Porcelain Narcissus

Dokonalá krása. Bledá tvář, jako z vosku. Řasy mrkací panenky. Ale nikdy nezamrká. Jeho oči jsou z ledu. /// Ale viděla jsem v nich oheň. Oheň! Oranžový oheň! Zapaluje cigaretu- Hladí ji štíhlými prsty. Nese k ústům. Prohlíží si svůj obraz v zadní straně lžičky. Navyklými pohyby stimuluje hnek s kávou. Jeho rty vykrouží skromné O. Vyfoukne úzký proužek kouře. Kouř...kouř...kouř...kouř...kouř... /// Teď se dívá na display fotoaparátu. Usmívá se. Při pohledu na to, co vyfotil: Sebe. Sebe. Sebe. /// Telefonuje. S kým asi mluví? Myslím, že volá k sobě do bytu. A sám si na druhém konci odpovídá. Poněkud pohodlněji usazen v křesle.  /// V kavárně jsou židle ze dřeva. Jeho pozadí si zaslouží větší komfort. To všichni víme. (Víte to, že jo?) Ale stejně je vám smutno, protože... dopíjí kávu. Pomalu, lenivě se zvedá. Rozhlédne se kolem sebe. A já vím, že zatajíte dech, když se na vás podívá. Vím to. Vím, že šeptáte Neodcházej Ještě neodcházej! Jeho pohled má takovou sílu.  /// Přesto je křehký. Je z porcelánu. Stačila by jedna rána... tvrdá slupka by se roztříštila. Ale kdo by mu dokázal ublížit? Ne, on je ten, který zraňuje.  /// Odchází.  /// A všichni šeptají Neodcházej NE Ještě neodcházej NEODCHÁZEJ!  /// Nechápou, že on musí domů. Potřebuje to. Potřebuje se dívat do zrcadla. Hladit svůj obraz konečky prstů, to je jeho jehla. Dotýkat se té neskutečné tváře, to je jeho jehla. Líbat ty chladné rty, to je jeho jehla.  /// Když se pak svlékne... a uléhá do postele... s jediným, koho doopravdy miluje...  /// Je šťastný?