. Nebo někdo. Když vstoupila sestra, otočil hlavu.

„ Ale copak, Kryštůfku, snad bys neplakal, copak je? bolí tě něco?“

Kryštof jen zavrtěl hlavou. Tekly mu slzy. Sám nevěděl proč pláče. Vlastně věděl, že pláče za někoho, ale nevěděl za koho. Ty slzy, neposlušné slzy, nechtěly zůstat v očích a utíkaly po tvářích a nechávali za sebou cestičky. Kryštof nechal sestru dojít až k sobě a ta mu pak utřela ubrouskem tvář i oči. Přiložila mu druhý ubrousek k nosu a řekla:

“ Smrkni!“

Kryštof smrknul. Bylo mu kupodivu trochu lépe. Jen na srdíčku stále ležel těžký, tísnivý pocit, že někdo odešel a už se nikdy nevrátí. Seděl a čekal. Věděl že mu někdo přijde něco říct. Chtěl být připravený. Chtěl to slyšet a přijmout tak, jak by to udělal jeho kamarád Chicco. Jako muž. Chlapsky.

Do jeho pokoje vstoupil primář oddělení a za ním ještě dva doktoři a jedna sestřička s notesem. Kryštof polkl a jak měl sucho v ústech, znělo to strašně hlasitě. Primář se na něj podíval přes brýle, byl trochu zaskočený, čekal kluka, ale tady viděl někoho...jiného. Okamžik si pohrával s myšlenkou, že přejde na vykání. Pak ji zahnal.

„ Tak co, Kryštofe, jak se vede, je ti lépe?“

„ Ano“

Měl přece jen pocit, že by měl něco dodat.

„ Děkuji za optání.“

„ Ehm...tak to je fajn...víš, něco ti musím říct...“

„ Ano? “

„ Jde o tvého...kamaráda...Davida...“ sestra za jeho zády mu něco pošeptala „ Chicca.“

Kryštof seděl, záda měl podepřené polštářem a stále se díval na primáře.

„ Víš, včera se mu stala taková zlá věc...přišel sem za tebou, protože jsi měl horečku a volal jsi ho a on, když byl tady u tebe v pokoji, tak dostal srdeční kolaps...to jako že mu přestalo bít srdíčko...a teď je v komatu, to je jako kdyby...“

„ Dává si na čas než se probudí ze spaní, já vím, pane primáři, ale nebojte, on to zvládne...to je jako když zemře strom, víte. Zůstane tady semínko a z něj pak vyroste další strom.“

Kryštof se podíval z okna na olši se sněhovou čapkou. A pousmál se. Pak si přejel rukou ve vlasech a na zátylku si je sevřel v pěsti. Nakonec nechal paži klesnout vedle sebe na postel.

„ Je jenom unavený, až se prospí, probudí se.“

Otočil malou, unavenou chlapeckou tvář směrem k primáři:

„ Uvidíte.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.05.2005 00:00:00cerna_lovkyne
málem mi ta maličká písmenka vypálila oči,ale stálo to za to..strašně mi to připomíná pozdější tvorbu Stephena Kinga..moc krásné t*
21.01.2005 00:00:00exorcista
jestli existuje, a ono je to v celku pravděpodobné, radím mu, zůstaň v anonymitě...
...a s energií pracovat vědomě neumím, jestli to dělám, tak neprosto nevědomky :)
18.01.2005 00:00:00Nerez
ale tak, starosta mi volal, tak jsme spolu kecali asi tak 5 min no a tak...
tak to vyšlo jenom na 6 stránek, vono se to nějak divně zkopírovalo.Jo je to fakt dobrý.Ty asi umíš lehce pracovat s energii co?Soudím podle toho že máš to rejky.A docela bych tomu i věřila, že nějakej takovej člověk existuje jako v tvém příběhu.
16.01.2005 00:00:00Nerez
Tak jsem si ji vytiskla - vyšlo to na 12 stránek a až si budu dělat pauzu mezi učením, tak si jí přečtu.
Gratuluju ti za obdržení medaile :-)
pa
16.01.2005 00:00:00exorcista
neboj, přivezu ji na poradu k táboru...už jsem to slíbil starostovi...ostatně...jakpak se to starosta dozvěděl?
...či snad od koho?
:))))
14.01.2005 00:00:00exorcista
tip pro ostatní...uložte si ji do schránky a pak na disketu nebo vytisknete...také to tak dělám s těmi delšími ;)
14.01.2005 00:00:00exorcista
děkuji kvítku...pokud zase budu psát takhle dlouhou, bude to určitě ze soboty na neděli nebo ještě lépe za dne, ačkoli to zase není ta správná atmosféra :)

jsem moc rád, že se ti líbí :)))))
12.01.2005 00:00:00Růže
Tak jsem si to přečetla opravdu celé a stálo to za to. Je to fakt dost dobrý. Možná by jsi měl psát takhle dlouho častěji je to super :o)
TIP
10.01.2005 00:00:00exorcista
jsem úplně grogy...fakt jsem psal nepřetržitě těch asi sedm hodin...sám tomu nemůžu uvěřit, ale cítil jsem, že jinak to prostě už nikdy nedopíšu...předem říkám, že ji nebudu nijak krájet a dělit, koho zajímá, přečtěte si ji v celku...a já se budu ve zbytku dnešního dne a zítřejšího rána těšit na postel...

Doporučení:
nikdy nepište tak dlouho...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.