Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Štěstí

Výběr: G_B_Show, pozorovatel
31. 05. 2005
12
2
7100
Autor
MeTB

...přeji hezké čtení, T.

Expozice

 

 

   I. (prolog)
   Kdesi uprostřed zelené a rozlehlé pláně stály veliké ručičkové hodiny a před nimi, na

zemi, seděl v tureckém sedu muž; nad hlavou mu v sevřených formacích létali malí černí

ptáci.
   "Everything is a version of something else," rozjímal člověk anglicky před velikým

strojem a zamyšleně pozoroval stojící dřevěné rafičky. "Vše se mění v to, co už tu bylo."
   Vstal, vyhrnul si rukávy a oběma rukama se opřel do té kratší (ovšem stále delší než on)

- zprvu kladla odpor, avšak posléze se podvolila a hýbala, otáčela a ten člověk jí otáčel:

až do pozice půl páté.
   Ptáci na obloze se nesouhlasně rozkřičeli.
   "Nechte toho," zavolal na ně muž. "Nechte toho, nemá to smysl."
   Jejich hejno se v odpověď rozprsklo do vířících teček, které pokryly celou oblohu. Muž

zamával rukama.
   "Ale no tak," křikl. "Jinak to přeci nejde! Musí to bolet, jinak to nemá smysl!"
   Šílený rej okřídlených tělíček na obloze ovšem neustal, dokonce naopak: disharmonická

kakofonie skřeků narazila na zemi a potrhala tam stébla trávy. Člověk u hodin si zakryl uši.
   Nadechl se: "Musí být katarze, musí!" zakřičel do tmavých oživlých oblaků. "Smích a

bolest!"
   Ale shora se mu vrátil jen ječivý křik z ptačích zobáků. Opřel se o hodiny.
   A v hodinách - něco cvaklo. Rej černých těl se sice nezastavil, ale hluk pomalu odumřel.

Muž tiše vydechl.
   "Už to začalo," řekl. "Tohle je expozice"
   Šumění černých křídel se mísilo s tikotem rozběhnutých hodin.
   Muž se otočil a pomalým, pravidelným krokem, bez rozhlížení na pravou nebo levou stranu,

odešel.

 

   ---
   
   II. 
   Zšeřelým barem se proplétal slavný hlas Gordona Sumnera, trochu lísavý a trochu

vagabundský.
   Pomalu nastával večer, tmavý a mysteriózní, ale - kam spěchat v takový čas?: pán na židli

se nadechl vůně skořice ze zamyšleně dýmajícího šálku capuccina a opatrně upil.
   "Hezké místo na začátek vyprávění, že?"
   "Jistě," přikývl mladý muž naproti němu, Adam. "Je tu veliký klid."
   A skutečně - v místnosti nebyl nikdo kromě nich dvou a (samozřejmě) barmana, který

(samozřejmě) cosi míchal v šejkru. Reproduktor na stropě si prozpěvoval: every move you

make, every bond you break, every step you take, I´ll be watching you a Adam poslouchal a

barmana upřeně pozoroval: "Zajímalo by mě, pro koho to míchá."
   Jeho společník pokrčil rameny. "A pro koho se točí svět?"
   Chvíle ticha  a lehké usrknutí kávy (lze snad něco říci?).
   "Měl sis dát raději panáka, autore. Vždyť jsme v baru a bylo by to stylovější - copak

nevíš, jak důležité je v tomhle století být stylový?"
   Ale autor (protože opravdu, byl to on) zavrtěl hlavou: "Řídím," odpověděl.
   "Co?"
   "Tenhle příběh, přece," usmál se.
   Barman za pultem konečně dotřásl a odložil zařízení; jediným zvukem v místnosti se tak

stala pomalu dohrávající píseň. "Santé," pozvedl autor šálek ke stropu: "Ať se naše věc

podaří," připil.
   Světla v baru oslavně zablikala.
   "Máš rád happyendy?" zeptal se Adam.
   Od stropu se do rozhovoru přidal Sting (how my poor heart aches with every step you

take), nicméně autor mu nevěnoval pozornost; zadumaně přejel rukou po hrnku:
   "Happyend je otázka pohledu na věc," odpověděl. "Někdo tvrdí, že svět je barevný...ale,

no, on má jen různé odstíny šedi; alespoň ta část, která se morálky dotýká." Pokrčil rameny:

"Když se trochu nakloníš, tmavá a světlá se mohou vyměnit."
   Adam však nevypadal přesvědčeně. "Ale co štěstí, autore? Je snad štěstí jen věc

pohledu?!" zvolal.
   "Nevím," odvětil autor. "Možná. Uvidíme. Ostatně," usmál se, "máme celý tenhle příběh,

abychom se na to trochu podívali."
   A pohlédl na svůj hrnek (trochu posmutněle). "Ale teď už je čas jít."
   Z šálku capuccina se vyvalil hustý bílý dým, který silně voněl po skořici, a rychle

zahalil celou místnost.
   Barman, ztracený kdesi vpředu, v mlze, se rozkašlal.
   

   ---


   III.
   Eva postávala u okna a koukala na tiše rozkvétající třešňovou alej (hned vedle malého

krámku s luxusními pralinkami); zpoza mraku vyšlo před několika okamžiky slunce a pokoupalo

celou krajinu v očistném bílém světle.
   "Je to nádhera, viď?"
   "Veliký cyklus přírody má opět chrup ve svém zadku," přikývl autor. "Tedy ovšem -

poeticky řečeno."
   Zavrtěla hlavou. "Jsi cynik."
   Ale autor rozhodil ublíženě ruce: "Nejsem. Jsem naprostý opak cynika. Tak naprostý, až se

k němu blížím z druhé strany - snad to tě mohlo zmást."
   Povzdechla si. Za okenní tabulkou dováděl čerstvý jarní vítr s igelitovým pytlíkem a

probíral listí, stejně jako šetrně (nicméně trochu úchylně) osahával nalévající se pupeny -

celá příroda jako by těhotněla a nafukovala se.
   "Celá příroda jako by těhotní a nafukuje se," pravil autor moudře. "Země se připravuje na

novou vlnu života; Staré začíná být zapomínáno a přichází Mladé, které je tak odlišné, až

vypadá stejně. Je to kruh a koloběh a začíná na úplně jiném stejném místě, než je to, kde

skončil."
   Eva mlčela. Igelitový pytlík ještě jednou zakroužil kolem vlastní osy a pak ho poryv

větru strhl stranou, někam, kde nebyl vidět. Sledovala jeho dráhu.
   "Co s námi bude, autore?"
   Pohlédl na ni a naklonil hlavu; pojednou v rukou svíral malý porcelánový talířek s

nápisem: Je t´aime.
   "Poznáváš ho?" zeptal se.
   Přikývla. A autor - aniž by z ní na okamžik spustil oči - natáhl ruku a rozevřel prsty.

Eva se nadechla - ! Řinčení střepů.
   "Proč jsi to udělal?!"
   Autor se usmál: "Abych mu dopřál potěšení z téměř volného pádu. A kromě toho střepy prý

nosí štěstí."
   Eva stiskla rty. Autor chápavě kývl a luskl prsty. Místnost na okamžik zahalila úplná

tma; po návratu světla byl talířek na zemi opět neporušený. Eva se nadechla.
   "-"
   "Ptáš se mě, co s vámi bude, " přerušil ji autor. "Ptáš se a já úplně chápu, proč se

ptáš, samozřejmě; jenže odpověď ti nedám, jsme teprve na začátku." Pokrčil rameny. "Já

nejsem Gulbrannsen, je příliš mnoho cest."
   Ukázal na talířek a ten se rozpadl v malý šedivý kopeček.
   "Chceš slyšet pravdu o tom, co bude - ale já ji nevím a nejsem si dokonce jistý, jestli

taková pravda vůbec existuje...nebo kdy bude existovat."
   Přistoupil k oknu.
   "Pravd je hrozně málo. Podívej," řekl a sáhl do kapsy - vytáhl malou černou krabičku s

červeným knoflíkem; stiskl jej.
   A scenérie za oknem se změnila: stromy seschly a padly k zemi, tráva zežloutla a polehla,

ptáci vylétli vysoko k obloze (až z nich zbyly jen malinké černé tečky). Zašlo slunce.
   Autor schoval krabičku a hluboce si povzdechl.
   "Je jen jediná pravda, na kterou jsem přišel," rozmáchl se rukou přes obraz zkázy. "Přese

všechno, co máme - všichni jsme hromady prachu."
   Ale Eva stála vedle něj a dívala se ven, skepticky.
   "Pouťový trik," řekla.
   Autor překvapeně zvedl obočí: "Ale právě jsem zničil svět!"
   Ušklíbla se. "Kdykoliv ho můžeš vrátit."
   Napřáhla ruku a obvinila ho: "Ty nic neobětuješ, ty nemůžeš nic obětovat. Ten talířek je

pro mě důležitý, něco znamená, není to jen věc. Když se rozbije, je rozbitý, tečka a já to

nemohu vzít zpět!" Otočila se zpět k oknu. "Ty můžeš. Není pro tebe nic definitivní."
   Zavrtěla hlavou: "Není pro tebe - nic," řekla.
   A autor mlčel. Po chvíli se hromádka prachu na zemi zavrtěla a stala se opět talířkem,

příroda za oknem znovu otěhotněla a nafoukla se. Ptáci klesli do normální letové hladiny.

Vyšlo slunce.
   "Dokud zůstáváš uzavřený ve svém prázdnu," řekla Eva, "můžeš se domnívat, že jsi ve styku

s Jedním, ale jakmile jednou začneš hníst hlínu, třeba i tu elektronickou, je z tebe rázem

stvořitel, a kdo se odhodlá stvořit svět, ten se už zapletl s omylem a zlem."
   Autor se na ni beze slova díval. "To je jen takový citát," zamračil se nakonec.
   Eva se nadechla, aby odpověděla, ale - v zámku dveří zarachotily klíče.
   "Ahoj, už jsem doma!" volal z předsíně Adam.
   Eva se obrátila k autorovi, aby odpověděla - zjistila však, že je v místnosti sama.

Zavrtěla hlavou.
   Slunce za oknem vyslalo paprsek a ten zalil její tvář světlem. Třešně zašuměly ve větru;

několik listů opustilo větve a začalo kroužit povětřím.
   Eva hleděla se zakrytýma očima ven a nehýbala se; tiše, beze slov.
   Takhle nějak musel vypadat Ráj.

   
Kolize


   

   IV.
   Autobus (podobný unavené obludě z jakési pohádky) se funivě dral po silnici a z rádia v

řidičově kabině vyhrávaly optimistické tóny Springsteenova poněkud pesimistického hitu

Dancing in the dark.
   Adam, opřený zády o poskakující sedačku, hleděl s bezvýraznou tváří ven.
   "Jsem unavený, poslední dobou," svěřil se autorovi, který seděl přímo proti němu a

bedlivě pročítal kapesní jízdní řád. "Jsem unavený a unavuje mě všechno: svět, jídlo, voda,

zvířata, rostliny, mraky, sex i televize."
   "Ano," přikývl autor, "svět je čím dál tím více vyčerpávající."
   Protáhl si prsty a okno vpravo zmatnělo a zdrsnělo; autor se chopil křídy. "Podívej,"

pravil a začal kreslit: "Vzrůstající nároky společnosti na jedince (přerušovaná čára) mají

za následek stres, který je kromě čistě fyzického rázu (zubatá čára) i rázu psychického

(rovná čára) a proniká tak do všech oblastí konání a motivačních funkci (elipsa) zmíněného

jedince," autor spojil všechny čáry dohromady, vyšrafoval elipsu a dramaticky zvedl ruku s

křídou, "a to pak následně zákonitě ovlivňuje autom - "
   "Ale tím to není."
   "Ne?" Autor zamrkal - a trochu zklamaně se podíval se na tabuli. "A jsi si tím úplně

jistý?" zeptal se.
   "Hm..."
   Autor pokrčil rameny; tabule zmizela a na jejím místě se znovu objevilo okno.
   "Čím to tedy je?"
   "Jsem unavený," vzdychl Adam, "protože život je lhostejný a nemění se; jsem unavený

stejností každého svého dne."
   Mávl bezmocně rukou: "Víš, jdou jeden jako druhý - a já se neumím té únavy zbavit: večer

jdu vyčerpaný spát a ráno se probouzím, jako bych ani nezavřel oči."
   (I ain´t nothing but tired, man, I´m just tired and bored with myself - to zazněl z

kabiny samotný Boss.)
   "Ale máš Evu, práci a máš veliký byt i peníze," zakroutil autor hlavou. "Dal jsem ti

všechny důvody ke spokojenosti... Tak co ti schází?"
   Adam se zašklebil. "Asi se ti to bude zdát směšné," odpověděl, "ale připadám si jako

králíček z reklamy na baterie Duracell: on pořád tluče na svůj malý bubínek, já pořád chodím

do práce nebo z práce, jím nebo spím. Beze změny."
   Autor si povzdechl. "To přece dělá většina lidí."
   "No právě. Stala se ze mě další zombie ve městě plném zombií?"
   Autor otevřel ústa, ale - neodpověděl; v autobuse zůstal jen Springsteenův hlas a

konejšivé drncání od rozbité cesty. Chvíli jeli mlčky.
   "Autore," zeptal se pak Adam, "je vůbec možné mít všechno a být šťastný?"
   Autobus poskočil a odněkud zdálky se ozval hrom.
   "To je filozofická otázka," odpověděl autor vyhýbavě, "to nevím." Pokrčil rameny: "Ovšem

přemýšlelo nad tím už hodně lidí."
   "A na co přišli?"
   "Ale tak...různé věci. Jenže žádný z nich nikdy všechno neměl, a tak jsou jejich odpovědi

nedůvěryhodné."
   Rozhostila se nová dávka mlčení, míšeného v otřásajícím se autobuse s hudbou do jakéhosi

rockového koktejlu.
   "A co třeba Adam a Eva z Bible?"
   Autor zvedl obočí: "Co je s nimi?"
   "No," poškrábal se Adam na bradě, "měli přece v Zahradě, co potřebovali (a snad i co

chtěli), ne?" řekl. "Nelovila je divá zvěř, měli dost jídla i vody, žádné daně...měli být

spokojení, nebo ne? Víš, já nad tím přemýšlel... Proč by měli trhat nějaké jablko?"
   Autor naklonil hlavu. "Ano, proč by měli?"
   Adam pozvedl ruce v gestu nekonečného údivu. "Jak říkám, přemýšlel jsem nad tím; totiž -

původně jsem se domníval, že to bylo ze zvědavosti; zkrátka, že zvědavá a všetečná Eva

neodolala pokušení poznat nepoznané, rozšířit si obzory a tak dále... a to i za cenu vyhnání

z Ráje."
   Poposedl si. "Jenže - pak mě napadlo: nemohlo to být trochu jinak?"
   Autor zavřel jízdní řád. "Jak?"
   You can´t start a fire, worrying ´bout your little world falling apart!, zvolal do pozadí

téměř-monologu Bruce a Adam si opřel hlavu o okénko:
   "No (a to se dostáváme k možné odpovědi na mou otázku), co když už to nemohli v Ráji

vydržet? Co když během těch dlouhých let, kdy měli všechno, oba cítili, že nejsou vlastně

šťastni - protože jak by mohli být, pokud nikdy nepoznali neštěstí, ani nemoci, chudobu,

hlad! Jak mohli vědět, co všechno dobrého mají?!" rozhorloval se. 
   Zavrtěl prudce hlavou: "Ne, oni to nevěděli - žili své nudné životy v absolutním

blahobytu a Ráj se pro ně stal klecí...možná ze zlata, ale pořád klecí!
   A co když se rozhodli, že odejít chtějí, že se nechají dobrovolně vyhnat?! Že odvrhnou

všechen neporovnatelný - a tedy nepoznaný - přepych i bezpečí dosavadna a vrhnou se do

neznámé země? - a to jen proto aby už přišla nějaká změna, ano, aby se konečně něco změnilo!
   A Bůh to snad očekával - a strom poznání a jablko nedal do ráje jako zkoušku, ale jako

tlačítko s nápisem ´Quit´," chytil autora za ruku: "jako únikový východ!" vykřikl - a venku

jakoby v odpověď zaduněl další hrom. Přicházela bouřka.
   Adam se rozčileně zvrátil do sedačky a zhluboka dýchal; zatímco autobus dál kolébavě

drncal, skladby z řidičovy kabiny se zmocnil závěrečný saxofon.
   "Ty tedy tvrdíš, že i změna k horšímu je lepší než zůstat neměnný, přestože v místě věčné

blaženosti?" zeptal se autor.
   Adam se na okamžik zamyslel. "No, já tvrdím," řekl, "že dokud nepřijde něco, co tuhle

blaženost zabije, nebude jí jeden schopen ocenit."
   Autobus znovu poskočil. Zepředu, od řidiče, se ozval Boss: "Hey, baby!"
   Autor vytáhl z kapsy malý notýsek. "Nejsi tedy spokojený?" zeptal se.
   Adam se na něho podíval. Chvíli mlčel.
   "Ne," odpověděl nakonec a zavrtěl hlavou. "Ne, vlastně ani nijak zvlášť nejsem."
   Autor si opřel zápisníček o okno a udělal pečlivou čárku.
   "Dobrá," přikývl pak chápavě. "Tedy do díla."
   Podíval se do jízdního řádu, který stále ještě svíral v levé ruce. "Rozboříme pár

stereotypů, které tě tak svazují," řekl a promnul si zamyšleně bradu. "Jedeme už docela

dlouho, že?"
   Adam se zarazil. Koukl ven - a na čele se mu objevila vráska. "Co to znamená autore?"

zvolal. "Tenhle autobus přece normálně jezdí jinudy!"
   Autor se pohodlně opřel v sedačce, schoval jízdní řád i notýsek a založil si ruce.
   "Podívej," prohlásil, "stereotypy jsou v životě člověka nezbytné. Kdyby jich nebylo -

nedalo by se pořádně žít. Když hodíš kamenem, očekáváš, že spadne, když kousneš do jablka,

nezlámeš si zuby...no a když nastoupíš do známého autobusu, zaveze tě tam, kam tě zavezl

každý jiný den." Autor pokrčil rameny. "Při porušení stereotypů by se mohlo stát," mlaskl,

"úplně cokoliv."
   Zvenčí se znovu ozval hrom, mnohem silněji než dřív.
   "Co to říkáš?" Adam se zatvářil polekaně. "Co je tam venku?"
   "Inu," mávl autor rukou, "to je těžké... Mohly by tam být krvežíznivé příšery, obrovští

červi, noc plná upírů či lykantropů," vyjmenoval s gustem a při každé položce seznamu zvedl

jeden prst, "no a nebo třeba konference surrealistů o pletení tekutých košíků, sedmnáct

trpaslíků, nebo údolí zapálených slz. Mohlo by tam být úplně cokoliv."
   Adam se na něj ustaraně podíval. "Děláš si legraci?"
   A autor se zazubil. "Jistě," řekl a hlasitě hvízdl. Autobus zastavil a přední dveře se se

zasyčením otevřely. "Vlastně, abych řekl pravdu, čeká tam jediný člověk."
   Adam se zamračil. "Znám ho?"
   "Ne, neznáš ji. Ale už bys měl jít." Autor se podíval na oblohu. "Ženou se mraky a ty

přece nechceš zmoknout, že ne?"
   "Ale kam mám jít?!"
   "To," usmál se autor vesele, "je vlastně úplně jedno."
   Řidič v kabině stiskl klakson a vzduch prořízlo táhlé zabučení. Z kabiny se vyklonila

ruka a standardním gestem "honem honem" Adamovi naznačila, aby si vystoupil.
   A tak on tedy vystoupil a vydal se - domů. Protože i rozbité stereotypy mají určitou

setrvačnost.
   Autor se díval, jak odchází, pak se zvedl a přešel do zadní části autobusu; usedl vedle

neznámého vousatého muže středního věku. Podívali se na sebe.
   "Autore," kývl muž na pozdrav. Dali se do řeči.
  
   ---
  
   V. (Ad Eva)
   Usedla na židli u kuchyňského stolu a pohrávala si se sklenkou vody.
   "Už tu měl být," řekla ustaraně.
   Ale autor pokrčil rameny: "Někde se zdržel."
   Tmavé bouřkové mraky za oknem prorazilo na okamžik slunce a místnost se naplnila bílým

světlem; Eva vstala a stiskla tlačítko play na cd-přehrávači: bytem se rozlehla skladba

Diany Krall Narrow Daylight.
   Autor pozvedl sklenici a připil znamenité volbě hudby. Nástěnné hodiny odtikávaly sekundy

a minuty, pozvolna, jako by krájely přezrálý sýr.
   Ulomil si kostičku ze zbytku hořké čokolády Lindt, ležící na stolku před ním, a nechal ji

rozpustit v ústech. Nabídl Evě: poděkovala, ale nevzala si.
   "Není zvláštní, že pokaždé, když spolu mluvíme, vykoukne zpoza mraků slunce?"
   Autor se čokoládově usmál. "Odpusť mi to malé potěšení."
   Usmála se na něj zpět - a nastalo ticho, rušené pouze tikotem a Dianou Krall ("Are we

stronger than we believe?" zajímalo ji právě).
   Deset tiků. Dvacet. Autor polkl, natáhl ruku a na dlani se mu objevilo malé, pulzující

lidské srdce.
   Naklonil hlavu. "Miluješ ho ještě?"
    Eva se mu podívala do očí. Ulomil si další kostičku.
   "Ano," odpověděla po chvíli. "Ano. Je to jiné, než dřív, ale miluji ho, ještě."
   Autor naklonil hlavu na druhou stranu: "V čem je to jiné?" (a srdce na dlani se změnilo v

otazník).
   "Už si tolik nepovídáme."
   "A - sex?" (Dvě propletená těla.)
   Pokrčila rameny. "I ten je jiný."
   "V čem?"
   Chvíli přemýšlela. "Snad to zní divně," řekla, "ale je unavenější, pomalejší. Někdy

dokonce... " zmateně mávla rukou, "nevím, snad v něčem odosobněný, strojový."
   Autor se podivil: "Ale znáte se přece už dlouho."
   "Právě." Eva si povzdechla: "Snad se známe až příliš dobře... Žijeme bez překvapení,

vytratila se všechna fantazie."
   Autor chápavě kývl; a z dlaně ruky mu vyrostla podivná metaforická rostlinka. "Fantazie

je květina, která prospívá jen v neznámu," řekl.
   Eva se ušklíbla. "Tedy ovšem - poeticky řečeno."
   Podíval se na ni. "Jistě," odvětil - a rostlinka zmizela.
   Přistoupil k oknu (s poslední kostičkou čokolády v ústech) a pohlédl na slunce, vracející

se do lůna mraků.
   "Evo," zeptal se, "ty tedy nejsi spokojená?"
   Hodiny pomalu tikaly a na pokoj padal stín; Eva neodpovídala.
   "Víš," pokračoval tedy autor, "jsou dva základní druhy změn," olízl si rty, "stejně jako

jsou dva základní druhy čokolády."
   Přešel ke stolku. "Nejprve jsou tu ty vnější, neopravdové, chceš-li mléčné - kdy se mění

všechno ostatní, jen ne člověk samotný - a pak," ukázal na prázdný obal. "ty vnitřní,

hluboké, hořké, které změní nahlížení člověka na svět - a všechno, co je otázkou ´pohledu na

věc´, se zákonitě promění s ním."
   Slunce zajelo pod mrak a na pokoj padla tma. Odněkud se ozvalo tiché štěbetání ptáků;

autor stáhl žaluzie a otočil se.
   "Lidé, kteří na otázku: ´Nejsi spokojená?´ neodpovědí," pokračoval, "jsou ti, kteří 

doslova prahnou po té druhé."
   Eva na něj pohlédla - a její tvář byla ztělesněná lhostejnost.
   "Nemám ráda hořkou čokoládu," řekla.
   Zvenčí se ozvalo zahřmění a na zemi dopadly první kapky vody - jako by se samotná obloha

rozplakala. Autor pokrčil rameny, vytáhl notýsek a udělal si čárku.
   Při dalším zahřmění zmizel.
  
   ---
  
   VI.
   Potkali se v telefonní budce, kde se oba schovali před náhlým deštěm.
   Byla nádherná, řekla: "Jmenuji se Vipera," a podala mu malý, zelený notebook firmy Apple.
   Adam si olízl náhle vyprahlé rty a kolize plynule přešla v krizi.
   

 

Krize

   

   VII. (první intermezzo)
   Veliké ručičkové hodiny uprostřed pláně vydávaly uklidňující, pravidelný zvuk. Černí

ptáci byli tentokráte úplně tiší a autor se posadil na zemi a mlčel s nimi.
   Po chvíli zvedl prst. "Tak si to zrekapitulujme," prohlásil. "Dal jsem mu práci, peníze,

ženu a on - není šťastný."
   Ptáci zakřičeli.
   Autor zvedl druhý prst: "Dal jsem jí muže, práci, krásný byt a ona - touží po změně."
   Další vlna křiku.
   Autor sáhl do kapsy a vytáhl zápisníček.
   "Teď už zbývá jen někdo, kdo odpoví ´ano´," řekl. "Někdo, kdo završí tenhle příběh."
   Zamyšleně pohlédl na hodiny.
   A rafičky se pohnuly - nejprve docela pomalu (minuta, pět minut) avšak postupně

zrychlovaly - hodina, pak dvě, deset hodin, celý den...autor jen seděl před nimi a

nereagoval...týden, dva týdny, stále rychleji (a stále žádná reakce), měsíc, měsíc a půl,

měsíc a - náhle konec.
   Ručičky se zastavily.
   "Padesát dní," vysvětlil to autor ptákům nad sebou. "Dobrá krize je jako kvalitní káva -

musí být horká, ale nesmí se uspěchat."
   Luskl prsty a hodiny se rozběhly; ptáci tiše poletovali kolem.
   Zvedl se a odešel.
  
   ---
  
   VIII.
   Už dlouho se takhle nemilovali: Eva dokonce vykřikla, ano, opravdu křičela!
   Teď ležela na posteli a hladila Adama po hrudníku; ještě před chvílí měla hlavu položenu

romanticky na jeho paži, jenže (narozdíl od kamenných filmových hrdinů) ruka jejího milence

vyžadovala neustálý přísun krve: Eva se tedy přizpůsobila, ulehla mu vedle tricepsu a -

přemýšlela.
   V posledních týdnech se Adam choval podivně; pořád seděl u notebooku, a když ne, více si

jí všímal, byl pozornější, hovornější...zkrátka: Eva pojala podezření.
   Před čtyřmi týdny se ho zeptala: "Máš mě ještě rád?" (otázka, která by ve vztahu vůbec

neměla být vyslovena!) a Adam - poté, co se na ni dlouze podíval, snad jakoby zamyšleně,

nerozhodnutě - odpověděl: "Ano. Miluji tě víc, než kdykoliv předtím."
   Znělo to upřímně, pravdivě - a dojatá Eva začala pochybovat.
   Nyní spolu leželi na posteli a čas tiše plynul kolem; vstala a odešla nahá do koupelny.
  
   ---
  
   IX.
   Když se zásuvné dveře dovřely, rovněž nahý Adam se posadil a několikráte zhluboka

nadechl.
   "Buší mi srdce," řekl a přitiskl si ruku na prsa. "Poslední dobou, když jsem s ní, buší

strašlivě rychle."
   Autor se odvrátil od okna a usrkl ze šálku vynikající kostarické kávy. Pokýval rozvážně

hlavou: "Žiješ - ale víš, že se dopouštíš věci, která tě o ni může připravit."
   Adam se zatvářil zoufale. "Já si ale nemohu pomoci!" Sevřel lem polštáře. "Nechci ji

podvádět, ale - nemohu si pomoci!"
   "Já ti přece nic nevyčítám."
   "Sám si to vyčítám!"
   Autor pokrčil rameny. "Spousta lidí podvádí. Ty jsi jen další Casanova ve městě plném

Casanovů."
   Ale Adam si schoval obličej v dlaních: "To by ještě nebylo tak zrůdné," zašeptal, "nevěru

samotnou bych si před sebou snad dokázal nějak odůvodnit: prosté šílenství těla," zavřel

oči, "jenže..."
   Autor naklonil hlavu a poválel po jazyku svíravý doušek; jemná, nahořklá chuť,

vynikající. "Jenže co?"
   "Jenže si připadám mnohem šťastnější než dřív!" Adam bezmocně zamával rukama: "Je mi to

hrozné, mám strach, ale - současně je mi to všechno fuk; jako bych hleděl hluboko do

propasti a nakláněl se příliš - a teprve když už tak tak, že nespadnu dolů, zjišťuji, jak je

to fantastické!"
   "Ovšem s rizikem, že se dole rozplácneš o zemi."
   "Jo." Adam si povzdechl. "Jo, já vím."
   Podíval se na autora. "Co budeme dělat?"
   "My?" usmál se však ten. "My nic. Tohle je moderní příběh, nejsou žádné pravdivé

odpovědi, jen otázky."
   "No, to tedy děkuji."
   "Prosím." Autor odložil šálek na podlahu. "Ale teď musím jít. Do příběhu je nutné vrátit

jednu postavu."
   Z hrnku se vyvalil oblak bílého kouře a - zastavil a vrátil se zpět.
   "Ne, nebudeme se přeci tolik opakovat," mrkl autor na Adama spiklenecky.
   A zmizel.
  
   ---
  
   X. (přece jen Gulbrannsen)
   Do obchodu s luxusními pralinkami (hned vedle třešňového sadu) vešel vousatý muž  v

pokročilých středních letech a zazvonil na malý, chromovaný zvonek na pultu.
   Závěs, oddělující skladiště od zbytku obchodu, se odhrnul.
   "Přejete si?" zeptal se prodavač, pyšný majitel neuvěřitelně silného francouzského

přízvuku, a opřel se o pokladnu.
   Muž ukázal na vystavené sladkosti.
   "Povězte mi, prosím, jaký nejdražší bonbón máte?"
   Obchodník zamrkal; jeho čest se však vzpamatovala rychle. "Monsieur! Bonbon?!" zvolal

dotčeně. "Qu´est-ce que c´est?!"
   "Prosím?"
   "My neprodáváme bonbony, monsieur, ale pralinky!"
   Muž si povzdechl. "Jistě. A jakou nejdražší pralinku máte?"
   Prodavač pohoršeně vrtěl hlavou - nicméně obešel pult a dostal se k malé vitrínce, v níž

byl pouze jediný talíř a na něm - osamocený, nepříliš velký černý šestistěn.
   "Čokoláda stejně tmavá, jako noc za polárním kruhem, monsieur. Pralinka pralinek. Kdyby

se volil čokoládový král, tuhle krásku by měl na hlavě místo koruny." Hrdě pohladil sklo.
   Muž si promnul bradu. "A kolikpak za ni chcete?"
   Obchodník vyslovil cifru. Muž tiše hvízdl.
   "Pane jo," řekl. "Víte, musím si to dobře -"
   Vrzly dveře. "Ne, nemusíš," pravil autor.
   Muž se otočil. "Á, autore," protáhl. "Říkal jsem si, kdy se objevíš."
   Pokrčení ramen. "Musím držet příběh pohromadě. Tak už ji kup."
   "Ale je velmi drahá!"
   "Není jiné cesty."
   Muž si povzdechl. "Ale no jo," řekl. "Vždyť já vím."
   Otočil se k prodavači: "Vezmu si ji."
   Prodavač srazil podpatky. "Velice dobrá volba, monsieur! Jsem si jist, že nebudete

litovat." Chopil se malých ocelových kleští a vložil sladkost do bílé krabičky. "Ici,

monsieur," podal mu ji.
   Muž mu předal peníze a převzal drahocenné zboží.
   Podíval se na autora. "Nejlepší bonbon na světě," řekl.
   "Ne," odpověděl autor a usmál se. "Ale nejlepší pralinka."
  
   ---
  
   XI.
   Eva odsunula dveře a v oblaku páry vyšla (ovinuta bílým froté ručníkem) opatrně z

koupelny.
   Přesvědčila se - Adam pořád ležel v posteli.
   Rychle přeběhla ke skleněnému stolku a třesoucí se rukou zvedla víko laptopu; její plán

vyšel - byl zapnutý! Adam ho zapomněl před milováním vypnout!
   Posadila se na židli a prsty pohladila touchpad. Obrazovka se rozzářila.
   Eva hleděla na pracovní plochu a uvnitř ní probíhal neviditelný (ale o nic méně

nelítostný) boj. Kousla se do rtu - objevila se kapička tmavě červené krve. 
   Zhluboka se nadechla a poklepala na malou kytičku komunikačního programu ICQ.
  
   ---
  
   XII. (opuštění Ráje)
   Adam si promnul tvář a sáhl pro trenýrky (bílé, jen s humorným motivem listu uprostřed).
   Oblékl se a prošel skrze dveře do obývacího pokoje ("Miláčku, kdepak jsi?" zavolal) - a

narazil na Evu, sedící u notebooku.
   Zbledl. Podívala se na něj.
   "Proč?" zeptala se, docela tiše.
   Adam se opřel se o skříň. "Já...totiž...já," zakoktal se - a metaforická propast, na

jejíž hraně v posledních týdnech balancoval, zívla a rozšířila se kolem jeho bosých nohou.
   Na stolek pod zeleným laptopem dopadla slza. "Jak jsi mohl?!" zavrtěla Eva prudce hlavou

a žilky v jejích očích se naplnily krví. "Jak jsi mi mohl říct, že mě miluješ?"
   "Je to pravda! Miluju!" vykřikl Adam.
   A autor, ležérně se opírající o okno, přikývl: "Je to pravda. Miluje."
   Ale Eva vstala a zamířila na nevěrného milence třesoucí se ukazovaček: "Ne! Ne, lžeš,

lžeš, není!" zakřičela. "Není to pravda; kdyby byla, nikdy bys mi to nemohl udělat!"
   "Ale...já nechtěl!" Adam (teď již v propasti a postupně zrychlující ve svém volném pádu)

se podíval na autora: "Řekni něco, vysvětli jí to!"
   A autor se podrbal na bradě.
   "Ne me quitte pas
   Il faut oublier
   Tout peut s'oublier
   Qui s'enfuit deja
   Oublier le temps
   Des malentendus
   Et le temps perdu
   A savoir comment
   Oublier ces heures
   Qui tuaient parfois
   A coups de pourquoi
   Le coeur du bonheur
," řekl.
   Rozhostilo se ticho, rušené jen zvukem hodin z  kuchyně; pak (po několika nekonečných

okamžicích) se Eva otočila a z police sebrala porcelánový talířek s nápisem "Je t´aime!".
   "Ne," vykřikl Adam - ale to už se bytem rozlehl zvuk tříštěné keramiky.
   Eva stála nad střepy a třásla se. "A teď vypadni!" zaječela. "Nechci tě vidět. Vypadni a

už se nikdy nevracej!"
   Adam, stále opřený o skříňku, se tvářil zoufale: "Evo, já - "
   "Vypadni!"
   Odněkud zvenčí se ozvalo hlasité šumění ptačích křídel.
   Adam se obrátil, posbíral oblečení rozházené po ložnici a jen tak, v bílých spodkách s

listem na přirození - odešel z bytu.
   
   

Peripetie


   
   XIII.
   Muž usedl na židli a zamyšleně se podíval na talířek.
   Velice tmavá čokoláda, neznámá náplň. Velmi drahá.
   "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," signalizovala pralinka a muž přemýšlel, protože

nejdražší pralinka v životě se per definitionem jí jen jednou, a je tudíž třeba učinit vše

patřičně a náležitě.
   Možná minuta, dvě dialogu, aby se uvolnilo napětí?
   "Dnes je to právě rok, co jsme se se ženou rozvedli," pochlubil se tedy. "Chtěli jsme to

původně oslavit spolu," pokrčil rameny, "ale chytila chřipku a leží v posteli."
   Vedle talířku se zavlnil vzduch a objevil se autor. Usedl na stůl.
   "To je smůla," řekl.
   "Co se dá dělat."
   Přikývl. "Stejně mě ovšem překvapuje, že dokážete slavit takovou věc, jakou je rozvod,"

řekl. "A spolu. Jak je možné, že tak dobře vycházíte?"
   "Je to trochu netradiční," připustil muž, "ale když se dá slavit výročí, proč ne rozvod?

Ostatně," usmál se, "byla to ta nejlepší věc, jakou jsme za celé to naše manželství

udělali."
   "A co potomek?"
   "Kromě naší dcerky, samozřejmě."
   Autor naklonil hlavu. "Nikdy ti nechybí?"
   "Ale vždyť ji vidím, kdy chci," řekl muž. "Dohodli jsme se se ženou...tedy ex-ženou, že

to tak bude v pořádku a - voilá - funguje to."
   "To ale není běžné. Ve spoustě rozvedených rodin tohle nefunguje."
   Muž se podíval na pralinku. "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," řekla.
   "To je tím, že mnoho lidí nedovede udělat změny, které jsou nevyhnutelné," prohlásil a

vrátil se pohledem zpět k autorovi. "Odkládají je, mlčí o nich a zametají špínu pod koberec,

dokud se nevyvalí a nerozprskne všude kolem. Opustit Ráj, to není jen tak."
   Autor kývl. "A jak jste to udělali vy?"
   "Ale tak," pokrčil muž rameny. "hlavní je nesnažit se lepit rozbité věci. Jednoho dne

jsme se prostě posadili a všechno si to řekli." Poposedl si. "Tehdy jsme se spolu naposledy

milovali..." usmál se nostalgicky, "no a pak se vydali každý jiným směrem."
   "A nikdy jsi toho nelitoval?"
   "Ne. Ne, vlastně," muž se podrbal na hlavě, "se mi dost ulevilo."
   "Opravdu?"
   "No jo," přikývl. "Konečně totiž mohu být (jakkoliv podivně to zní) nedokonalý."
   Autor zvedl obočí: "Nedokonalý?"
   "Jistě," přisvědčil muž. "tedy, ne že bych byl někdy dokonalý - to pochopitelně ne,

ale...už se nemusím snažit být dokonalý."
   Opřel se pohodlně v židli: "Mohu zase spát se ženami - bez špatného svědomí. Mohu si dát

pivo a strašlivě říhnout přímo tady, uprostřed obýváku. Chodit po bytě nahý. Vařit, zapatlat

tím sporák a nemuset ho mýt ten samý den," usmál se. "Mohu vyjít jen tak, na louku, lehnout

si do trávy a koukat nahoru, na oblohu - a být šťastný. ´Dokonalá´ chvíle, víš?"
   "A to jsi jako ženatý nemohl?"
   "Ne." Zavrtěl vesele hlavou. "Říkal bych si, proč tam není manželka se mnou."
   Autor se zazubil a seskočil ze stolu. Z kapsy kalhot vytáhl notýsek.
   "Jsi tedy spokojený?" zeptal se a připravil si nedočkavě tužku.
   Muž se široce usmál. "Rozhodně," odpověděl. "Ale - do dokonalosti ještě něco chybí."
   Vstal a přistoupil k pralince na stolku.
   "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," pozdravila ho.
   Kývl a olízl si rty. "Jestliže pravdou žaludu je dub," řekl a položil si černý šestistěn

na dlaň, "pravdou luxusních pralinek je akt jejich pozření."
   Vložil si pralinku do úst. Autor luskl prsty a v pokoji se udělala naprostá tma a zima.

Někde v dálce zavyl vlk.
   Muž zavřel oči a lehl si na koberec, přímo doprostřed obývacího pokoje.
   Rozhostilo se ticho. Minutu, dvě. Pak se ozvalo hlasité polknutí.
   Autor znovu luskl prsty a světlo (společně s teplem) se vrátilo.
   Muž mlčel. Autor se nad něj naklonil.
   Otevřel oči.
   "Prodavač měl pravdu," rozesmál se. "Fakt. Stálo to za všechny ty peníze."
  
   ---
  
   XIV.
   Eva, oblečená v dlouhých tmavých šatech, dopila sklenku vína a ukázala barmanovi,

třesoucímu právě (samozřejmě) šejkrem, že by si dala ještě jednu.
   "Neměla bys trochu brzdit?" zavrtěl autor hlavou.
   Eva si odfrkla: "Můžu pít kolik chci, co chci a kde chci. Můžu dělat úplně všechno, co

chci."
   Autor pokrčil rameny. "Jak myslíš."
   Na baru před Evu přistála další sklenka. Zvedla ji a upila - a  z reproduktoru na stropě

se ozvaly první tóny proslulé skladby Yesterday.
   "Vážně myslíš, že takhle něco změníš?" zeptal se autor.
   "A ty vážně myslíš, že jsem to nevěděla?!" opáčila Eva, možná trochu nelogicky - a snad o

trochu víc nahlas, než bylo nezbytné. "Že jsem slepá a blbá a nedošlo mi to!?" Několik hlav

se otočilo jejím směrem.
   All my troubles seemed so far away...
   "Ne, autore, ne... Bylo mi jasné, že mě podvádí, ještě než jsem otevřela ten notebook a

uviděla zprávy..."
   "Tak proč jsi potom -"
   "Proč!" Eva se rozesmála. "Možná, že jsem prostě jen chtěla," řekla. "A možná, aby se

konečně něco změnilo. Možná, že jsem toho všeho už měla dost!"
   Napila se. "Co je to štěstí, autore?" Ukázala na něj prstem: "Protože proto jsme tady,

nebo ne? Proto jsi nás všechny stvořil!"
   Autor mlčel.
   "Tak poslouchej, já ti to povím. Štěstí - to je pomíjivost. Jsou to oběti, které

přinášíš, to, čeho se vzdáváš. To," zasyčela Eva a zašermovala prstem ve vzduchu, autorovi

před očima, "co jsi kdy ztratil."
   Now I long for Yesterday... Světla v baru zablikala.
   "Jenže to je zase jenom citát," zavrtěl autor hlavou. "Neprůkazný. Někdo to vidí jinak."
   "Možná," řekla Eva a obviňujícím prstem mu zamířila na nos, "ale ty to nevidíš vůbec! Ty

nemůžeš ztratit nic, ani nic obětovat - jsi jako loutkoherec, hrající divadlo; a ve skrytu

duše (přiznej si to, jen si to přiznej!) toužící být jednou z vlastních loutek !"
   Autor naklonil hlavu. "A to jako proč?"
   Eva se zasmála. "Pantha rei, autore!" "Řekl jsi, že je příliš mnoho cest - ano, je, a to

i pro mě, pro nás všechny...ale ve tvém případě ty cesty vedou tam i zpět, vedou všemi

možnými směry! Kdykoliv se můžeš vrátit, stačí mávnout rukou - vlastně ne, stačí pouhá

myšlenka! a vše je jak bylo... Ty máš všechno - a ty nemáš nic!"
   Autor se na ni díval, ale neodpověděl.
   I´m not half the man I used to be, zazpíval reproduktor hlasem Paula McCartneyho a -

náhle vrzly vchodové dveře. Vešel vousatý člověk ve středních letech a zamířil k baru, přímo

vedle Evy.
   "Dobrý večer," pozdravil. "Autore," kývl.
   Eva mu podala ruku a otočila se zpět - zjistila však, že místo vedle ní je prázdné.
   "Opakuješ se," zavrtěla hlavou.
   Muž zvedl obočí. "Prosím?"
   Eva se nadechla a upila vína.
   "To nic," řekla a zamrkala, svůdně. "Odpusťte mi, jak jste to říkal, že se jmenujete?"
  
   ---
  
   XV.
   Bytem se rozlehl výkřik a Eva zabořila svůj obličej do mužova (částečně prošedivělého)

vousu.
   Lechtalo to. Ještě nikdy se nemilovala s někým vousatým...tedy - doposud nikdy; z mužova

dechu cítila lehkou vůni hořké čokolády. Vykřikla znovu a její tělo roztrhala na kusy

mohutná, oslepující křeč. Deset sekund, dvanáct. Dvacet.
   Sklouzla z muže a lehla si vedle něj.
   Ještě nikdy nic takového nepocítila. Zuřivě, nelítostně. Bez lásky.
   A ano, jistě - pomstychtivě.
   Olízla si rty: opravdu, velice silná a hořká čokoláda.
   Muž vedle ní se zavrtěl a vstal z postele. Natáhl si kalhoty.
   Podívala se na něj. Mám něco říct? blesklo jí hlavou.
   Požádat ho o telefonní číslo, zeptat se? Dozvědět se něco víc?
   Otevřela ústa, ale muž ji předešel; vzal ze židle košili a obrátil se.
   "Kolik?" zeptal se.
   Eva zamrkala: "Promiňte?"
   "No," pokrčil muž rameny, "přece kolik mě to bude stát?"
   Ticho. V místnosti, ve městě. Na celém světě - stěna neproniknutelného ticha a klidu.
   Eva mlčela a dívala se muži do očí; hledala nějakou stopu humoru, absurdního, černého,

krutého, ale přesto humoru - nenašla tam však žádnou. Ani žádný soucit, nic.
   "Kolik?" opakoval muž a Eva se snažila přemýšlet; už k tomu došlo, běželo jí hlavou,

jsi to udělala, stejně k tomu došlo. Čas utíkal a otázka ve vzduchu kvasila a bublala;

musela být zodpovězena, nebylo jiné cesty. Jenže: jak odpovědět? Co říct?
   Eva se nadechla a sevřela pevně lem polštáře. Co říct?
   "Tisíc - " zlomil se jí hlas; odkašlala si. "Tisíc pět set," odpověděla.
   A zabořila hlavu do polštáře; jako by se v ní prolomila nějaká neznámá přehrada, plíce se

jí sevřely v přívalu vody a Eva zalapala po dechu.
   Muž odpočítal bankovky a položil je na postel vedle ní.
   Obul si boty a odešel. 
   


Katastrofa

 

   
   XVI. (druhé intermezzo)
   Autor se posadil před hodiny a s nohama zkříženýma do tureckého sedu se zaposlouchal do

jejich pravidelného tikotu.
   Byl naprostý klid; černí ptáci poletovali po obloze a ozývalo se od nich pouze tiché

šumění křídel.
   Autor si povzdechl. "Já vím," zavolal na ně. "Já to přece vím, bylo to kruté - jenže oni

chtěli změny." Promnul si obličej.
   "Změny jsou jako vlny v moři, vynáší na břeh nebo se tříští o skály."
   Ptáci zakřičeli.
   Autor vstal a ukázal na obří ciferník. Ručičky se roztočily.
   "Sedmdesát dní," prohlásil. "Teď už není kam spěchat."
   Luskl prsty, hodiny se zastavily a znovu rozeběhly normálním tempem.
   Obrátil se a zmizel.
   ---
  
   XVII.
   Adam seděl u stolu a v upatlaných rukou držel lepidlo; za oknem se proháněl vítr (snad

naivně hledal nějaký dosud nerozvitý pupen) a sluneční paprsky neúnavně rozpouštěly asfalt

před domem.
   Pomalu končilo léto.
   Přitiskl k sobě dva kusy rozbitého porcelánu s nápisem "Je t´aime!" a autor, objevivší se

náhle vedle něho, usedl na židli a mlčky ho pozoroval.
   Zbývalo posledních pár kousků. "Dobrá práce," řekl a poplácal ho po rameni. "Určitě

nebylo jednoduché najít všechny ty roz-"
   "Podvádí mě," řekl Adam tiše.
   Autor stáhl ruku zpět. "Opravdu?"
   "Jo." Adam přikývl. "A ani to nijak neskrývá." Otřel si pot z čela. "Ale já se jí na to

neptám."
   Vzal talířek do rukou a několikrát ho otočil; praskliny byly velmi zřetelné. "Podívej,

jsou pořád vidět," zavrtěl hlavou. "Pořád jsou tam. Symbolické, že? Jako jizvy."
   Autor se na ně podíval. "Jestli chceš, mohu je zahladit."
   "Jistě," Adam se smutně usmál. "Ano, ty tohle můžeš, já vím." Položil talířek. "Ty můžeš

všechno."
   Zavřel oči. Někde venku zaštkal pes
   "Víš," řekl po chvíli, "je to divné. Chybí mi ten pocit, když jsem kdysi dávno zavřel

oči...ten pocit, jak se všechno točilo. A mně to bylo fuk."
   Autor chápavě přikývl. "Já vím."
   "Byla tam ona, vždycky. Ne, že bych viděl přímo její obličej, ale měl jsem ten pocit, že

tam je, víš?"
   "A teď už tam není?"
   "Ne." Adam otevřel oči. "Teď je tam tma."
   Někde venku zašvitořil pták. Autor si s křupnutím protáhl záda.
   "To je mi líto," řekl.
   Adam se na něj podíval.
   "A co ty autore?" zeptal se. "Co vůbec ty?"
   "Co se mnou má být?"
   "No," Adam pokrčil rameny. "Jsi šťastný?"
   Autor se na něho podíval, ale neodpověděl.
   "Já - přemýšlel jsem ještě jednou nad Adamem a Evou z Bible," pokračoval tedy Adam. "Jak

jsme se bavili tenkrát v autobuse, vzpomínáš?"
   Autor zamrkal. "Už zase?"
   "Ale tentokrát ne nad tím, proč z Ráje odešli, ale proč do něj přišli. Proč je Bůh vůbec

stvořil."
   Autor vstal a přešel k oknu; do jeho tváře se opřelo poctivé srpnové slunce. "A na co jsi

přišel?" zeptal se.
   "Stvořil je k obrazu svému, že?"
   "Ano."
   "K obrazu svému," zopakoval Adam, "Proč? Byl v tom snad nějaký vyšší záměr?" Mávl rukou.

"Je to možné. Ale napadlo mě - nemohlo to být jednodušší?"
   Autor se otočil.
   "Jednodušší?"
   "No," odpověděl Adam, "jednodušší." Přitiskl další kousek porcelánu k talířku. "Co když

byl prostě osamělý?"
   Někde venku zatroubil autobus; na okně přistál malý černý pták a upřel korálkové oko do

místnosti. Autor sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s velikým červeným knoflíkem.
   "Protože kdo může být osamělejší než všemocný, který někdy použil svou moc?" zeptal se

Adam. "Než ten, kdo stojí mimo příběh, mimo realitu, mimo cokoliv? A i když něco stvoří,

stvoří část sebe, protože kromě něj nic není?"
   Autor položil prst na tlačítko. Slunce za oknem se naposledy nadechlo a vyslalo salvu

paprsků přímo do pokoje; obě postavy zalilo nadpřirozené světlo.
   "Máš samozřejmě pravdu," řekl autor a kývl hlavou. "Ale," usmál se, "zase to tolik

nedramatizuj."
  
   ---
  
   XVIII. (epilog)
   Kdesi uprostřed zelené a rozlehlé pláně stály veliké ručičkové hodiny a před nimi, na

zemi, seděl v tureckém sedu muž a v rukou držel časopis; nad hlavou mu v sevřených formacích

létali malí černí ptáci.
   Naslinil si prst a nalistoval jednu z prostředních stran.
   Začal číst. Ptáci usedli všude okolo hodin a trpělivě čekali.
   Po nějaké době muž časopis zavřel.
   "Tak tím je to jasné," řekl. "Je to chemická reakce. Účastní se jí látky zvané endorfiny,

které přinášejí intenzivní pocit blaha, a serotonin, který navozuje dlouhodobější

spokojenost." Mávl rukou: "Plus samozřejmě další a další látky, mnohé z nich dosud neznámého

složení a/nebo účelu. Je to komplikované."
   Ptáci mlčeli.
   Muž se podrbal na bradě a vytáhl z kapsy malý notýsek. Otevřel jej na první straně.
   "Štěstí - to je schopnost přijmout, že jsi jen hromadou prachu, a zároveň schopnost na to

na chvíli zapomenout," přečetl. "Právě ta prchavá chvíle zapomnění, to je štěstí."
   Zavrtěl hlavou a podíval se na hodiny, obklopené černými tělíčky.
   "Tak těsně vedle," řekl a luskl prsty.
   Ručičky se zastavily.
   Pokrčil rameny, vstal a odešel pryč.


2 názory

Milly
30. 07. 2009
Dát tip
Sem se musim vrátit..

Málokdy něco takto dlouhého dočtu do konce. Ale uběhlo to jako voda. Nemám co bych dodal. Snad jen - příjemné. Dík.

MeTB
16. 08. 2006
Dát tip
Už je to víc něž rok, co jsem to napsal. A když si to teď po sobě čtu, spoustu věcí bych napsal jinak...hlavně co se týče formální stránky věci. Navíc to Písmák ve své předsmrtné křeči nějak divně zarovnal. Co se týče toho, kde v literatuře jsem...nevím nevím. Už jsem dlouho nic literárního nevytvořil. Snad zase někdy něco napíšu. Už rok mi v hlavě leží jistý příběh, ale neumím ho z ní dostat. Tak jen doufám, že to stihnu dřív, než Písmák úplně a natrvalo umře.

pozorovatel
13. 08. 2006
Dát tip
líbí se mi ta rovnováha v stylu která ovšem může někdy přejít v stereotyp povídky nebo jen postav (plochost) podle mě píšeš dobře a můžeš jen zlepšovat otázkou je, jaký si vybereš téma a jestli to nepřeženeš já jsem třeba zastáncem letmo vyřčených otázek bez odpovědi další věcí je, že jsi v próze dál než já

MeTB
20. 08. 2005
Dát tip
Panečku, to je chvály, to si nezasloužím. Poprvé jsem napsal povídku, kde vystupuje autor, asi před rokem a půl (plus minus půl roku), jmenuje se Milostný příběh; taky tu na P. visí. Rozhodl jsem se totiž - coby spoluzakladatel (momentálně spícího) Spolku experimentálního divadla - že napíšu poněkud experimentálnější text…no a taky jsem měl chuť pohrát si s literaturou, jistě. :-) Uvědomil jsem si, že forma literárního díla vlastně nemá mantinely, mohu napsat, co chci. Narazil jsem na problém: jak to udělat, aby postavy vyjádřily své pocity, ale přitom povídku nepřeplňovat postavami, které slouží jako mikrofony? Přímočaré řešení: použít jako postavu samotného autora, ten přece může být, kde chce. (Zajímavé je, že asi týden potom, co jsem dopsal M. p., přečetl jsem si poprvé v životě nějakou knížku od Viewegha – a zrovna to byli Účastníci zájezdu, kde vystupuje postava autora ve třetí osobě.) Na druhou stranu, ještě docela dlouho před tím jsem četl Nesmrtelnost od pana K. a tam se mi odstup autora od textu velice líbil – tak jsem se vydal ještě o něco dál a použil autora ve třetí osobě, jako přímého hybatele textu; někoho, kdo tvoří povídku a sám je jí tvořen, protože tak to prostě při psaní chodí. A říkal jsem si, že jsem to pěkně originálně vymyslel – tedy dokud jsem neotevřel Účastníky. Taková povídka, to je trochu improvizace: autor se snaží držet text, aby odpovídal jeho představám, nicméně povídka v průběhu čtení ještě není hotová, příběh se dokončí s přečtenou poslední větou. To se mi líbí, proto to dělám. No a pak také můj zvyk završit povídku na stejném místě, kde začala…to souvisí s mou filozofií psaní: na začátku se to rozjíždí, uprostřed se věci mění a na konci se věcí vrací tam, odkud vzešly, ale už jsou jiné – a to dodává zajímavý kontrast a pohled na to, co a jak se vlastně změnilo. Určitý druh katarze. Plus, samozřejmě, si pořád hraju, protože bez toho by psaní byla obyčejná nádeničina. :-) Díky, T.

Ostrich
19. 08. 2005
Dát tip
Myslím, že by z tebe Kundera měl radost. A vedle tohoto díla samotného, určitě by ho fascinovalo, jak jsi tady zcela schován za své dílo a nikdo nemůže hrabat a porovnávat život a literaturu. Opravdu by mne nenapadlo, že tu najdu něco takového! Kritizovat samotnou povídku nebudu, protože mne upoutala, je celistvá, nečouhají z ní dráty, je dokonce hravá a chvílemi nenásilně humorná. Opravdu jsi na formu dialogu autora s postavami opravdu přišel sám a nikde jsi ji nepřevzal (to by nebylo nic špatného!)? To by znamenalo, žes to napsal podstatně dřív, než jsi to tady publikoval... Když jsem to začal číst, hned mne totiž na začátku napadlo, že to bude hravé využití toho, jak postupuje Kundera v Nesmrtelnosti, bylo to takové příjemné deja vu. Připadá mi jedině poctivé co nejvíc ukázat, že příběh je vyprávěn a konstruován, že to není tak úplně nějaká schválnost a past na čtenáře, který má padnout do řetězu zápletek a rozluštění. Je skvělé, že máš chuť takovouhle práci publikovat tady, jen z čiré radosti z toho, že si to lidi mohou jen tak přečíst. Ta radost z toho psaní je vidět - i když tam je i skepse a zjevně i odvrácená strana mince, ta radost z vyprávění je téměř nakažlivá. Přemýšlím, jestli ti mám něco doporučovat a "sázet své brouky do tvé hlavy", nebo zda se zpovzdálí jen dívat a čekat, co se ti povede - a tiše držet palce... No kdyby na Písmáku bylo jen tohle, tak má jeho existence smysl. A myslím že na partnerské L.A. by si tohle mohli dát klidně "za rámeček" - i když v tobě by třeba zrovna Viewegh klidně mohl vidět i konkurenta, který by ho mohl - kdyby se do toho opravdu pustil - poměrně dobře zahanbit (i když ta poslední V. knížka je docela dobrá, po té předchozí jsem už ho skoro zatratil, ale dokázal se vrátit z machy k sobě, myslím, že by z toho měl taky radost, není přece až takový obchodník, to bych mu asi křivdil). Protože tobě jde o to, udělat to dobře - ale zároveň si přitom hrát, protože takový je svět, taková je tak trochu evoluce... Proto si myslím, že by z tebe měl ten Kundera radost. TIP+nej

MeTB
18. 08. 2005
Dát tip
Ahoj. Dík. Jak tak stárnu, z nějakého důvodu míň píšu, ale když už, tak používám čím dál víc různých odcizovacích efektů. Trochu jako Woody Allen - nějak jsem se v průběhu svého literárního vývoje rozhodl, že nemá cenu snažit se zamlčet, že příběh je zkrátka příběh a ne realita a že stojí za to někdy z něj vystoupit a tak trochu ho okomentovat zvenčí. Takový dialog se čtenářem; sdělít mu svůj názor na to, co se v povídce děje z hlediska autora. Rád si přečtu Tvůj text, je-li to možné. A je-li to možné, nech ho, prosím, viset na P. aspoň den (ideálně tak dva tři) , aby bylo pravděpodobnější, že se v té době připojím a uložím si ho. (Dík.) T.

Brosqička
18. 08. 2005
Dát tip
zaujala...rozhodně zajímavý nápad. Je vidět, že Ti dala práci, je to takový promyšlený... měla jsem pár nejasností, ale po přečtění předešlých příspěvků se mi objasnily. T

Vitex
13. 08. 2005
Dát tip
No… Předně bych chtěl napsat, že použití slov „expozice, krize, atd.“ přímo v příběhu mě taky napadlo - asi před čtyřmi dny – takže jsi byl rychlejší – ale ono dílo jsem stejně zavrhl dřív, než jsem ho začal psát. A teĎ teda už ke Štěstí : Je to jedna z mála věcí na Písmáku, kterou jsem doposud našel, která pro mě splňuje podmínky „smysluplného uměleckého díla“ – viz moje „Diskuze“. Přestože jsem se těšil na katarznější katarzi, závěr nezklamal a především nemusel zachraňovat předešlý zbytek díla – a to je taky vzácné (tady na Písmáku). Nevím, jestli všechny ty autorovy klišé-efekty byly myšleny vážně nebo jako výsměch „klasickým nejen literárním postupům“ – ale pokud je tomu tak, je to kongeniální prvek geniálního celku (samozřejmě v Písmáckém měřítku). Byl bych rád, kdyby tu bylo takových věcí víc, ale sám vím, jak je těžké něco takového stvořit. PS : Kdysi jsem napsal cosi vzdáleně podobného, ale nechci to z jistých důvodů zveřejnit. Pokud bys měl zájem si to přečíst, mohl bych to vložit s pozdějším datumem zveřejnění, poslat ti avi a pak to zase smazat…

gemina
10. 06. 2005
Dát tip
hned jak jsi to napsal, tak jsem si to vytiskla a papiry si polozila vedle postele. Az dneska jsem se rozhodla, ze si to prectu. Potrebuju na tebe klid. Chhmmmmmmmm ze zacatku pobavilo ze se jmenujou adam a eva, rekla jsem si:dalsi zblblej rodinnyma poutama. Ale pak jsem pochopila ze je to jen symbolika, nebo mozna prolnuti s...jinym pribehem. Vzdycky me fascinovalo, jak umis propletat deje. Tady je osob min, ale stejne mam jednu otazku. Cast o muzi s pralinkou, kde mluvi o tom, ze ma oslavit rocni vyroci rozvodu, mluvi o dceri. Je to stale ten samy Adam? Jedine co tomu nasvedcovala, byla ta pralinka. Jinak me to zmatlo. Cast s Evou, ktera se stane vlastne nechtene milenkou za prachy, je fantasticka. Po té jsem se zastavila a premyslela. Tleskam ti. Nápad s autorem který ovlivnuje dej nevim jestli je originalni, ale rozhodne je dobry. A premitani o stesti, ktere prolina cely dej...prochazi to vyvojem, ale jako by spelo ke konecne fazi uz od zacatku. Celkove chvalim. Velice povedené. t

MeTB
10. 06. 2005
Dát tip
Jsou tam čtyři postavy: Eva, Adam, muž a autor. V povídce běží čas jen dopředu, žádné skoky zpět tam nejsou. Muž se poprvé objevil v autobuse, pak byl vrácen do příběhu zpět, koupil nejlepší pralinku na světě a nakonec se vyspal s Evou. Trošku si tam hraju s hořkou čokoládou alias touhou po vnitřním přerodu - Eva jí cítí z mužových úst těsně před tím, než udělá to, co udělá (vezme si peníze). Nápad s autorem nění originální (používá ho třeba Viewegh), nicméně já se k němu dopracoval sám (v Milostném příběhu), a až pak jsem zjistil, že jsem jen jedním z mnoha. Buď jak buď, pro virtuální auto-metapovídky (to jsou povídky které jsou tak trochu samy o sobě (-:) se tahle forma docela dobře hodí. Rodinnými pouty skutečně zblblý nejsem, viděl jsem asi tak půlku jednoho dílu; odsud inspirace nepřišla. To jsem rád, že mě chválíš, připadám si jako úspěšný žák ve škole. :-) Díky, T.

Perchta
03. 06. 2005
Dát tip
to nic, je si sen je si den a noc je bílá mlha přede mnou mlha za mnou a vatový tunel k Andromedě vidíš, radši se neptej :-)))

Crowley
02. 06. 2005
Dát tip
Já bych na šabloně střídání popisů a dialogů neviděl naprosto nic špatného, myslím, že to naopak přispívá čitelnosti. Nevím nakolik o té povídce mluvit obecně a nakolik konkrétně - začnu konkrétně a dál uvidíme. Nejméně třikrát se v povídce objevila jakoby notoricky známá scéna z filmu (žena na baru pijící panáky a říkající já si můžu pít kolik chci a kde chci apod.). Mě trochu mrzelo (ne vadilo!), že v těchto situacích nepřišel nečekaný zvrat, ale pokračovalo to naprosto známým směrem. Ale nakolik je to na škodu nevím, jinak je ten příběh vykonstruovaný tak, že člověk buď nestíhá nebo nijak extra nedokáže odhadovat co bude následovat v linii děje a tak tyto "jistoty" možná působí i trochu uklidňujícím dojmem. Tvoří jakousi pevnou půdu pod nohama...ale to spekuluju, osobně bych tyhle situace zkusil vyřešit trochu nečekaněji nebo alespoň nějak osvěžit. Ale to je už kritika dost velikých detailů. Jenže co ti napsat přínosně kritického, když vím jak píšeš...je to čím dál tím těžší:-) Připomínáš mi něčím Sartra (doufám, že budeš polichocen) jediné, co bych ti možná ještě vytkl je ten igelitový pytlík poletující vzduchem. To je klišé jako blázen a máš ho i v jedné své jiné povídce (a možná i více) v podobě nafukovacího balónku. Tyhle obrazy podle mě už slouží spíše k ironizování, než k navození atmosféry. Samotné zmínění Adama a Evy mi nevadilo, naopak mě navnadilo. Stejně je od začátku jasný příměr autor/bůh, tak proč nějak pozměňovat jména aktérů. Takhle je příběh o to atraktivnější, že člověku ihned docvakává vývoj biblických postav současně s těmi tvými a to ještě před tím, než to začneš sám rozebírat. Této vlastnosti si u tebe vůbec vážím nejvíc (a obecně podle ní hodnotím svoji oblíbenost spisovatelů) - dokážeš člověku nasměrovat myšlenku na nějakou problemtiku, kterou si čtenář sám v hlavě přebere a chvíli po tom co skončí mu servíruješ svůj pohled čímž vzniká jakýsi pomyslný dialog (miluju postmodernu:-). To u mě zvládal např právě Sartre, Kundera nebo Fromm. A společnost těhlech pánu bych si dovolil tvrdit, že už neurazí. Na rovinu musím říct, že je mi jedno, jestli si vyberu povídku od nich nebo od tebe, protože mě nezklame ani jedno. Vyčníváš tady, ale tím rozhodně nechci říct, abys přesunul těžiště svého publikování jinam. A taky se chci omluvit, že jsem byl líný ti psát kritiky i u minulých povídek, přestože se mi líbily. Jsem zevl... Tak tahle je i za ně. Těším se na další věc, tvůj styl je mi čtenářsky velmi blízký Crw.*

Perchta
02. 06. 2005
Dát tip
strach být strach být se ženou, snaha podmanit si druhé tím, že myslím za ně to řecké a nechutné, vagína co má zuby prostě to pusť možná pak budeš psát hutněji

MeTB
02. 06. 2005
Dát tip
Aleistre: Predem - velke diky za peknou a zajimavou kritiku. A ted k jednotlivym bodum. 1) V povidce se objevuji notoricky zname filmove sceny. K tomu mohu rict jedine: ano, to je uplna pravda. Videl jsem uz v zivote vic nez par filmu a rekl bych, ze me to hodne ovlivnilo (mozna dokonce vic, nez si sam pripoustim)...kdyz se na vlastne libovolnou mou povidku (s postupem casu je to, myslim, cim dal vyraznejsi) podivas, jiste neprehlednes, ze maji neco spolecneho: temer v zadne z nich neni obsahly popis prostredi (jen obcas nejaka ta veta), ani prilis lyricke pasaze - protoze mne jde spise o dialogy a o to, co a proc postavy delaji, nez kde to delaji. => vsechny (prakticky vsechny) me povidky jsou v urcitem ohledu podobne filmovym scenarum. Ke konstrukci pribehu: snazil jsem se (s jistou licenci, samozrejme) drzet motivu, ktere jsou v Bibli; tedy aby ctenar vedel, co se stane, ale zaroven se mohl jen dohadovat jak se to vlastne stane - tedy napr. ze dojde k vyhani z Raje je jasne, ale jakou bude mit podobu, to se da odhadnout stezi. Tudiz jsem rad, zes` to tak bral. Ad Sartre: nevim, co na to rict. :-) Igelitovy pytlik - jo, je to hodne velke klise, ale ona je cela tahle kapitola takova klisozni a plna velikych slov a gest; to aby se na jejim konci prave tahle klise mohla tak trochu zesmesnit. Ja mam taky rad postmodernu - protoze pravdiva odpoved muze byt pro kazdeho jina, ale otazek, tech je jen par. Text by se mel ptat, vest ideovy dialog se ctenarem, neco sdelit, ale zaroven upozornit, ze univerzalni odpoved proste neni... Nejak ctenare provokovat k premysleni. Nakolik se to podarilo mne, to nevim, ale nekterym (zejmena)existencialistum to docela slo (jde). Kritiky u ostatnich pribehu ti velkoryse odpoustim. ;-) Kdyz te nicmene napadne neco podnetneho (treba jako tahle kritika nahore) a budes mit cas, hod to pod ne, udelas mi radost. Tak jo, diky a cau, T.

MeTB
02. 06. 2005
Dát tip
Perchto: Prosim? Totiz - diky za reakci, ale co to vsechno znamena? Vagina, co ma zuby? Pust to? Otaznik otaznik otaznik

Crowley
02. 06. 2005
Dát tip
Já spíš myslím nebo jsem měl z pozice čtenáře pocit, že lyrická místa se právě snažíš nahradit těmi klišé (jako kdyby ses snažil místo delšího lyrického popisu tu jeho intenzitu extrahovat do co nejmenších ale o to intenzivnějších obrazů - a tak klišé vzniknou, pokud nejsou vyloženě v originálním spojení). Jestli byl tvůj záměr ohledně jejich použití skutečně právě jen zironizovat, pak jsem to takhle nepochopil. Zůstává pouze otázka, jestli je to špatně podáno nebo pochopeno :-) A obojí není nic moc:-) ale to už zase plavu v blbosti rozpitvaných detailů, které bych si před diskuzí nejspíš ani neuvědomil. Rozhodně to není nijaký problém, i když to tak možná vypadá, když se o tom tolik rozepisuju. Vlastně musím přiznat, že ač mě ta klišé občas bacila přes oči, nebolelo to vůbec tak, jak by člověk čekal. Dokonce tam možná i jaksi patří... Ale kdoví, že..? :-) snad jedině Autor

StvN
01. 06. 2005
Dát tip
Expozice: Adam a Eva, ani mi to nedockvaklo. No nic. Tímto stylem si dokážeš vytvořit neuvěřitelně rozsáhlej prostor pro ztvárnění autorových myšlenek. Líbí se mi, že ač se s autorem nesetkávám poprvé (nejen v tvém případě - viz Alojs a Empty jsou první, kdo mě napadají), jsi uvěřitelný, přijatelný. Líbí se mi dialogy, nebudu vypisovat které. Celé fajn. Kritcká připomínka: pravidelně střídáš popisné věty s přímou řečí, skoro jako podle šablonky.

StvN
01. 06. 2005
Dát tip
Kolize (sorry, nestíhám číst najednou, tak to beru per partes): Podobná výtka jako v expozici. Začínáš zabíhat do pravidelného kódu. Styl je nicméně příjemný. Myšlenky alias dialogy trochu nudí, jsou rozvláčné. Možná je to pouze otázka vkusu. Nemám rád příliš řečí a občas je lepší něco nechat nevysloveno. Rád bych, aby autor nebyl zároveň Bůh.

StvN
01. 06. 2005
Dát tip
Dál to pěkně odsejpá. Postavy jsou živé. Místy smutné a možná smutné celé. Důvod k zamyšlení. Díky.

MeTB
01. 06. 2005
Dát tip
Není zač. Kritickou připomínku beru, sám si toho jsem dokonce vědom: je to mým niterným bojem mezi minimalismem a snahou o vykreslení prostředí. Jsem ukecaný minimalista. Patří ti má úcta, žes to přečetl, přecejen - je to pořádný prozaický dlabanec. K dialogům asi tolik: Chtěl jsem to napsat tak, aby se do toho vešlo pár "filozofických otázek", ale zároveň, aby to jelo a dalo se to přečíst bez litru kafe a hrsti povzbuzujících prášků. Chápu, že dlouhé dialogy jsou nudné, ale (když už jsem jednou zvolil styl vyprávění "Everything is a version of something else") musím si připravit půdu pro další děj. Nicméně, snažil jsem se (víceméně) držet klasické stavby, v krizi to bublá a hrotí se, peripetie to malinko natáhne, v katastrofě je "jak to nakonec dopadlo"... Možná jsem měl udělat katastrofu víc dramatickou, nějak to ví rozetnout, ale...nechtěl jsem to mít příliš uvzdechané a těžké. Holt tak, jak to je, to je. :-) Takže DÍKY za podnětnou kritiku a přeji úspešné zkouškové období (nebo psaní diplomky nebo šťastné a veselé státnice nebo co právě děláš)! T. PS: Jsem zvědavý, kdo se odhodlá a přečte to celé jako druhý. :-)

FallenAngel
01. 06. 2005
Dát tip
Děkuji. Po dlouhé době jsem si přečetl něco, co mělo nápad, přinutilo mě zamyslet a bylo to dobře zpracované. Mám několik připomínek: 1) Těžko si dovedu představit reproduktor umístěný na stropě. Spíš bych volil obrat "u stropu" nebo "ve stropě). 2) Šejkr není zařízení, spíš nástroj. 3) Ve větě "...dováděl čerstvý jarní vítr s igelitovým pytlíkem a probíral listí, stejně jako šetrně (nicméně trochu úchylně)" bych apeloval na vyškrtnutí slova úchylně. Vzhledem k hladké a líbivé formě vypravování by mi do textu spíš pasovalo slovo zvráceně, nebo něco podobného. 4) Mlčení bych neměřil na dávky. 5) Hudba v autobuse se mění neúměrně rychle k plynutí děje. Celkově jsem měl z použitých citací hudebních textů rozporuplný pocit. I když se obsahově vztahovaly k tomu, co se v příběhu odehrává, přišly mi zařazené dost samoúčelově a dovedl bych si bez nich celou povídku představit. 6) Adam a Eva - to jsou dvě tak zprofanované jména, že jimi už předem dáváš čtenáři tušit, o čem ten příběh bude. A to je škoda. Moc se mi líbil ten zlom, kdy si Eva nechala zaplatit od toho muže s pralinkou. Moc hezky zpracované.

MeTB
01. 06. 2005
Dát tip
Ad 2), 3), 4) - No, to jsou zkrátka jen takové malé slovní vtípky. :-) ad 1) : Tohle nevím, já jsem zvyklý říkat o lampě nebo třeba o pavoukouvi, že je na stropě...rozumím, že ti to může znít podivně, ale pro mě je to normální. ad 5) : Vidím, že znáš Bosse. :-) Ale máš pravdu - napsal jsem, že "chvíli mlčeli" a ono je to ve skutečnosti v Danc. ITD asi dvě minuty (ačkoliv zase - tady záleží na tom, jak si představuješ chvíli). Každopádně tvůj pocit beru a chápu a zamyslím se nad tím. Ještě k hudebním vložkám: je to pravda, nemusely by tam vůbec být, ale...jsou tam, aby něco podkreslovalo dialogy. Jistě - je to samoúčelné, ale odůvodňuje třeba to citování Jacquese Brella a odvádí to částečně pozornost od toho, že spolu dlouhu mluví jen dvě postavy. Ad 6) : A zase máš pravdu - ale v téhle povídce je "nabídnuta moderní verze" vyhnání ze Zahrady, je to o Adamovi a Evě - a tahle dvě jména nemohou být libovolná, protože v Ráji zkrátka byli Adam a Eva. Kdybych zvolil jiná, už by to nebyla jiná verze biblického příběhu, ale jiný příběh. Každopádně - mnohokrát díky za pečlivou kritiku! T.

MeTB
31. 05. 2005
Dát tip
Disclaimer: Já vím, že to je divně zarovnané, ale není to mea culpa. Kdyby tak Písmák zarovnával do bloku...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru