Faunovo další pozdní odpoledne

Máme svý světy, jenže ty se míjí,
letíme časem jak smetí ve větru...
Každej rok přibejvá na zadku strií
jak žmolků vlny na svetru
Furt někam spěcháme, honíme vteřiny,
kašleme na lidi, kašleme na všechno...
Ráno jen rozhodit zatuchlý peřiny,
utáhnout kravatu, nemoct se nadechnout
Dát kafe studený a k tomu oplatku
anebo chleba - jen vem to ďas!
A nebejt těch pitomejch strií na zadku,
přestanem úplně vnímat čas
A takhle zestárnem, a naše děti,
vnímaj jen faleš stejnou jak neposkvrněný početí...
Tak to jde stále od deseti k pěti,
namísto od pěti k deseti
Nakonec ztratíme i poslední potenci,
chodíme o holi s Alzheimerem na procházky
A s panem Faunem si ve své demenci
už ani nevzdechnem
na lásky...