Havran

Kdysi dávno, nočním šerem, v stínu mysli, znaven perem,
vnořen v hloubi dávných zvyků, dávných tak a nezřetelných
Když jsem klimbal, teměř v spánku, náhle jemný šustot vánku
Jak by někdo na verpánku, klepe u mě na dvěře
“host”, šeptal jsem nezřetelně, “klepe u mě na dveře”
Jednou jen a víc už ne

Vzpomínám si, stíny bledé, tenkrát v zimě, drsný leden,
obličeje tmavé, snědé, temný duch velkého hoře,
nedočkavě čekal ráno, doufal v to, co je mi dáno
četl, co je v knihách psáno, knihách smutku Lenoře
vzácné tak a nečekané, andělské a milované, ztracené mé Lenoře
Beze jména, víc už ne

Vábná muka, šustot smutku, zjevení strašného skutku
zděsila mě hrůzným strachem nepoznaným doposud
Srdce tlouklo lásku moji, ze strachu a pro obojí
“Někdo přišel, teď tu stojí, už stojí v mé komoře,
pozdní host jenž padl v boji, už stojí v mé komoře”
Přišel jen a víc už ne

Uklidnil jsem duši cele, neváhal jsem pak’ už déle,
“Pane”, řek’ jsem rozechvěle, v pravdě vaší němoty
Spal jsem skoro když jste přišel, zaklepat jsem jenom slyšel
tiše, ach tak slabě, tiše, klepat u mě na dveře
Hrůza která popadla mě, -- vtom jsem šáhl na dveře
Tma tam byla, víc už ne

Hluboká tma, čirá nízká, dlouho stál jsem, strachu Krista
v nejistotě temné snění, hrůzný sen, že jiný není
ticho bylo nerušené, když se vichr krajem žene,
pouze slovo položené, bylo slovo, “Lenoře?”
Zašeptal jsem za ozvěnou, jedno slovo, “Lenoře!”
Pouze jen a víc už ne

Uvnitř pak snad uklidněný, cele v ohni, bezejmenný
znovu uslyšel jsem klepot, hlučněji než poprvé
Věděl jsem že něco prve, na mém okně kapka krve
Musíš vidět, co tam zbývá, proč tajemství zdánlivé
Moje srdce, co tam zbývá, tajemství jen zdánlivé
Byl to vítr, víc už ne

Rozrazil jsem okna, rámy, svistot, třískot, duté rány
dovnitř vstoupil Havran černý, svatý ve dnech minulých
bez úcty a zastavení, hrozný ve svém zapomnění,
jako lord jen s pýchou pána, sedl pak’ v mé komoře,
na prsou, tam u Athény, sedl pak’ v mé komoře
Letěl, sedl, víc už ne

A oklamal mě ten pták černý, smutnou lásku změnil v snění
se vší vážnou hrůzou kata, kterou nosil důstojný
“Kdoví kdo jsi,” zeptal jsem se, “jistě víš proč jsi dnes tady,
strašný Havran ze zahrady, temné, zlé a pekelné,
řekni mi proč jsi dnes tady, řekni jméno pekelné?”
Děl Havran, “ne, víckrát ne”.

Lekl jsem se toho hlasu, beze strachu, bez úžasu
Bez hlásek a bez významu, nebylo proč rozumět
přesto veděl bez myšlení, není konce rozednění
ještě mnohé on kdy změní, až zaklepe na dveře
Pták či běs na dávné bystě až zaklepe na dveře
Se jménem, “ne, víckrát ne”

Seděl ale, seděl tiše, na prsou tam ve své pýše
mluvil slova tajné skrýše, která jeho duše nosí
Nic dalšího coby našel, mlčel pak a chvěl se plaše,
stěží zašeptal jsem zase, “Ostatní již nejsou zde,
I on ráno opustí mě, ostatní již nejsou zde,”
Havran řekl, “víckrát ne”

Vyrušen pak náhlým slovem, promluvil jsem bystře honem,
“Jistě”, řek’ jsem, “co ty povíš, jistě znáš a dřív’ se dovíš
Uslyšíš sten mrtvých duší, o hrůze kterou jen tuší,
kterou bouře nepřehluší, písně dávno zmizelé
až do zpěvů o Naději, které dávno zmizelé
Neznějí, ne, víckrát ne

Však stále klamal mě pták černý, smutnou lásku změnil v snění
sedl jsem si tváří k dvěřím, v očích slzy na okraj
Vyčerpaný hrůzou, děsem, hádal jsem, co je tím běsem,
přelud, zlověstný pták doby, černé, zlé a nehezké,
proč právě on navštívil mě, v době zlé a nehezké
Znamená snad “víckrát ne”?

Tak jsem hloubal v lidech věků, bádal hledal o člověku,
nenalézal vysvětlení ptáka jehož oči žhnou
Tak jsem ležel schoulen tiše, slyšel jen jak Havran dýše
na polštáři z jemné plyše kam jen lampa žlutě žhne
kam jen dopadají stíny, kam jen lampa žlutě žhne
Říkají “ne, víckrát ne”

Vzduch stal se mi těžkou stěnou, vonící a neviděnou
kroky které nepoznal jsem cinkly v tichu podlahou
“Ničemo, ty černý ptáku, černý jako zrna máku
nech anděla zapomnění, vzít si lásku k Lenoře
dej mi kapku toho jedu, vem si lásku k Lenoře!”
Děl Havran, “ne, víckrát ne”

“Proroku,” dím “Mene Tekel”, “ať jsi pták anebo z pekel
který hrůzyplný svůdce stvořil tě svým zázrakem?
Zničil všechno nezkrocené, na poušti jíž venku klene
v domě strachu Bezejmenné, řekni, v pravdě, žádám Tě
Jsou zde lidé v Gileadu, řekni, v pravdě, žádám Tě
Děl Havran, “ne, víckrát ne”

“Proroku,” dím “Mene Tekel!”, “ať jsi pták anebo z pekel
pro Nebe, jež všichni známe, pro Krista a pro Boha
dej duši jenž předobrá je, dosáhnout jí svého raje,
vzácné tak a nečekané, andělské a milované, ztracené mé Lenoře
teměř svaté, jasné svitem, ztracené mé Lenoře
Děl Havran, “ne, víckrát ne”

“Dobře ptáku, kníže hříchu!”, zakřičel jsem v nočním tichu
“Vrať se děse do podzemí, do zahrady pekelné!
Opusť bídu těchto dvěří, ať si tvým lžím jiný věří
Stejně nikdy neuvěří, zmizni, nech nás samotné
Táhni ptáku z mého srdce, táhni, nech nás samotné
Děl Havran, “ne, víckrát ne”

A tak sedí Havran hříchu, sedí, sedí v nočním tichu
Na sinalé bustě kdysi, mojí Pallas Athéné
V jeho očích lásky není, démon noci, démon snění
Světlo lampy od bednění, vrhá stíny bezedné
A má duše, stíny lžoucí, stíny jeho bezedné
Odletí snad? Víckrát ne…

Přeložil Martin Kozák.