Atmosféry IV.

Sedím tu na lavičce a chvíli nikdo nejde,

když v tom koutkem oka zahlédnu,

jak se odpoledne v kožené bundě

(očividně je mu pěkně horko)

snaží našlápnout vítr,

ale vůbec mu to nejde.

O kousek dál závoj z písku ovívá

napůl obnažené kořeny staré borovice,

která už má všeho akorát

a tak tak vrhá dost stínu sama pro sebe.

Slunce praží natolik, že je mu vidět pod sukně,

(oranžová krajka je skutečně nezvyklá)

a červenat se začne nejdříve tak k večeru.

Podhoubí sípavých babských vzdechů a drbů

se nenápadně rozrůstá i pod mým místem,

všude tam, kde je dosud v zemi chlad a vláha;

na trávníku za rohem, kde si hrají děti,

už dokonce ze zoufalství vyhnalo i plodnice.

Na obloze je vidět Kandinského skicu

Bílé pruhy na modrém pozadí; dvoubarevnou studii,

která mu snad ani po smrti nedá spát

a musí jí v plenéru s pomocí Boží a letadel

kreslit vždy jen co je na to počasí.

Děje se ještě tisíc dalších věci, ale není tu nikdo,

kdo by o nich psal – všichni umělci šli k vodě,

takže máte smůlu, jsem tu jen já.

Ne že bych vám to úplně záviděl...