Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Mihlava13
datum / id31.08.2005 / 175017Vytisknout |
autorhermit
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno1987x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
tržinást
Mihlava13

když jsem byl malé děcko, byl jsem šéfem bandy zločinců, měli jsme prostřílené auto, které jsem objevil na smetišti v rodných Lukách; byly mi čtyři, to smetiště už není, je tam tenisový kurt; - kde já bych totiž mohl na poklidné vesničce vidět prostřílené auto: na televizi jsem se dívat nemohl, tyhle bizarní vize se mi začaly zjevovat v lebce v roce 1976, kdy nesršela televize gangstery... tak jsem vyprávěl malé usoplené a drzé Mině o dobrodružstvích Bandy; několik let jsem si na ní programoval sny, chtěl jsem, aby se mi celou noc zdálo o tom, že jsem někdo jiný, že jsem létající bytost, žijící na oblacích zvuků, co vycházely zpod dveří do mého studeného pokoje; chladnou síň s nebetyčným stropem skrápěly skřípění a výkřiky ze slonovinového televizního reproduktoru; ve snu mám moc, protože sním, že někdo jsem (dlouho jsem taky byl v bandě sám, až o pár let později jsem přibral kamaráda; nejsem si jistý, jestli se mu jeho sny zdály o té bandě, kterou jsem si stvořil za té velké slávy a boží lásky...), když mi bylo deset, začaly mě ty představy vzrušovat a zároveň se měnit, to proto, že se měnily, tak mě vzrušovaly, byly vzrušující, jak byly jiné; mé nahé tělo zalité do skla a to bago skla  připevněné na rudá plechová vrata před naším domem, vrata skřípající, na která se všichni dívají, jak ve skrčenecké poloze nahý bezmocný visím na vratech, jak turisté hledí na vrata, ale ve skutečnosti pozorují mne a já se nemohu bránit, i kdybych chtěl, protože to nejde, protože z toho skla nemůžu... příjemně se mi ztopořil penis, a to bylo víc než hlaveň vymyšlené pistole! – tohle byla má skutečná pistolka, žádná imaginární banda, co sídlí v podzemí, revolvérek, co jsem vytáhl ze sklepa do poledního světla, které zalévá stíny, jako když zvětšovákem ubíráte clonu a z šedých políček vyvstává v lázni noc... a to byl konec mých imaginací o bandě v podzemí, mém druhém domově, mé rodině, s níž jsem žil ve spánku s vymyšlenými kamarády; tak dlouho byli skuteční, až je erekce usmrtila a nějakou dobu se pak v mých nočních představách nedělo nic, co bych si pamatoval a přisoudil tomu význam... měl jsem rád proti své vůli pocity bezmoci, kterým jsem napomáhal, líbilo se mi to při rvačkách, které rvačkami nebyly  - vždyť jsem ve druhé třídě vážil devatenáct kilo!! – dost dlouho jsem byl váhovým mistrem, což bylo praktické při vytrvalostních bězích, při nichž jsem dokázal sladit dech s rytmem klusu a proto jsem občas i vyhrával a to byl taky jediný sport, kde jsem držel krok... když mně tibetskému poštmistrovi, agentu zátopkovi začaly na varlatech růst chlupy, měl jsem nešikovné trenýrky, ze kterých mi chlupy vylézaly ven; k smrti jsem se styděl, nechtěl jsem, abych měl na těle nějaké chlupy, chtěl jsem být holý, dodnes chci být holý, být dítě holé uvnitř, jenže jsem holý vně, nikdy nedosáhnu duševní dospělosti... - tak jsem si chlupy stříhal, o to více rostly, do odporné délky, kterou si podržely dodnes, kdy už je nemusím na povel ukazovat... když jsme se při pranici tak dlouho strkali, až jsme skončili na hromadě, tak se mi dařilo skončit docela na spodku haldy těl; když jsem mohl trochu dýchat, tak se mi to líbilo, nikdy se nepřiznám, že mi bylo příjemné být obemknut cizími těly, těly nejbližších přátel, necítil jsem přitom ohrožení, ale bezpečí dělohy, mamince děkuji, že mě neodložila, ale mě krmila; normálně spolu  nepromluvíme, s tatínkem otcem mluvím ještě míň a ještě míň; chtěl jsem, aby se ostatní děti na mě tlačily ještě víc, víc, a ještě trochu a hlavně tady a tady... a někdy jsem si myslel, že jsem se přitom počůral... když jsem dívce, do níž jsem se poprvé zamiloval, o deset let později půjčil svetr, protože se předtím za jednu noc vyspala se čtyřmi spolužáky a nebylo jí z toho dlouho teplo, cítil jsem panickou radost, protože ona nosila několik hodin během výletu na horu Říp můj svetr se srnami... slyšely jsme o tobě, že jsi hroznej děvkař, řekla mi se smíchem spolu během prvních školních dnů, a já cítil ostych a hrdost, neboť jsem si přál, aby to byla pravda a zároveň jsem  tichým hlasem obě slečny ujišťoval, že to pravda není, protože já děvkař nejsem, ačkoli bych rád byl a – víte, mohl jsem, jenže děly se věci tak a tak, když jsem mohl tak jsem to neuměl, a teď když tak hezky umím, tak nechci, protože mám rád jen jednu, svou Mihlavu, kudrnatou bestii s obličejem jako meloun, s šátkem v hlavě a želízkem u oka, tu Turkyňu se sukní na riflích a hlasem jako rašple, kybernetickou myš, hihňající se mezi pláčem, sprosté kvákadlo, kterému je šestnáct od narození k smrti; tu dívku jména Mimoděk, která kouří jednu od druhé a podobá se malému vzteklému draku; která takhle čeká na konec knížky...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Skrýt smazané)

|< <
> >|

02.11.2005 00:00:00UfoTofu
*****
13.10.2005 00:00:00Armand
působí na mě jako předehra ke skvělému a zdrcujícímu náporu na konci ... vůbec... není to tím, že z nás konec nebo spíš vědomí blízkého konce, vymačkává to nejlepší? :)

*
16.09.2005 00:00:00Yeziiinka
Mmm... já už si pomalu přestanu odpouštět připoznámky. To malé sebeujištění, že jsem četla...
Četla jako vždycky s otevřenou pusou, tak proč s ní na konci každého dílu pohybovat...*
06.09.2005 00:00:00Bacil
Prostě to tak je.
03.09.2005 00:00:00Markéta
pěkné a šťavnaté retro :-) a moc dobrý závěr
***
01.09.2005 00:00:00miii
těšíš mě, výborně se bavím, ani minuta ztracená


31.08.2005 00:00:00Lakrov
redaktor prózy
Poněkud nepřehledné, ale zato spontánní
31.08.2005 00:00:00JeremyMark
Je to příjemné a dlouhé čtení...
31.08.2005 00:00:00Scamp
jsi to vzal nějak hopem všechno z gruntu...:-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.