lesy [ale_mohla_by_to_být_klidně_vodoměrka]

Nazelenalou oblohu křižovali osamocení letci, subtilní létavice, dívali jsme se na ně společným oknem, oba dva ve stejnou chvíli na stejném místě osamoceného hotelového pokoje.

Dvě obnažená kolena, v popelníku červenobílý obal od krabičky cigaret. Vybledlá pohovka a nepovlečená postel se bezostyšně nechávaly objímat poházeným oblečením, které na důkaz nehybnosti leželo pomačkané a neživé, jako pokoj sám, ve kterém se tiše vdechovaly dva bílé obláčky, odtržené od úst.

Byly tři hodiny ráno. Většina lidí spala, blouznivé domy se procházely v lesích a kolébaly odpočívající rodiny. Napodobovaly spící karavanu somnambulních cihel a kamenů, záclony se jim nadouvaly v rytmu oddechujících těl. Sálalo z nich teplo, jistota ústředního topení a splachovacího záchodu. Myšlenky se mi rozutekly po bílých světýlkách poletujících mezi stromy, chtělo se mi spát a přitom jsem si představovala vanu napuštěnou horkou vodou. Na parapetu přistál pavouk, ale mohla by to být klidně vodoměrka, měl dlouhé řídké nohy a žádné tělo.

Zaslechla jsem zavýskání dítěte, bylo to, jako když si někdo hraje ve veliké prázdné hale mateřské školky na linoleu s pastičkou na myši.

-          Vezmi si, to jsou sýrové bonbónky. Budeme si hrát na norské děti, toto je náš dům a za dveřmi je moře.

Uhýbala jsem pohledem dvěma ospalým očím, neuvědomovaly si svoji bdělost, zahleděné do daleka. Měsíc vzplanul nad vrcholky stromů, ale on si ničeho nevšiml. Ráno bylo stejně smutné jako hluboká noc, do pokoje se vkradlo jako zloděj, který chce uloupit včerejšky a hodit je do kanálu. Kyselé jako červené višně.

-          Na zimu pojedu do Egypta.

Věděla jsem, že nikam nepojedu. Chtělo se mi spát, dnes jsem viděla kočky běžící za hasičským vozem, holčičku s barevným míčem, jak se dívá na muže ve fraku, skákal přes švihadlo a měl na tváři senilní výraz znovunalezeného pocitu rozpustilosti. Ale byly to cizí vzpomínky, ve skutečnosti si v dětství hrával jenom na počítači, jednou dostal k Vánocům novou hru na chlapce skákajícího přes švihadlo.

Bylo to trapné, všechny děti kolem se ho bály a on měl pocit sounáležitosti, ten hrozný pocit kvůli kterému skáčou davy lidí pod jedoucí vlak.

Chtěla jsem to říct nahlas, ale místo toho jsem se jen nadechla.

-          Jdu spát. Nezapomeň nařídit budík, řekl, odhodil hořící cigaretu a zmizel v nepřehledné změti kabátů a povlečení.

Nejspíš mě někdo jen omylem vyfouknul z bublifuku.