Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSex z lásky od třináctileté plavovlásky
Autor
Vihar
Psát v úvodu tvorby tohoto ražení,
že celý příběh i postavy v něm
jsou smyšlené a podobnost s žijícími čistě náhodná,
je snižování inteligence čtenáře
na úroveň příslušníka městské policie
a …a ty fotky jsem našel a stáhl kdesi na netu.
Sex z lásky od třináctileté plavovlásky
1. října
Ta dívka se mi svojí ladností na první pohled vypálila do sítnice. A první dotek mi vyžehnul skrz sliznice rozcitlivělé její živoucí a čistou mladostí do tlukoucího srdce otisky jejích paží i rtů. Jak značkovací železo hřebci vypálí pod sedlo životní číslo a na záď znak hřebčína. Zůstávají jen rány rozjitřené vzpomínkami.
Podzimní odpoledne. S ramen sklouzla krosna a přistála v koutě klubovny jezdeckého oddílu. Na stěnách plakáty a fotky koní. Lakovaný strop z hoblovaných fošen, dřevovláknité desky a nábytek sedmdesátých let. Béžový a tmavočervený, kostkovaný ubrus korunovaný slaměnkami z léta a oranžové potahy křesel. Místo pozdravu jsem uvnitř sebe, skrze všudepřítomné stopy dobrovolnické práce, podal ruku všem za ta desetiletí nesčetným členům oddílu. Než přišel na řadu poslední z těch, kteří tu už nebyli, se vůkolní ticho rozprsklo v povyku příchozích holek. Tyhle oddíly se podobají jeden druhému jako vejce vejci.
Vpadly do místnosti všechny naráz. Dusot, dupot a povyk. Teprve za nimi vkročila Anka. Seznamování se odbylo při zmatečném vypisování průvodních listů. Zas se prodávali koně. Státní statek Tachov se svíjel v křeči, zdivočelí toulaví psi z něj beztrestně a drze rvali ty nejlepší kusy, které odvlékali pryč. Zbylé jsme v nastalém tichu sedlali. V uších nám všem doznívalo zoufalé a srdceryvné ržání násilím rozdělovaného stáda. Na jak dlouho se ještě podaří Ance uchránit koně a oddíl? Co dál?
Dívka byla o hlavu vyšší, než její vrstevnice. Vlasy barvy zrající pšenice, modré živoucí oči a něžně provokující pootevřené rty s nádechem smyslnosti nepříslušející jejímu útlému věku. Vypadala na první pohled o dva roky starší, no posuďte sami. Jemné ruce a nožky jako Popelka. Jen místo plesových střevíčků kecky s dlouhými smetanově bílými tkaničkami, na kterých si zvlášť zakládala. Později je vyměnila za řvavě purpurovou a kysele zelenou. Na všech fotkách, co mi zůstaly z těch několika měsíců, vždy a za všech okolností bezvadné držení těla.
Vyšla na mě vcelku divoká ryzka, (ta na obrázku), která se držela o krok pozadu za svou platonickou láskou, vysokým bílým valachem (když budete trošku hlodat, jeho fotku také na písmáku jistě najdete), nesoucím plavovlasou dívčinu. Na první, seznamovací vyjížďce se chtěla blýsknout a nadšeně mi ukazovala okolí. Vlastně celou sedmi, osmičlennou skupinu jezdců vedl bělouš, kterého měla pod sebou. Soutěžil s plavovláskou o to, kdo z nich bude mít za všech okolností vznešenější držení těla a krok. První, kdo zakolísá, prohrává. Ten podvečer zůstali oba vítězi.
2. října
Středeční ráno mě před úsvitem lechtalo po tvářích svýma poněkud chladnýma rukama. Kytice slaměnek vysušených ještě letním sluníčkem nedokázaly bránit vkrádajícímu se hnátu podzimu. Vyhrabal jsem se z dek a vyskočil z klubovního gauče. Za tenkou zdí oddělující klubovnu od stáje vstávali koně. Slyšeli mě. V sedlovně sloužícím za sklad ovsa jsem rozespalý zakopl o naplněné kbelíky nachystané děvčaty na ranní krmení. Na truhle s ječmenem ležela ledabyle pohozená mikina. Poznal jsem jí hned. Patřila té plavovlasé dívčině ze včerejška. Opatrně jsem jí vzal a složil. Teprve pak jsem si uvědomil, že zákmit pořádkumilovnosti mě připravil o rozkoš se pokochat dokonalým tělem ještě ne dívky, avšak již nikoliv dítěte, otištěným do v chvatu svlečeného kousku šatu. Vyhládlé ržání mě vytrhlo ze zasnění. Vkročil jsem do stáje. Mého ramene se dotknul hebký čumák neobvykle vysokého bílého valacha, zvědavě vykukujícího, kdopak to dnes ráno přišel krmit. Rozházel jsem do žlabů oves a velkýma vidlema uličkou nahrnul seno. Práce v maštalích u koní bývá všude pořád stejná.
„Cože? Kačka včera jela na Faraonovi?“ Podivila se Anka, když jsme spolu probírali její svěřenkyně. „No to se teda divím.“
„Šikovná holka.“ Pochválil jsem její svěřenkyni.
„Bývalo to s ní lepší.“ Zasteskla si Anka. „To víš, holky. Do puberty to s nima jde, ale pak začnou flákat školu, lítat hned za klukama, hned za všelijakýma kámoškama, na zábavy, za vším, co jim zrovna přelítne přes nos a je po všem. Koně je přestanou uspokojovat a jezdectví naplňovat. Vždyť jezdit umí a tak o nějaké pravidelnosti a už vůbec ne povinnostech nechtějí slyšet.“
„Na rozdíl od města, jak jsem poznal, bývají ve statkových oddílech spíš mladší holky.“
„Jo, jo, tady si nevěstu nejspíš nenajdeš.“ Rozesmála se. „Jsou příliš mlaďoučký.“
čtvrteční odpoledne
„Hybajte sedlat!“ Anka vpadla přímo doprostřed družné zábavy v klubovně. „Vy jste ještě tady? Za chvíli je tma a dneska se přeci řeklo, že se půjde na kolbiště.“ Rozháněla oddíl do práce. „Kačko, Diano, neodmlouvejte! Pro vás dvě to platí extra.“
„Ale když nám se nechce… já bych radši na vyjížďku.“
Vstoupil jsem do klubovny už v jezdeckém úboru a podíval se vyzývavě na ty dvě.
„A nebo radši jo.“ Vypálila rychle Kačka, když mě uviděla. Sklouzla s topení na kterém se vyhřívaly a zmizela v sedlovně.
„Najednou se chceš předvést, co?“ Vytkla jí Anka, když se prosmýkávala okolo. Kačka po ní šlehla očima. Černooká vytáhlá Diana si svazovala havraní hřívu do dlouhého culíku. Koukla napravo, nalevo a odkráčela středem.
„Tak vidíš.“ Hledala u mě Anka oporu.
„A to jsem jim už před tebou dlouze promlouval do duší,“ říkal jsem do prázdna klubovny, „že v takový Praze by si takhle téměř zadarmo a ve volnosti nezajezdili. A v soukromých oddílech je navrch největší pakárna a urputný boj o zbylé provozní koně. Jak na panském velkostatku.“
„Co ti odpověděly?“
„Že tady je to prostě jiný a já ani ty to nezměníme. No jo, jenže jak dlouho?“
„Změní se to co nevidět tlakem zvenčí. A pak se budou divit. Jako telata. I s rodiči, kteří si myslí, že jim je tu navíc vychováme a všechno berou jako samozřejmost a že to nic nestojí. Zvykli si příliš za ta léta, kdy bývávalo líp.“
„Právě. Děti stejně jako zvířata žijou téměř výhradně přítomností. Nedá se jim to vyčítat. Je to přirozený, teprve časem děcka dospějí, jenže pak už bývá pozdě, a litováním se ještě nic nenapravilo. Na jednu stranu jim právě tohle závidím. Netrápí se pro minulost ani budoucnost. Nemají hlubší výčitky ani vzpomínky, tak jak je míváme my.“ A svojí úvahu jsem utnul: „Chceš nasedlat Villaricu nebo Torquatu?“
„Villaricu si vem ty,“ Povzdechla Anka. „Já za váma dojdu pěšky.“
„Něco tě trápí, viď?“
„Oddíl. Jak to s ním bude dál. Víš, dvaadvacet let jsem nedělala nic jiného, než vedla na statku jezdeckou sekci. Obětovala jsem tomu i rodinu. Měli jsme výsledky, ale ty teď samy o sobě nestačí. I dřív rozhodovaly peníze, ale trochu jinak. Rozumněji. Počítaly se i vedlejší přínosy. Teď vedení statku zajímá jen okamžitý čistý peněžní zisk, aby jím pak lepili díry jinde. Ty za čas odjedeš dál a já v tom všem blátě zůstanu zase sama. Dřív to bylo docela jiný, protože se stavělo zčásti na rozdílných základech a cílech.“
„No jo. Jenže dřív už bylo. Čím víc střídám oddíly co ještě zůstaly, tím víc se mě zmocňuje pocit, že už brzo nebude kam utíkat. Chovné stádo je ztenčováno každým rokem. Musíme to všechno přežít, jedno jak.“ Usmál jsem se. „Kvůli koním, oddílům i děckám.“
„Kačko, a Faraona necháte dneska stát?“ Řekl jsem ve dveřích stáje. „Jsem myslel, že si ho vezmeš ty.“
„Já?“ Tázala se přidrzle. „Proč zrovna já?“
„Protože se ho prý bojíš.“
„Kdo ti to nakecal?“ Vyskočila dotčeně.
„No Anka ne,“ vrátil jsem jí. „Diana si vezme Torquatu.“
„Tu jsem chtěla já.“ Vysoukala ze sebe plačtivě Kačka.
„Máš přece ráda Ferdáše, nebo jsi se chtěla jen předvést?“
Holky se ušklebovaly: „Tak si to užij.“
„Si na kolbišti nabiješ čumák, jako před rokem.“
„Se ukaž, jak ho oslníš.“
„Pozor ať si neumažeš ty bílý kamaše, který sis vzala kvůli němu.“
A Kačka tam stála, zatímco ony chodily okolo ní a pošklebovaly se. Proč, to jsem se dozvěděl až později, ale nepředbíhejme.
„Já sama.“ Řekla, když jsem jí přinesl sedlo a položil ho do výšin běloušova hřbetu. Kačka vylezla na žlab a snažila se ho nauzdit.
„Vynalézavá.“ Skládaje kompliment jsem si jí prohlížel trošku blíž a hlavně bez ostatních po očku neustále zevlujících holek z oddílu. Mezi námi a jimi totiž stál velký bílý valach a přivřená vrata boxu.
„Zavážu ti aspoň tkaničku.“ Nabídl jsem se. Nastavila tenisku.
„Ferdáš, nezvedej tu hlavu.“ Kačka se šponovala na špičky. Z těsné blízkosti bylo její tělo ještě krásnější. „No tak, Ferdáš…“
„Zavázáno.“
„Naužděno.“
„Děkuju ti.“ Řekla, když jsem jí pomohl dolů ze žlabu. Docela mne překvapovalo, jak takové čerstvě vyrostlé ptáče dokáže ovládat s nenucenou lehkostí těžkotonážníka, jakým je sedmimetrákový polokrevník Faraon. A jak na něj vůbec vyleze.
Villarica byla zkušená a poddajná vranka, a tak jsem mohl i za chodu koukat po holkách. Některé z mých pohledů byly i hodny výcvikového instruktora. Na kolbišti se proti mé vůli a předsevzetí dráha Villaricy scházela s dráhou Faraona o poznání víc, než s ostatními koňmi.
Hele, koukej na našeho trenéra.“ Diana na plavohřívé Torquatě klusala vedle Martiny. „Může na Kačeně voči nechat.“
„Třeba je na mladší,“ podotkla šestnáctka, „ještě neopeřený holátka. “ Obě se pohrdavě ušklíbly. „A my jsme (zase) vzduch.“
„Dělej Dájo, jsi na řadě.“ Diana zaskočila klisnu v oblouku do cvalu a najížděla na první skok. Pak se opět přiřadila k Martině.
„Koukej, jak Kačenu přidusím.“
„Jsem myslela, že jste nerozlučný kámošky..?“
„Byly jsme. Do předvčerejška.“ Diana pobídla Torquatu, předjela Kačku a za další překážkou přibrzdila a zase se rozjela.
„Co to děláš?“ Zavřískla Kačka, nalepená Faraonovým čumákem těsně za Torquatiným ocasem. Plavohřívá klisna se přenesla přes třetí překážku, zato Faraonovi už díky Dianině manévru nevyšel krok a tak napřed hodil svíčku a pak se všema čtyřma doširoka roztaženýma prolítl skrz, až se mírně oprýskaná pestrobarevná břevna rozlítla do všech stran. Kačka zamotaná do řemení martingalu mu visela na hřívě. Bílou kamaši měla roztrženou o železnou spojku překážky.
„Co se na mě lepíš?“ Hodila Diana přes rameno korunu svému podrazu.
„Já jo? Co ty se cpeš přede mě?!“
„Nehádejte se holky!“ Svezl jsem se dolů z vranky a přiskočil ke Kačce.
„To nic, dobře jsi to ustála.“ Chlácholil jsem jí. Kolem vítězně zakroužila Diana s Martinou. Kačka měla slzy na krajíčku. Nejdřív se cukala, a pak se svezla po zádech z boku Faraonova krku přímo do mojí náruče. Postavil jsem jí opatrně na zem.
„Bolí to?“ Prohmatal jsem jí poraněnou nohu.
„To je dobrý.“ Pípla. „Díky Jurášku.“
„Vem si mou Villaricu, jestli chceš.“
„To ne. Holky by se mi smály. A ty taky.“
„Ale ne.“ Pomohl jsem jí znovu nahoru. „Nesmál. Jsi statečná. Když chceš.“
„Myslíš?“ Podívala se na mě z výšky. Měla opravdu krásnou postavu. „Bež Ferdáš.“ Vykročila a zařadila se do hloučku a já se vrátil k Villarice.
„Co jste to tam prováděli?“
„Holky se nedohodly na pořadí.“
„Kačka se ti líbí, viď?“
„To je to tak vidět?“
„Není.“ Řekla Anka se smíchem, „ale já jsem všímavá za ta léta. Znám chlapy.“ Pohlédla mi zpříma do očí. „Dej si na ní pozor, umí být pěkná potvora.“
„A navíc třináctiletá.“ Dokončil jsem nahlas varování sám sobě.
„No tak vidíš.“
„Co je na mě ještě vidět?“
„Že ti schází ženská.“
4. října
„Kde máš svoje přitažlivý kamaše?“
„Ale notak, Dájo.“
„Kačka to na tebe jen tak hraje.“
„Tuším kam míříš, ale jsi úplně vedle.“
„Každej to tu vidí. Máš oči jen pro ni.“
„Jste praštěný. Všechny.“
„I Kačka?“
Do klubovny vpadl chumel holek.
„Héj,“ opáčila Diana: „Zavírejte!“
„Jen nechte otevřeno, ať vyčichnete.“
„Přinesly jsme vajíčka.“ Chlubily se. „Sousedovy slepice chodí zanášet do našich balíků sena.“
„Hele, vy si vážně myslíte, že nevím, jak chodíte za balíky vypalovat zobáky? Počkejte, až vám do sena zapadne žváro. To bude hukot, že nestihneme vyvést koně z maštale.“ Kárná lekce musí být. „A teď ty co kouřily, oloupou a nakrájí cibuli a namačkají česnek, aby to doma rodiče nepoznali. My zatím skočíme pro slaninu. Míchaných vajíček bude dost pro všechny.“
„Copak tu tak voní?“ Začichala Anka.
„Topinky.“ Řekl jsem. „Schoval jsem ti dvě. Pokračujeme s holkama v kursu vaření. Jinak by se neprovdaly a zůstaly by ti v oddíle navěky na krku.“
5. října
Monotónní klapot kopyt osmi koní se odrážel od průčelí statků.
„Dobrý den.“ Zdravila poslušně Kačka, kráčející na ryzákovi v čele skupinky. Faraon se pásl s oběma hříbaty někde nahoře ve výběhu.
„Nestalo se tomu vašemu bílému koni nic?“ Ptala se nás jakási postarší paní. „Pod horním výběhem leží utržená koňská noha.“
„Co to?“
Na utržení nohy, byť jen hříběti, by byl potřeba odhadem nejmíň traktor.
„Pojďte, když nevěříte, ukážu vám jí.“ Trvala na svém teta. Zvědavost nedala.
Ležela tam vskutku utržená noha. Kravský hnát. Nejspíš zavlečený toulavými psy z jatek.
Kačka seskočila z ryzáka. „Dej nohu!“ Sjela po spěnce dolů, zdvihla valachovi pravou přední, vstrčila jeho kopyto pod nos tety a názorně ukazovala rozdíl mezi licho a sudokopytníkem.
„Jsem si nikdá moc koňů nevšímala.“ Pronesla teta v šátku. „Tak to jo. Tak se nezlobte.“
„Nic se nestalo.“
„Kačka má jedničku s hvězdičkou. Za vzorovou přednášku.“ Řekl jsem, když jsme se ocitli z doslechu. „Co to bylo za paní?“
„Stará Cifková.“ Nechala se slyšet odzadu Eliška. „Celý život nevystrčila nos z kravína.“
6. října
Tak nějak jsem zase koukal zezadu po Kačce. Ryzá mladičká klisna pode mnou vytušila na jazyku, že ten, kdo vede ruku třímající otěž jejího stíhla zas bloudí myslí někde pod košilkou a béžovýma jezdeckýma kalhotama plavovlasé dívky na vrané klisně Villarice, cválající právě v protisměru. Těsně před překážkou začala vyvádět. Stočil jsem ryzku do kolečka a najížděl v klidu znovu. Jenže to jsem se dostal bok po boku Kačce. Pohlédli jsme na sebe, já znovu pobídl svou klisnu a ta s mírným zaváháním skočila první, s nahrbeným hřbetem druhou a točili jsme na dvojskok. Zrovna, když jsme byli s Kačkou v nejlepším, ryzka zakopla o křížek, a prudce se zlomila jako skoba v odrazu do pravého úhlu, aby se vyhnula vysoké stěně překážky před ní, až se téměř položila na bok. Přední nohy se jí zaryly do země. Zbořili jsme sloupek. Kaččino vysněné, roztoužené, nahé tělo se rázem rozplynulo a místo něho se mi najednou před očima míhala hrabající přední kopyta. Došlo mi, že zpátky na hřbet to nějak nejde, i když později jsem si začal myslet, že jsem to tenkrát neměl vzdávat. Nu fakt je, že jsem se louče se životem odrazil od ryzčina boku, abych se vymanil z dosahu kopyt poplašené klisny, vytrhl nohu ze třmenu a dopadl na zem.
Chvíli jsem ležel na zádech a když se mi znovu rozednělo v očích, začal jsem přepočítávat všechny kosti. Ryzka lítala zjančená sem tam po kolbišti. Míša s Kačkou mi přispěchaly na pomoc.
„Jirko, nebolí tě fakticky nic?“ Ptala se několikrát Kačka. Mimo toho, že jsem měl sám na sebe vztek, to docela ušlo. Nebyl jsem rozdusán na šlichtu pro krmení prasat, ani jako dobře naklepaný řízek, (to jsem měl být až mnohem později, kdy to všechno, jak to bylo s Kačkou, vyplavalo na povrch) ani mě netrefilo žádné z břeven překážky a neměl nic zlomeného. Zato jsem se styděl. Hrozně. Předsevzal jsem si totiž tajně, že před Kačkou nevystoupím nedobrovolně s koně. Prostě nikdy. A teď jsem tak hloupě dole a navíc před celým oddílem. Hrůza.
„Co jsi to prováděl?“ Přivítala mě Anka. Zpráva o tom, že instruktor slítl z koně dorazila do maštale dávno před námi.
„Jsem nevybral jednu překážku. A tak bylo divadlo, no…“
„Kvůli jedné blonďaté.“ Špitla Diana se smíchem.
„Překážce.“ Přisadila si Janina.
„No vidíš, jsem si myslela, že jsi zkušenější.“ Řekla Anka. „Ještě, že jsi si nenatloukl čenich kvůli Kačce.“
Večer se mi špatně usínalo. Znovu a znovu jsem se snažil skočit a dohnat plavovlásku před sebou. Pokaždé jsem klopýtl, tu sám, tu s koněm, tu jen kůň pode mnou. Přes všechny zoufalé pokusy jsem pokaždé ležel nahý v blátě a holky se směsí odporu a zvědavosti šťouchaly klackem do mého mrtvého těla.
10. října
Členové oddílu se rozprchli k domovům a já najednou zůstal v klubovně sám.
Na ošoupaném linu napodobujícím parkety ve všech možných barvách podzimního listí zůstalo porůznu roztroušeno všechno to, co opadalo děvčatům z bot. Odkopnul jsem pantoflí našlápnutý kus hnoje s bahnem a stébly slámy do kouta, a dolil z konvice zbytek zchladlého čaje.
Kůň je ve vývoji dívky mezistupněm mezi panenkou a milencem.
Vytanul mi mezi doušky na mysl citát, vymalovaný na průčelí budovy jednoho dnes již zrušeného oddílu. Na dveře se mezi kapkami deště ozvalo nesmělé zaklepání.
„Dále.“
„To jsem já.“ Na prahu stála Kačka. „Můžu?“
„Copak tu děláš?“
„Jsi tu sám, po celý dny. Tak jsem si myslela, že…“
„?“
„Tak já půjdu, když nechceš.“ Otočila se na obrtlíku. Dveře ale nechala pootevřené.
„Ne, počkej, neodcházej.“ Vyskočil jsem za ní do deště. „Zůstaň. Prosím.“
„No, když prosíš.“
„Vypadáš legračně, v tom rybářském plášti a čepici.“
„A ty v pantoflích polonahý v dešti.“
Teprve teď jsem si uvědomil, že kvůli mně se Kačka probrodila přívaly vod a slejvákem až ke mně. A ona, že jsem kvůli ní neváhal vyběhnout do nejprudšího deště.
„Máš holku?“ Zeptala se přímo po odmlce, při které sbírala odvahu. Zprvu jsem jí chtěl odbýt, že ano. Jak vysvětlovat věci, které často nechápou a vztahy, ve kterých se nevyznají ani sami dospělí, třináctileté slečně, která se vzpírá faktu, že ještě dva roky jí dělí od občanky, nehledě na to ostatní.
„A chtěl by jsi?“ Pokračovala, aniž se dočkala odpovědi.
„Kdopak by nechtěl?“ Povzdechl jsem si a otáčel na topení sušící se oblečení.
Pátek 11. října
Na Kaččiny návštěvy jsem si počal zvykat. Uvědomil jsem si, že bez ní mi něco chybí a stýská se mi. Loučení začalo víc a víc drásat srdce a následující chvíle se měnily jen v nesnesitelně dlouhé čekání, až budeme znovu spolu.
„Krásně se s tebou Kačko povídá. Víš to?“
„Mně s tebou taky.“
„Čekají tě doma.“
„Už mě sem nechtějí pouštět.“
„Kvůli mně?“
„Víš, Jurášku, Po vsi se o tobě říkaji různý věci. Táta nevěří, že máš vysokou školu. U něj je někdo jen ten, kdo má kravatu.“
„Mám si ji vzít?“ Otázal jsem se. „Ubere mi na věku?“ Řekl jsem kousavě spíš sám sobě. Šach a co nevidět mat.
„Nechce, abych tu zůstávala s tebou sama.“
„Dělá dobře. Já tě nemohu doprovodit dál za potok do vesnice. Stačí ty řeči kolem.“ Úkrok stranou.
„Ale to ne, bojí se, že…“ Hledala správná slova a když je našla, bála se je vyslovit. „Že mi ublížíš.“
Políbit jsem se jí neodvážil.
19. října
Předchozího večera jsme dokrmili všechno seno, které ještě zůstalo v maštali, a já byl tak utahaný, že jsem si nenachystal žádné na sobotní ráno. K nočnímu triku jsem oblékl jen tak navostro tepláky a vklouzl do tenisek. Ještě za ranní erekce se začal na půdě ohánět vidlema, dřív než hladovci dole pod mýma nohama zboří stáj. Naházet seno pro jedenáct koní vcelku zahřeje a protáhne tělo. Zrovna, když jsem vzpíral na vidlích další kupku, abych jí v rozběhu prohodil půdními dveřmi dolů před vrata do maštale, čísi dívčí ruce mě chytly zezadu kolem krku.
„Ňaf baf!“ Vřískl mi do uší Kaččin hlas.
Vylítnul jsem leknutím až ke krovu.
„Lek se, he hé, ty ses leknul!“ Skákala radostí.
„Hele, co je to tu za lasičku?“
„Jaká lasička?“
„Tahle, co se krade do kurníku pro vajíčka!“ Chytil jsem jí za zápěstí.
„Pro vajíčka?“ Rozchechtala se. Zprvu jsem nevěděl, proč. Teprve když jsem si prodloužil její ruku a ukazováček až těsně pod svůj pas, jsem pochopil Kaččin pubertální výklad významu svých slov. Vypadal jsem ostatně jak přerostlý branec na Spartakiádě, na kterého vyšel o dvě čísla těsnější úbor, než by se slušelo. Natáhl jsem před své slabiny roztaženou dlaň a trošku se předklonil.
„Slečnu to tak dráždí?“
„Slečnu lasičku?“ Vybuchla v další vlně smíchu. „Co krade vajíčka?“
„Ty prostořeká mrško!“
„Já ne-e, to ty sis začal s těma vejcema.“
Přistoupil jsem těsně k ní a chytil Kačku kolem pasu. „Ještě jednou a napíchnu si tě na vidle.“
„Na vidle, jo?“ Protáhla. „A jakým koncem?“ Podívala se na mě jedním z těch svých pohledů, o kterých člověk netuší, v co se vzápětí zvrtnou a co si o nich má myslet.
„Hlavně aby sis při tom nerozkřápal ty svý vajíčka.“ Za uculování mi opět mrkavě koukala pod pás. Zajel jsem jí rukou zezadu za krk a pod vlasy a zvrátil jí hlavu, aby se dívala do trámoví krovu a nikoliv mě do míst, kde se sbíhají stehna. „Ty potvůrko!“ Prohnula se v pase, až se jí vypjal háčkovaný svetr. Mírně víc jsem stisknul. Měla krásné zdravé zuby a svěží dech.
„Pomóc, úchyl!“ Vykvikla a rozběhla se pryč. Leknutím mě polil mráz. Podtrhl jsem jí kotníky, a žuchnul za ní do sena. Váleli jsme se v klubíčku. Vlastně si ani jeden z nás nevšimnul okamžiku, kdy přesně se škádlivá rvačka změnila v rozpustilé dovádění milenců navzájem zkoumajících toho druhého. Přesto jsme oba dva dělali, že se stále pereme. Snad pro to, že jsme se styděli projevit tomu druhému svoje city.
„Juráši, ty surovče!“
„Pískle upištěný!“
„Nadrženče!“
„Kačko, Katuško…“
„Jurášku…“
Klečel jsem nad ní, ruce jsem jí držel roztažené. Svetr i s košilkou se jí vyhrnul až do podpaží. Přes něj se dívala někam mezi můj hrudník a slabiny. Prudce jsme dýchali. Pak se pokusila otočit. Držel jsem jí zezadu pod sebou. Nesměla mi utéct. Snad to pochopila. Polonazí jsme se tiskli v objetí a třásli se vzrušením. Voněla mi šamponem a já jí koňma. Moje pánev se začala mazlit s její.
„Co to děláš?“
„Drž, prosím tě Katuš, drž, aspoň chvilku.“
V návalu neovladatelného roztoužení jsem jí začal líbat na šíji, na odhalené tělo někam pod téměř neznatelné kopečky teprve rašících ňader. Chvění ve strachu z toho, že uteče a že mi vmete do očí svůj odpor, který jsem podvědomě očekával a už tolikrát od starších dívek poznal, jsem kryl stupňující se něžností. Pustil jsem její zápěstí, pomalu sjel dlaněmi po bocích a uchopil kolem pasu. Nebránila se, nevřískala, jen třeštila oči v očekávání neznámého, avšak tušeného. Přizvedl jsem si její tělo, rukama zespoda pod jejím zadečkem.
„Juráš,“ zašeptala, „co blázníš?“
„Kačí…“
Chtěla ještě protestovat, ale v zachvění vyprovokovaném tím, že jsem se právě dlouze otřel svým nahým penisem o to nejcitlivější v jejím klíně, rozdrážděné předchozí zvrhnuvší se rvačkou, se dočista rozplynula v hlubokém neovladatelném zachvění. V tu chvíli mi mimoděk přejela hřbetem ruky přes holé břicho. Škubavě jsem se k ní tisknul, a zakryl jí dlaní oči, aby neviděla, jak jí déšť máčí kůži i šaty.
„Promiň, promiň Kačko, prosím tě.“
Nic neříkala, jen se třásla, snad ještě víc než já. Vztyčil jsem se nad ní a začal jsem z ní v horečnatém chvatu stírat víchy jemného sena svojí vystříkanou nadrženost.
„Neříkej to prosím nikomu.“
„A měla bych?“
„Víš, to se klukům stává…“ Strašně jsem se styděl.
„Tak tohle je teda vono?“ Prohlížela si svou ruku, na které se mezi prsty zalesklo několik bělavých vláken. „Jako čerstvá pavučina.“ Konstatovala. „A lepí se to a táhne.“ Mimoděk si v nelíčené zvědavosti přivoněla. Hleděli jsme si do očí.
„Zvláštní.“ Pronesla nakonec. Snopy jiskřiček jí přitom zavířily v hned mlhavých a hned opět jasnících se očích. Vypadala nevinná a čistá, křehoučká ve své upřímnosti jako motýl a já si připadal jako nohatý pavouk z kouta maštale, který na ní tu pavučinu vyflusnul.
Sebral jsem s jejího holčičího bříška pár kapek a otřel jí je o rtíky. Zprvu se ušklíbla, ale pak je slízla.
„Hele už toho nech.“ Řekla věcně, když jsem v dalším záchvatu stydlivosti (snad ten sluneční paprsek, vetřelec do podkrovního přítmí, který mi připomenul, že je jí teprve třináct a mě dvakrát tolik) začal znovu pečlivě otírat Kaččino bříško i ruce od stop vytrysklého hříchu. „Zpátky to stejně nenacpeš, a zbytek se vsákne.“
„Pojď, musíme nakrmit koně.“ Řekla po chvíli a vzala mě za ruku. „Pomůžu ti.“ Slezli jsme po strmých venkovních schodech dolů a roznášeli plné náruče sena koním do boxů.
„Díky za pomoc Kačí.“ Řekl jsem. „Počkej, opráším tě.“ Nechala se, ale já cítil, že tak nějak jinak, než dřív, a než se nechává děvče lhostejně od kluka. Bál jsem se, aby jí ty mléčné krůpěje nenašli ve vlasech a na šatech. I když už dávno zasychaly v odhozených snopečcích sena, já je na Kačce pořád viděl. Zas tu byl ten strach, provázející naši lásku, ještě dřív, než vůbec vznikla. Šmírák strach hledící na nás ze všech koutů, ze všech oken vesnice.
A já, hřebec poplašený vůní nedospělého děvčátka se chystal skákat ohradu zákona a mravnosti. Nebo už jsem byl nad ní?
Teprve, když večer všechny holky z oddílu odešly a já osaměl v klubovně, mi začalo docházet, co se dnes ráno stalo na seníku. Tedy spíš, co jsem provedl. Pojal mě strach, že Kačka to dřív nebo později vykecá, z prostého důvodu, že se bude chtít pochlubit ostatním holkám. Může si vůbec třináctiletá holka uvědomit, co tím způsobí? Ptal jsem se sám sebe. A víš, co jsi si měl uvědomit ty, předtím, než jsi jí napolovic násilím složil pod sebe? Ptalo se mě moje svědomí.
21. října
V pondělí ráno se Kačka vkradla zadem přes stáj a překvapila mě v kuchyňce. Její „Ňaf baf“ mě znovu přilepilo na strop.
„Se lekáš víc než koně.“
„Nelekám, bojím se.“
„Jo, to bys měl.“ Připomněla mi.
„Kačko, prosím, netrap mě.“ Málem jsem se rozbrečel. Před třináctiletou holkou. „Já nechtěl.“
„I jo, chtěl.“
„Tak jo, ale ne tak, jak se to stalo.“
„A jak by jsi chtěl, aby to bylo?“
„Já,“ zasekával jsem se v návalu tisíců myšlenek pro a proti, celých kaskád proč to nejde a proč tak zoufale chci, aby to šlo.
Stála proti mně, zády opřená o kuchyňskou linku a tázavě na mě koukala. Polykal jsem nasucho, nevěděl kam schovat ruce, svou tvář a vůbec celé svoje věčně nadržené tělo kluka, který v nejlepších letech prostě vytrvale potřebuje (alespoň jednu jedinou) holku.
„Bál jsem se, že už nikdy za mnou nepřijdeš.“ Vysoukal jsem nakonec ze sebe a nesměle jí pohlédl do očí. Tentokrát otočila hlavu na stranu ona. Dívala se někam mimo.
„Nechtěl jsem ti ublížit, a moc mě to mrzí.“
„Kdyby ti na to přišla moje máma, co jsi mi provedl, přetrhla by tě jako hada,“ začala Kačka. „Jo, ten svetr je totiž ještě celej od sena a plnej všelijakých semínek, jak jsi mě tam, to, no... a protože to doma neřeknu, tak to odnesu za tebe já.“
23. října
Odpoledne jsem stoje ve třmenech na ryzákovi čekal, až se motorák vynoří ze zatáčky a za skřípotu brzd zastaví na místním nádražíčku. Zamával jsem na Kačku. V nadšení, že jí co nevidět zas uvidím, mi nedošlo, že to je hodně hloupý nápad, jí jít naproti, když bude v hloučku svých spolužaček a kámošek. V sedle ryzáka nakonec trčela patnáctiletá nazrzlá Eliška. Pocházela ze čtyř sourozenců a tak si, naučena drsnými poměry v chudé početné rodině bydlící v místních bytovkách, uměla vybojovat místo na slunci. Kačka byla zklamaná, ale nedala na sobě před ostatními nic znát. Navíc jsem na zádech cítil pohledy místňáků, ke kterým jsem nikdy nepřirostl. Vlastně jsem z žádným z místních kluků neprohodil ani jedno jediné slovo. Nezajímali mě, zatímco já, vetřelec v jejich teritoriu, je začínal zajímat až příliš a již pouhou svojí přítomností jim pil krev, o to víc, že nikdo nevěděl, co jsem zač a kam si mne mají zařadit. Znali mě toliko ze sporého vyprávění holek z oddílu, což je samo o sobě provokovalo do nepříčetnosti.
Děvčata se rozcházela domů a Eliška byla daleko před námi. Nechtěl jsem příliš nápadně přidat do kroku. Okolo mne se začalo pohybovat pět, šest vidláckých floutků. Další čtyři se přidali od hospody.
„Hej, kdes nechal koně?“ Houkl první.
„Bojíš se, co?“ Přidal se další. Pokrčil jsem rameny a díval se mimo ně.
„Nevím, o čem bych si s váma měl povídat.“
„Jo tak ty nevíš, sráči?!“
„Nech ho Vašku.“
„Tak ať nechá naše holky na pokoji!“
„Pokud vám jde o tohle, proč taky nejste v oddíle?“
„Vo to se nestarej.“ Zasyčel jejich vůdce. „Až tam vlítneme, nestačíš se pakovat, hajzle jeden.“
V noci přilétlo ze tmy pár kamenů a před vjezdem přestala svítit pouliční lampa. Další oblázky se s třeskem odrážely od oken klubovny. Za potok se neodvážili. Tady u koní jsem byl pánem já.
24. října
Na Jízdárně jsem holkám postavil kavalety do paprsků.
„Odepnout třmeny. Teď!“
„To nemyslíš vážně…“
„Neodmlouvejte a pověste je na bránu jízdárny.“
„Já si je hodím jen křížem přes sedlo. To stačí.“
„Nestačí Dájo.“ Chytil jsem Flér za stíhlo a přitáhl k sobě. Ryzka se podvolila. „Dovolíte slečno?“ Sáhl jsem jí pod jednu a pak druhou stranici sedla a vytáhl třmenové řemeny ze zámků.
„Co jsme ti udělaly?“
„Nic osobního princezny.“
„Tak proč?“ Ptaly se sborem při rozhýbávání koní. „V každé jezdecké škole bývávají rozcvičky bez třmenů.“ Opáčil jsem a stoupl jsem si doprostřed jízdárny. Všech pět jezdkyň se zprvu nezvykle snažilo. Každý můj povel bez odmlouvání plnily. Nejspíš si myslely, že mě to hned tak přejde, a že to všechno je jen hec. Jenže já dobře věděl, že se na mě domluvily, a právě začal tuhý boj, kdo z koho.
Však on vám spadne hřebínek…
„Klušeme v kroužcích přes kavalety!“
„A vysedávat!“
„Jestli si myslíš, že nás zlomíš..?“
Provokativně jsem odešel pryč. Tušily, že kdyby přestaly klusat, odněkud bych se hned vynořil. A já měl čtvrt hoďku volna.
„Ty jim teda dáváš.“ Anka se opřela o ohradu jízdárny vedle mě.
„Máš něco proti?“
„Ne, naopak.“ Usmála se. „Holkám to jen prospěje. Mě by to třeba odmítly, ale ty jsi chlap, tebe poslechnou. Chceš je utahat viď?“
„To ani tak ne,“ opáčil jsem, „avšak delší jízda v klusu bez třmenů je nejlepší prevence proti tomu, že slečna bude mít v následujících několika dnech chuť na sex.“
„No tak už je nech.“ Přimlouvala se. „Podívej, už se sotva drží.“
„Au. Si zítra nesednu ani ve škole.“
„Tohles teda přehnal, Juráš.“
Juráš mi říkaly, když se na mě trošku hněvaly.
„Copak? Rozcvička se nelíbila?“
Zatímco děvčata nasazovala na sedla třmeny, nejmenší Veronika s Lucií, které přihlížely výcviku pokročilých jezdkyň, mi přivedly nakšírovanou Villaricu.
„Nás rasí bez třmenů a sám pak bude machrovat.“
„Nedržkuj Dájo.“ „Jedeme na vyjížďku.“
Prošli jsme kolem stáje. Flér uslyšela zařehtání svého odrůstajícího hříběte a začala se Dianě vzpínat. Kačka začala trojčit. Strhla i ostatní holky. Výsledkem bylo, že když jsme cestou přes kolbiště skákali několik lehčích překážek, Flér těsně před poslední zabrzdila a vyklopila Dianu rovnou přes krk na překážku.
„Já ti na to, víš co?!“ Rozkřikla se na mě vztekle Diana, ještě když ležela na zemi.
„Jestli si chceš prohodit koně, klidně můžeš, to mi nevadí, ale domů ještě nejdeme.“ Řekl jsem rozhodně. „Vezmu si Flér klidně sám.“
Začaly mě ignorovat.
„Dájo, na, Torquata je klidná.“ Kačka s Dianou si vyměnily koně za mými zády. Diana měla slzy na krajíčku. Víc z toho, že prohrála, než že by se opravdu potloukla. Kačka měla radost, že se vlastně díky mé trenérské umíněnosti usmířila s Dianou. A Diana, že přetáhla Kačku na svojí stranu proti mě.
Cválali jsme po okraji louky a skákali pomalu rozpadající se nastavěné překážky z poražených stromů a zapomenutých balíků slámy. Najednou se ozval vřískot, a plavovláska prolétla kolem nás, sedíc vyhazující ryzce za ušima. Zastavili jsme se a Flér také.
„Vidíš, že je nějaká divoká, a necháš nás cválat.“
„Snad něco vydržíte, ne?“
„Nejsme sebevrazi.“
„Tak mi jí dej, a vem si Villaricu.“ Řekl jsem poněkud naštvaně do holčičího kňourání všude kolem.
„Stačím si na ní sama! Nepotřebuju tě.“ Vyštěkla přes rameno. Kačka je buďto skvělá, nebo neskutečně protivná. Nic mezi.
Diana se na mě zezadu vítězně koukala, opřená lokty o bílozlatou Torquatinu hřívu. Mávl jsem rukou a jelo se dál.
Kačka vedla neposlušnou ryzku hned v dlouhém, hned v krátkém sebraném cvalu.
„Prorajbluju ti v hubě, že ti budou muset nasazovat čelist.“ Říkala jí do ucha, spíš pro to, aby si dodala odvahy. Flér opět začala vyvádět. Kačka jí ještě jednou seděla na krku, ale udržela se.
Vraceli jsme se domů. Koně se rozbíhali čím dál častěji, a do toho všeho začalo pršet.
„Krokem!“ Zavolal jsem, „tohle je cval!“
Letěli jsme úvozem dolů. Na dolní louce Kačka sesedla z Flér a začala plačtivě dlouze odříkávat:
„Klidně mi nadávej, třeba ty kráávo, ty píčo, ale já už na ní nesednu.“
Obešel jsem je. Holky napjatě čekaly, co udělám. Tohle bylo už vcelku zlý.
„Kačko, nedělej ze sebe hysterku, nesluší ti to.“ Řekl jsem tiše. „Prosím.“
„Jak by Flér nevyváděla, když má zespoda v ocasu zamotanou větev trnky.“ Podotkla Veronika stojící vedle ní. „Víš jak to píchá?“
„No jo, fakt,“ Přidala se Eliška. „Tý jo, že jsme na to nepřišly.“
„To není tím.“ Vykřikla Kačka. „Jak si Juráš myslí.“
29.října
Ryzka slyšela motorák dřív, než se objevil v zatáčce. Čekal jsem schován za složenými paletami. Lidé z vlaku se vydali po hlavní cestě směrem do vesnice.
„Pojď s námi Kačko.“
„Doženu vás.“
„Dnes tu na tebe nečeká, tak nevyšiluj a pojď.“ Táhly vzpírající se dívku. Nedala se a odtrhla od hloučku spolužaček, které na ní po prvotních narážkách a několika dalších krocích rychle zapomněly. Se školní aktovkou na zádech osaměla u osiřelých kolejí. Nesměle se rozhlížela. Vystoupil jsem s ryzkou tak na půl plece zpoza zákrytu palet.
Školou povinné děvče se otočilo za zvukem podkov na štěrku.
„Kačko.“ Zvolal jsem polohlasně.
„Jůráškůů!“ Rozběhla se k nám tak prudce, až se ryzka pode mnou trošku lekla.
„Jurášku můj.“ Vypjala se na špičky a ovinula mi paže kol krku, div mě nestrhla z koně. „Tys pro mě přišel!“
Objal jsem Kačku v podpaží a vytáhl jsem ji za sebou do sedla. Rozněžnila se. Líbal jsem jí na tváře, abych nemusel na rty. Copak to proboha dělám? Ptal jsem se zoufale okolního vzduchu, když jsem polykal andělíčky ve vůni jejích blonďatých vlasů. Opřela se o hřívu a vsunula svoje kecky, jednu po druhé, do řemení třmenů. Pak se uvelebila na přední rozsoše sedla a opřela se o mě jak o svého milence. Aktovku s učením si tiskla jednou rukou na hruď, druhou se chytla hřívy. Zastyděl jsem se sám před sebou, protože to, k čemu jsem svolil nebylo už od počátku tak nevinné, jak jsme oba navzájem na sebe hráli. Klisna zaskočila obloukem z místa do cvalu. Hnal jsem jí zadem kol vesnice přes humna. Kačka si myslela, že se chci předvádět, a já ryzku štval ve strachu, aby nás nikdo neviděl.
„Hele, udělej mi víc místa, jo? Sedím jí skoro za ušima.“
Přimáčkla se na moje slabiny svým holčičím zadečkem.
„Kačko, co to děláš?“ Ohradil jsem se. „Neblázni, provokatérko. Vždyť slítneme.“
„Místo si dělám. U tebe v sedle.“
„Jsem ti ho nenechal dost?“ Rýpl jsem si, „Máš zadeček jak čerstvě narozená klisnička,“ plácl jsem jí ze strany po nedospělé hýždi. Ryzka pod námi šplhala strmým úvozem vzhůru. Snad jsem si neměl vůbec začínat, protože moje dlaň se proti mé vůli chtěla dotýkat a tisknout déle, než by se slušelo na žert.
„Fakticky?“ Protáhla Kačka, lehající do hřívy v každém kroku dopředu krk natahující klisny a schválně se svým nedospělým pozadím víc a víc tiskla do mého klína. S našimi boky pohyboval krok klisny, šplhající na návrší.
„Ty nedáš pokoj!“ Snažil jsem se, aby se mi navzdory vůli nechvěl hlas neodbytně se dostavujícím tělesným vzrušením.
„Poslední varování,“ laškovná legračnost tříštila vážnost mého hlasu. „Jestli toho nenecháš, půjdeš pěšky.“ Klisna se zastavila. Kačka se na mě drze otočila a našpulila pootevřené rty.
„Půjdeš. Přísahám!“ Řekl jsem přísně.
„Vážně?“ Zamrkala do mých očí.
Zahodil jsem otěž a nesmlouvavě chytnul lascivně se vrtící Kačku pod žebry.
Zvednout se mrška nenechala. A nohama se jako velmi dobrá jezdkyně opravdu držet uměla. Ještě, že v jedné ruce musela svírat školní brašnu.
„Kroutíš se jako hádě.“
„Hádě se kroutí tobě!“ Rozesmála se a hrábla mi druhou rukou přímo doprostřed slabin. „To nezapřeš.“ Chichotala se. „Jů rášku rarášku.“ Snažil jsem se vyhýbat svými dlaněmi místům, kde jí teprve vyrostou ňadra.
„Kam mi to šaháš, milášku Jurášku?“ Vrněla provokativně, když jsem se jí snažil zezadu chytit za útlé stehno a přehodit jí nohu přes krk klisny. Ryzka poněkud rozkročila přední nohy, sklonila hlavu a začala hltavě ukusovat ze žírných trsů šťavnaté srhy říznačky. Co se jí odehrávalo na hřbetě jí nyní zajímalo podstatně míň, než tráva rostoucí pod jejíma nohama. Kaččina plavá, trošku rozčepýřená hříva mě hladila po krku až za polorozeplou košili. Hned se zakláněla, hned se zase protahovala ryzce po šíji a drze na mě špulila zadeček. Její vůně mě tak rozdráždila, že při zavřených očích bych se s ní klidně pomiloval rovnou v sedle pasoucí se klisny, i když neznám žádnou dvojici, které by se to povedlo.
„No tak se nestyď přece, na co čekáš…“ Povzbuzovala mě v očekávání a ještě víc se zvedla ve třmenech. Napadlo mě přidrzlou Kačku chytit zezadu a zevnitř za stehna a přehodit jí přes hlavu naší ryzky, aby si nabila držtičku a pro všechna další příště, která na ní přijdou v nejbližších tří až pěti letech, toho nechala. Jenže ruce mi tak trošku sklouzly a Kačka se držela jako klíště. Nejspíš čekala, že se jí pokusím shodit dolů na zem. Ryzka přešlápla. Začali jsme se divoce líbat přes nahé Kaččino rameno. To ten o tři čísla větší svetr od starší sestry, co se jí svezl bokem. Navzdory ročnímu období kolem nás rozkvétala louka. Jenže když jsem místo měkkoučkého ňadra nahmátnul tvrdý roh školní aktovky, otevřel oči, a pochopil, že dovádím s dítětem, které se chce skrz kdesi okoukané hrátky milenců vyrovnat dospělým, zastyděl jsem se sám před sebou. Jako by mi do tváře hodili lopatu špinavého, prosoleného a zledovatělého sněhu.
„Jurášku, já tě moc chci.“
Nechal jsem sklouznout třmeny z nohou a seskočil jsem z klisny. Kačka v sedle naráz osaměla.
„Srabe!“ Zasykla a zaťala kotníky tak silně, že klisna bolestí zahýkla a zaskočila do cvalu. Místo aby se rozlétla strání dolů, otočila se namístě okolo mně. Stačil jsem jí totiž u stíhla chytit za otěžku.
„Pusť jí!“ Rozkázala vztekající se jezdkyně. „Zbabělče!“
Přistoupil jsem ke Kačce, hledě do jejích očí.
„Nejsem zbabělec, ale taky nejsem na malý holky.“ Řekl jsem. „A myslím to smrtelně vážně.“
„Čuráku!“ Pokusila se mě kopnout, avšak zapomněla, že má nohu stále ve třmenu, takže výsledkem jejího holčičího výpadu bylo, že se s ryzkou zatočila jak baletka na tenkém ledě. „Čuráku nemožnej!“ Vřískla plačtivě, než se jí zlomil hlas a s prvními cvalovými skoky vyhrkly první slzy. Pokrčil jsem rameny a vydal se v jejich stopách dolů po louce. K maštali to nebylo ostatně daleko. Tam někde, hluboko uvnitř sebe, jsem cítil jak chvějící se tupá prázdnota přeplňující moje nitro zaplavuje střepy citů.
Před maštalí stála opuštěná ryzka. Kačku jsem se hledat nepokoušel. Dělal bych to nám oběma ještě horší.
30.října odpoledne
Jsme se příliš napojili čajem z velké konvice, a tak se nám oběma chtělo na malou, sotva jsme vyjeli. Na dolní louce jsem zcela bez obalu oznámil:
„Jeď dál, jdu čůrat.“ Nechal jsem vyklouznout nohy ze třmenů a chystal se seskočit.
„Já taky.“ Zastavila svou klisnu po boku té mojí.
„Vy holky jste hrozný.“ Rozesmál jsem se. Pobídl jsem svou ryzku a vykročil. Nohy jsem jednu po druhé nasoukával zpátky do třmenů. Z toho nic nebude, když je to tu blonďatý klíště.
„Proč?“ Přidala se za kroku.
„Nechtěla jsi se vyčůrat?“ Připomněl jsem po chvíli.
„A ty ne?“ Provokovala při přemáhání své vlastní sílící potřeby.
„Počkal bych opodál.“
„Tak proč jdeš za mnou?
„Ne, to ty jdeš za mnou.“
„Ty se stydíš, viď?“ Rýpl jsem si.
„Já? A ty ne?“ Oplatila stejnou sušenkou.
„Hele dívko, takhle se dřív oba co nevidět počůráme,“ rozesmál jsem se. „Podržím ti koně. Dáma má přednost.“ Seskočil jsem a vzal za otěžky u stíhla její klisnu, drže přitom tu svou.
Kačka se nenechala dvakrát pobízet. Jako blesk se svezla dolů na zem rovnou do podřepu.
„Čemu se směješ?“
„Nesměju se.“ Namítl jsem dost nepřesvědčivě.
„Ale směješ!“ Když se ke Kačce přidala i jedna a posléze i druhá klisna, rozchechtal jsem se opravdu na celé kolo. To už fakticky nešlo zvládnout. Nutkání drážděné okolními zvuky v mém břiše sílilo nad únosnou mez.
„Dělejte holky, nebo to nevydržím!“ Zajíkal jsem se ve výskocích na místě. Kačka se smála a snad i obě klisny s ní.
„Tak to taky pusť, jako my tři!“
„To víš že jo, a budeme je honit po louce.“ Opáčil jsem. „Holky je nechaly přežrat ovsa, tak musíme z kobyl vyběhat nastřádanou bujnost. Podívej jak sebou škubou, sotva je v nozdrách zašimraly všelijaký vůně volnosti, celý natěšený se vylítat.“ Začal jsem přednášku, abych pozapomněl na tělesnou potřebu.
„Nekoukej se!“ Zapištěla Kačka, když jsem se otočil. Právě se zvedala z trávy a natahovala kalhotky.
„Podrž je, já už taky vážně musím.“ Pustil jsem uzdečky, strhl současně všechno od pasu po stehna a konečně mohl taky já. Mohl? S poloviční erekcí se blbě čůrá. Neměl jsem se ohlížet.
Když jsem vymačkával z penisu kapky moči, abych si jimi nepromáčel slipy, Kačka se stále upřeně koukala. A když jsem se vyhoupl znovu do sedla, pořád byla zticha, jak zařezaná. Po očku jsme se na sebe koukali, ruce složené napůl v klínech a napůl na kohoutcích v hřívě, jak předepisují příručky jezdectví.
„Děláš, jako kdyby si nikdy neviděla kluka.“
„A ty holku.“
31. října
Holky se neskutečně rozdováděly. Všechny dveře dokořán, a honily se navzájem.
„Hele, neblázněte, vždyť zboříte celou maštal!“ Žádná odezva.
Diana zrovna utíkala před Kačkou.
„Helejte, aspoň neřvěte, dyk ty koně z vás vohluchnou.“ Vyšel jsem od hříbat a připletl jsem se jim do cesty. Chvíli se honily kolem mě jako sloupu. „Tak vy nedáte pokoj!“ Chytil jsem každou rukou jednu z nich kolem pasu. „Hele, dvě dobrovolnice na hřebelcování hříbat a zametání.“
„Máš jí!“
„Ne-e Ty jí máš!“
„Ijo Máš!“
Vůbec mě neposlouchaly.
„Pusť nás!“
„Jo, drž si tady Kačku, ať se ti nezaběhne!“ Řehtala se mi Diana se smíchem do tváře. V rozvášnění celá poblázněná hrou. Kačka po ní vztekle sekla pěstičkou.“
„Au, dráplas mě!“
„Co takhle si podržet tebe?“ Uvolnil jsem Kačce sevření, a patnáctiletou Dianu oběma rukama zezadu chytil za její přeštíhlý pas. Hrabala naprázdno rukama i nohama.
„Hleďme, beruška.“
Pokusila se mě několikrát odstrčit svým zadečkem. Ještě pevněji jsem si jí přitiskl k sobě. Mrskala se mi v sevření.
„Máš to marný broučice.“
„Pusť mě, úchyle nadržená!“ Zavřeštěla. „Na tohle máš Kačenu.“
„Kačer v Kačeně, vyčvachtal se na seně.“ Přidala se Martina.
Předklonila se, a snažila se mi dupnout vší silou na nohu. Kačka stála ve dveřích a v jejích očích se podivně zablýsklo. Dívali jsme se navzájem na sebe přes Dianina záda.
Ty žárlíš lásko? Ptal jsem se pohledem.
Mimoděk jsem uvolnil sevření. Diana vylítla jako šíp z luku a zastavila se až o Kačku, která stále vytřeštěně hleděla do mých očí. V těch jejích jsem viděl střídat celou pestrou směsici nových, čerstvě probuzených citů, se kterými jsem se doposud u ní nesetkal. Pokročila v těch chvílích o další krok směrem k dospělé dívce?
Trvalo to jen okamžik. Pak se honička přenesla do klubovny. Vešel jsem zrovna ve chvíli, když pronásledovaná Kačka přeskakovala židli. Příliš vysoké opěradlo se jí vklínilo mezi nohy v nejcitlivějších místech a natáhla se na zem i s židlí.
„Auvajs!“
„Neříkej, že tě to bolí,“ pošklebovaly se holky, „jseš snad ještě panna?“
„Asi už ne.“ Řekla mimoděk Kačka, aniž by přemýšlela. Vymotávala se z poražené dřevěné židle a držela se za klín, kolem hlavy věneček z hvězdiček, v koutku očí slzičky. Rána to byla totiž pořádná. Všechny dívčí oči, mimo těch Kaččiných, se rázem stočily na mě. Následná vlna holčičího řevu divže nestrhala bobrovky ze střechy.
„Ty sis teda dala, bolí to?“ Zeptal jsem se, když jsme byli (konečně) sami.
„Jo.“ Zakňourala Kačka. „Pofoukat prosím. Tady a taky tady.“ Ukazovala legračně. Takové prosbě se nedalo odolat. A sliny jak známo chladí přílišnou rozpálenost.
„To stačí Jurášku. Už toho nech.“ Říkala poplašeně, když jsem se jí rozjel pod nohama víc, než stíhala zvládat. Teď jsem zas neposlouchal pro změnu já. Kalhotky mi bránily v hřebčím rozvášnění a tak jsem jí je jedním pohybem stáhl a znovu se přisál. Tiskla plachá stehna stydlivě k sobě. Strhl jsem si jí dolů do náruče a pak pod sebe.
„Juráš?!“ „Co to provádíš?“ Vyvýskla, napůl studem, napůl překvapením. Snažila se vzdorovat příboji, nemohouc se chytit jeho hřívy a nechat se nést na vlně, která jí přespříliš předbíhala.
Trošku jsem se rozdováděl, jako koně v předjaří, když sleze sníh a v sílících paprscích rašící žírnou trávu kropí říje klisen.
„Juráš! Ne. Ne? To bolí…“
Rázem jsem se probral. Nejradši bych utekl sám před sebou a hlavně
před touhami svého těla. Ty byly sice samy o sobě zdravé a přiměřené. Zvrácené se stávaly teprve, když se pokoušely tryskat do nedospělého těla, které zkřížilo mou dráhu.
Proč mě vlastně přitahovalo Kaččino třináctileté tělo, ještě ne dívčí, ani ne chlapecké? Nebo to ty její panensky čisté a přitom tolik smyslné rty? Hlas rolničky se spinetem? Od pravidelného jezdeckého tréninku vysportované tělo? Dennodenní jízdou na koni pevný zadeček a stehna? Teprve náznaky ženských boků nemohly ubrat na celkové neodolatelné přitažlivosti. Nedostatky v nerozvinutých ženských tvarech, které postupně mizí dospíváním už nyní několika ráznými tahy vymetla ze zornic mých očí dlouhá natěšenost vzpínající se vně i uvnitř. Viděl jsem v ní v nadrženosti přiměřené mému věku a navzdory svým očím již dospělou dívku. Zkrátka absťák a zoufalá touha po děvčeti.
Připadala mi, na rozdíl od většiny mých, stejně starých vrstevnic, povětšinou již použitých životem víc, než je zdrávo, tak čisťounká a upřímná. V těle i citech.
Pátek 1. listopadu
Když jsem se vrátil, nepřekvapilo mě, že Kačka zůstala samojediná v klubovně.
Zabořená zády do gauče natahovala nožky vysoko před sebe.
„Náhodou, tatínek mi říkává, že mám nohy jako Popelka.“
Chytil jsem jí za kotník nastavený mi do cesty.
„Nevěříš? Podívej.“
Předstíral jsem, že si prohlížím chodidla, zatímco moje zraky šplhaly vzhůru po kamaších. Rozvazoval jsem ty její dlouhé tkaničky.
„Popelka ovšem nenosí do střevíčků vlněné ponožky.“ Namítl jsem. Stáhl jí je a hodil s rozmachem na stěnu.
„Co blbneš?“
„Zkouška čistoty. Když se přilepí na zeď…“
„Blbče!“ Začala škubat nohou. Držel jsem jí pevně za kotník a lýtko.
Nepatrně dotčeným smíchem švitořila: „náhodou, víš…“ Neposlouchal jsem slova, stačil mi v tu chvíli její hlas. A jí ten můj.
„Už půjdu.“ Chtěla se vysmeknout. „Řeknu doma, jak jsi na mě zlej!“
Zvedl jsem jí nohu ještě výš. Znehybněla v očekávání. Pokleknul jsem a druhou nohu mi položila na rameno sama. Na to, že je jí teprve třináct, byla neobvykle chytrá a nadaná. A také neobyčejně vynalézavá, jak jsem zjistil vzápětí.
Jestli si honem neseženu dospělou holku, a Kačka toho nenechá, tak to bude moc zlý.
Po dlouhé chvíli jsem zvedl její nedospělé tělo do náruče. „Ty moje Popelko plavovlasá.“ Šeptal jsem jí jako ve snách. Tiskla se ke mně podobna nerozvinutém poupěti v předjarním mrazíku. Věkem dítě, hleděla na mě očima skoro dospělé dívky, která však bude ještě za dlouho ženou.
„Kde jsi přišla k tomu pohledu?“ Vyklouzlo mi.
„Proč se ptáš?“ Zeptala se skrze pootevřené rty.
„Ale, ale jen tak…“ Takový výraz v očích jsem totiž naposledy zahlédl u holky těsně poté, co jsem se s ní pomiloval. To bylo dávno. Skoro v minulém životě?
„Odkoukala jsem ho od ségry.“
„Kecáš, žádnou nemáš.“
„Když byl u nás na návštěvě její kluk a vona právě vyšla ze sprchy.“
Kousl jsem se závistí do rtů.
V noci jsem bloudil potemnělou maštalí. Stále jsem na sobě cítil Kaččino vzrušivé tělo. Připadal jsem si sám a bezmocný. Navíc já budu ten zavrženíhodný, který svedl poloviční dítě. Nikdo se nebude ohlížet na moje city ani na jejich upřímnost. Nikdo. Naopak, budou za vším hned vidět pouhopouhou prasárnu a chlípnost, na kterou si budou se zadostiučiněním ukazovat prstem. A nám oběma s rozkoší udělají peklo na zemi.
Opřel jsem se o pažení. Hříbě leželo na boku v hlubokém spánku. Nad ním bděla v polospánku jeho maminka, ryzka Flér. Tak mě začalo napadat, jaké by to bylo mít s Kačkou děti. Jaké by byly? Jak by jsme to zvládli? Co by na to okolí? Ustáli bychom to? Ryzák vedle zrovinka držel noční hlídku. Faraon stál u zdi a zíral oknem na světlo pouliční lampy. Nanosil si jako každý večer žlab plný slámy, kterou vysbírával z podestýlky. Když mě zbystřil, přešlápl a v polospánku vystřídal nohy. Koně si na mě už úplně zvykli. Na truhlu jsem nanosil náruč dek a ustlal si uprostřed svého stáda. Hluboko uvnitř sebe jsem byl tak sám.
Úterý 5.listopadu
Kačka odešla spolu s ostatními děvčaty z oddílu. A když se na návsi rozešly k domovům, vrátila se. Jako včera, tak i dnes, a pokud tomu neučiním ráznou přítrž, tak i zítra si bude plést můj pelech v klubovně se svojí postýlkou v pokojíku.
„Kačko, jsi ještě dítě.“ Začal jsem s vážnou tváří a káravým hlasem, jakým hovořívají dospěláci s mládeží. „A tohle se s dětma nedělá. Měj rozum.“ Nic horšího jsem snad už říct nemohl.
Vztekala se, slzy jí vyhrkly do očí. Setřela je loktem se zaťatou pěstičkou. Šlehala po mě prskavě planoucíma očima, zatímco já pozoroval, jak se její slzy vsakují do hebké látky rukávu. Na chvilku se odvrátila. Nevyrovnávala se, nekrotila uvnitř své nepřístojné touhy a city, jak jsem si nalhával, jak jsem bláhově doufal, nýbrž přemýšlela. Spřádala plán, jak pokračovat dál.
Pak prázdným hlasem bez kousku citu řekla:
„Řeknu to rodičům. A ve škole.“
Místo smrknutí, které by v tu chvíli vypadalo hloupě, hluboce polkla.
„Když mi ještě jednou řekneš, že jsem dítě.“
Její slzy chutnaly slaně.
Kdy ještě dívka pro svou přílišnou mladost, navzdory téměř dospělému tělu, nedokáže v sobě prožívat a druhému opětovat hlubší cit?
A kdy již pak pro přílišnou opotřebovanost divokou minulostí není schopná plnohodnotné lásky?
Která z těch dvou je pro kluka lepší?
Na starý kobyle se naučíš nejlíp jezdit, ale dostih o život svých budoucích dětí s ní nevyhraješ.
Středa 6.listopadu
„Kačko, mě je o dvanáct let víc, než by ti slušelo.“ Začal jsem opatrně. Hladila mě přes slabiny a břicho.
„Líbí se mi tvý chloupky, co ti rostou až k pupíku.“
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ Vzal jsem jí za líčko špičkami prstů, abych si natočil její tvář proti své. Pronikla do mě svýma hluboce modrýma očima.
„Ale poslouchám.“
„Miláčku.“ Špitla vzápětí.
„Tak mi zopakuj, co jsem právě říkal.“
„Že je mi o sedm let míň, než by se slušelo.“
„A o dva, než říká zákon.“
V nastalé ticho tloukly naše srdce tepotem kopyt závodících koní. Pálili jsme se navzájem svým dechem po rozcitlivělých sliznicích rozpraskaných touhou.
„Ale já přece nemůžu za to, kolik mi je!“ Víc plakala, než křičela. „A přesto nás za to chtějí trestat.“
„Tebe ne,“ namítl jsem. „Ale mě ano.“
„Jak tohle můžeš říct? Myslíš, že mě to nebolí? Nebo že holka dostává srdce a city až spolu s občankou?“ Kačce přeskakoval hlas. „Nebo s první menstruací? A předtím nic?“ Rozvzlykala se. „Já už nejsem žádný méněcenný dítě, chci být žena!“
„A hned teď, viď?“ Rozesmál jsem se, i když v tu chvíli mrazilo.
„Kačko, u mě si to nevydupeš.“
„Nepotřebuju si nic vydupávat. Najdu si jinýho kluka.“
Zahánět do kouta mužskou hrdost a rozněcovat ješitnost uměla opravdu skvěle.
„Ty prostě chceš zkusit sex, jen pro to, abys měla něco extra, co ostatní holky ještě nemají a dlouho mít nebudou.“ Z blesků jejích studánkově modrých očí jsem pochopil, že jsem trefil hřebíček na hlavičku, až to zajiskřilo. „Chtěla jsi říct, že si výhradně k tomu účelu najdeš jinýho kluka?“
„Nejsi jediný, kdo je do mě zabouchlej.“
„Ach ták, ono je jich víc?“ Protáhl jsem. „Tak povídej.“
„Když nechceš ty, druzí mi to udělají rádi.“ Otočila se a trucovala. Jako ostatně téměř všechno, bylo u ní jen tak napůl. Po očku mě sledovala, co já na to. A opět sbírala zkušenosti. Obešel jsem jí a posadil se naproti.
„Dobrý den pane a paní, vaše Kačka vám o mne jistě vyprávěla,“ začal jsem obřadním tónem, „milujeme se, chceme se vzít, a čekáme dítě. Souhlasíte?“
Kačka se uvelebila na pohovce, stehna roztažená od sebe, lýtka propletená křížem, a na kotnících si seděla.
„Nečekáme, a nemůžeme čekat, protože jsem ještě ani nedostala menstruaci.“
7. listopadu
Ruce si složila za hlavou a vypjala prsa, jako by se protahovala.
„Odkdy nosíš podprsenku?“
„To holky občas nosívají. Nikdy jsi si toho nevšiml?“ Odsekla dotčeně.
„Vrať jí. Sestře bude chybět.“
„Proč?“ Hájila se. „Koupila jsem si jí sama.“
„A k ní stejně potřebnou krabičku tampónů, viď?“
Vyskočila ze židle a bez jediného slova třískla dveřmi.
10. listopadu
Oddílačky se shromáždily teprve k večeru.
„Helejte, světlušky,“ začal jsem, „slejzáte se jak na lampiónový průvod.“
„Já tu na vás počkám.“ Nechávala se slyšet Kačka. „Stejně nevybydou koně.“
„Vybydou. Ale pro mě za mě si tu zůstaň, když chceš.“ Opáčil jsem. „Nikoho nenutím ani nepřemlouvám. Vyjížďka není drezura na jízdárně nebo skokový výcvik na kolbišti.“
Když jsme byli na horních loukách, začalo nejdřív pršet, a pak i sněžit.
„Vidíte to co já? Támhle nahoře.“ Pronesl jsem do čvachtotu koňských podkov v rozmoklé trávě.
Na vrcholku pahorku se proti temnému nebi rýsovala zářící postava jezdce v kápi.
„Vždyť je to Kačka?!“
„Je to ona!“ Vřískla Lucka. „Kačkoó! Tadýý!“ Začaly sborově halekat a mávat. Jezdec nás na čtvrté sborové zavolání zbystřil, zatočil se dokolečka a rozjel dolů k nám.
„Copak tu děláš?“
„Jela jsem vám naproti.“
„Hele, vidíš přes ten rybářský klobouk vůbec něco?“ Zeptal jsem se dívčiny. Kačka se na mě dívala, a už nic neříkala. Bylo na ní vidět, že se v klubovně sama bála a tak nasedlala Torquatu a rozjela se za námi. Skrz naskrz promáčení jsme dorazili do stáje.
„Přehoďte hned přes koně deky, ať nám neprochladnou.“
„To byl hloupej nápad s tou vyjížďkou.“
„Ani ne.“ Přivlekl jsem doprostřed uličky dva balíky suché slámy. „Víchovat. Teď! Všichni a všechny.“
11. listopadu
Kačka odešla jako první. Vyčíhla si, až ostatní holky vypadnou z klubovny a pak se vrátila zadem přes stáj. Vyskočila a objala mě všema čtyřma. Jako klíště.
„Ještě jednu pusu, jinak neusnu.“
„Jsi celá mokrá.“
„Venku prší.“
„Usuším si tě.“ Začal jsem jí z legrace svlékat.
„Když ty mě, já tebe taky.“ Řekla. „Kus za kus. jako Vadí Nevadí.“ Měl jsem toho na sobě o poznání méně, než Kačka a tak za chvíli nebylo co.
„Chci vidět, jak vypadá kluk.“ Stála přede mnou v košilce a kalhotkách. (Že já vůl jí na všecko naletím.)
„Dobře, ale nebudeš se mi smát.“
„Smála jsem se někdy?“
Začal jsem jí porůznu něžně líbat a dotýkat se jí, abych si nepřipadal, jako když se svlékám před čerstvou žákyňkou na středisku. Moje srdce, protknuté společností vštěpovanými zábranami, sevřené v čelistech morálky, pobité hřebíčky strachu z trestu a zavržení se sykotem škvířilo. Jako když ho vhodíš na rošt roztopeného plamence kotle. A příliv horké krve zpětně tuhnul v mém klíně v toporný rampouch trčící drze a vyzývavě vzhůru do prostoru mezi námi.
Sjela mi dlaněmi pod pás za trenky, chvíli mě hladila a pak je naráz ze mě stáhla.
„Ne, na to ani nepomýšlej!“ Okřikl jsem jí, vida jak se jí rozšířily zornice.
„Nic takového nabude. Už jsem řekl!“
Prohlížela si mě. Zkoumavě. Bál jsem se, že se začne smát. Hra na doktory z pubošáckého vtipu. Jenže vtipy pak lepivě nekrvácí ze slabin dolů po stehnech.
„Necháme toho, dokud je čas.“ Hloupě jsem žadonil. Spíš abych uchlácholil úpěnlivý křik vlastního svědomí, než že bych opravdu nechtěl. „Prosím!“
„Už je dávno pozdě.“
„Nikdy není pozdě.“
„Jenže ani já, ani ty to nemůžeš utnout. Nedokážeš, protože nechceš.“
„Tak sleduj.“ Vyskočil jsem a přistoupil k oknu. Hledě do tmy jsem po chvíli řekl: „Zítra odjedu.“
Objala mě zezadu kolem pasu a hlavu mi položila na záda. Myslel jsem, že leží stále na pohovce, a ona se zatím přikradla až ke mně. Přitulila se s takovou něžností, že mi vyhrkly do očí slzy. Chutnala nevinně a slaností mého utrpení v rozkoši. Kňučela mi v náručí a já se třásl.
Pokusil jsem se pod záminkou chladna a obhlídky koní alespoň trošku obléknout.
„Ubližuješ mi tím, že to, co dělají_“ V půli věty jsem se zarazil.
„Chtěl jsi říct dospělí.“
„Ne, nechtěl.“ Zalhal jsem nepříliš přesvědčivě. „Měl jsem na jazyku milenci.“
„Lžeš.“ Opáčila. „Vyplázni ho, podívám se.“ Poslušně jsem provedl, oč žádá.
„Víc!“ Rozkázala. „Když bude příliš bílý nebo růžový, říká tatínek, že tak se pozná, že člověk lže.“ Neměl ti tatínek raději říkat taky něco jiného? Se mi dralo na jazyk. Místo toho jsem nahlas žertoval:
„To víš, že jo, a ty mě za něj chytneš!“ Smích je pořád lepší, než další scéna a vydírání. A při neškodném líbání snad zapomene, že existuje i něco víc. Něco, co pro svou hloubku již nebývá bez trvalých následků.
Naše jazyky se začaly proplétat snad ještě divočeji, než naše ruce a já radši zavřel oči, abych neviděl, že se líbám s polovičním dítětem. Předpuboškou, která se snažila vypadat a chovat jako dospělá a zkušená holka. A až toho dosáhne a přílišná zkušenost vyjde v průběhu postupujících let z módy, protože jí už bude mít skorem každá, se bude chtít stát zpět bezstarostným dítětem. Avšak nevinnost vracet nejde, pouze brát. Jako život.
„Ptáče, jseš drzé neopeřené pískle, víš to?“
„A ty můj bujný hřebeček, co chce a nechce zároveň.“
„Bojí se, že tak jako tak jsme byli od sebe rozděleni dávno před tím, než jsme se poznali.“
„Nemysli na to, miláčku.“ Přitiskla si mě na svůj klín chráněný tenoučkou poloprůsvitnou bělostí krajkovaných kalhotek, pod kterými někde zespoda odzadu bloudily moje dlaně. Pod košilku si však sáhnout nenechala.
„Šmírovala jsi snad starší sestru, nebo co?“
„Skoro.“
„Ještě, že ne rodiče v ložnici.“
„A měla bych?“
„Ale ne,“ říkal jsem do vlhkosti jejích rtů, „mám totiž pocit, i když neznám tvou sestru, že by ses už nic nového nenaučila.“
„Mě se jen tak nevlichotíš.“
Položil jsem jí ukazováček na špičku nosu. A pak na ústa. Zavřel jsem oči, neboť následky vzplanutí vášně dospělého člověka právě strhlo do víru plamenů malou holku s velkou umíněností.
Jako když pubošky štípnou doma sirky a ze zvědavosti, co to udělá, podpálí vysokou suchou trávu.
„Proč si to vydupáváš? No řekni proč? Když oba víme, že na první milování je ještě příliš brzo.“ Začal jsem. „Poraní tě to. Na celý život.“
„Už se stalo. Prostě to chci.“
„Jsi si jistá?“ Může si být třináctiletá holka s něčím jistá?
„Jsem.“ Řekla pevným hlasem. „Jenže ty se bojíš. Třeba si ještě nikdy neměl holku, a teď nevíš jak. A vymlouváš se na zákony.“
„Ejhle, vydírání s humorem.“
„Milujeme se, tak proč ne?“ Řekla. Mojí jízlivě pravdivou poznámku úplně přehlížela. Ne tudy cesta nevede. Když slečna nedá pokoj, tak ať.
„Surovče, au!“ Přidušeně vykřikla, když jsem jí povalil na pohovku, zezadu dlaněmi roztáhl zadeček a zepředu přes její kalhotky začal divoce přirážet.
„Vidíš že to nepůjde,“ opáčil jsem. „Naříkáš ještě dřív, než jsme vůbec začali.“
„Protože mi chceš schválně způsobit bolest ještě předtím, abych to pak po tobě už nikdy víc nechtěla.“
Chytla se mě kolem krku.
„Viď,“ začala prosebně, kňouravě šeptat, „viď že mi to uděláš až do konce.“
„Napoprvé to většinou nebývá úplně. Ani napodruhé se to nemusí povést.“ Začal jsem poučovat. „Té dívce bylo téměř dvakrát víc než tobě a taky se nám to zprvu nedařilo.“
„Nám se to ale podaří, vím to.“ Stála přede mnou v mírném předklonu a ukazováčkem levačky si tiskla pod kalhotkami svůj poštěváček. Oči se jí tu blýskavě leskly, vzápětí potahovaly mlhou niterného soustředění. V rozvášnění se přestala úplně stydět.
„Nestačí ti lásko tohle?“ Přistoupil jsem k ní zezadu a přidal svou ruku k její.
Nestačilo.
„Vraní voči.“ Zašeptal jsem při představě, co všechno asi ta holka už sama se sebou prováděla, nebo chce ještě provádět a obrátil oči v sloup.
Vytrhla se.
„Jestli couvneš, řeknu to všechno zítra školní psycholožce.“
„Já taky.“
„Jenže já se zřídím tak, že budu mít pravdu.“
„Neuvěří ti. A snadno tě usvědčí ze lži.“
„Jako já tebe, když jsi mi říkal, že máš rýmu?“
„Na koš byly příliš cenný.“
Začala mě znovu hladit přes břicho a po vnitřní straně stehen. I když jsme se zrovna hádali, naše těla se nedokázala přestat mazlit a vzájemně si vycházet vstříc ve spoustě projevů rafinovaných, prohlubujících se něžností, už pro samu podstatu rozkoše. Bylo jim úplně jedno, co my na to.
„To není možný! Ty jseš snad navedená!“ Vybuchl jsem při zjištění jejího úmyslu a zabořil se naznak do gauče. Vzápětí složil hlavu do dlaní, abych nevypadal jako prosťáček, se kterým zametá třináctiletá kačena, se kterou zas mává puberta.
Nasedala na mě obkročmo jako na koníka, a objala všema čtyřma. Mimoděk jsem jí uchopil za útlé boky, ale shodit ze sebe jsem jí nedokázal, vlastně ani nechtěl. Její pohyby mě napružily do nejvyšší vypjatosti a vůně rozvírajícího se nedospělého klína mi rozšiřovala chřípí i zornice. Začala vítězně šeptat:
„Umím si všímat, co všecko dělají starší, víš?“ Pronesla pyšně a blonďaté vlasy padající jí do očí odhodila jediným, nesmírně elegantním pohybem své šíje do strany na patku. „Tak mám si jí zítra sama nechat potrhat do krve, nebo to zvládneš dneska ty?“
Šach mat. Od třináctileté dámy.
Tebe zdá se nepřeskáču.
„Každá ve třídě je panna, já chci být něco víc.“ Pokračovala, jakoby ublíženě, naoko plakala do mého klína hledajíc vysvobození v mé klackovité ztopořenosti. „Kluci neradi panny. Já nechci být dítětem, jsem už ženská.“ Navzdory vůli jsem vybuchl smíchem.
„Tak už je to venku…“
Venku se ozvaly kroky. Vyskočili jsme rázem oba, jako kdyby nás někdo šlehl drátem pod napětím. Stáli nejspíš přede dveřmi. Oblékli jsme se během několika vteřin. Zapnul jsem si košili, nadechl se zhluboka a prudce otevřel.
„Přejete si?“
Za dveřmi přešlapoval světlem oslněný valach se dvěma kobylama.
„Která píča nezalígrovala dveře boxů?“
Pochytali jsme koně a zavedli zpět do stáje.
„Je divný, že i vrata zůstala napůl otevřená.“
„To neřeš miláčku.“
Líbali jsme se přesně do chvíle, než zvedající se vítr s rachotem přirazil křídlo dveří do stáje.
„Už budeš muset domů.“ Připomněl jsem Kačce. „Maminka na tebe jistě čeká s večeří.“
„V tom případě na mě zítra bude čekat ta psycholožka.“
„To neuděláš, už pro to, že mě miluješ.“
„Láska končívá nenávistí.“
„Tohle máš odkudpak?“
„Ze Šárčina sešitu. Šárina je na sbírání citátů přímo ujetá.“
Položil jsem Kačku znovu na starý oranžový gauč a hříbata z fototapety na nás zvědavě koukala ze zdi.
„Je tu spousta oken. Můžou šmírovat.“
„Pojď, pojď do sedlovny.“
„To nebude moc romantické.“ ušklíbl jsem se. „Napoprvé a zrovna na hromadě propocených koňských dek.“
„Na to ti kašlu. Dělej, pojď!“ Táhla mě za ruku dozadu přes kuchyňku do sedlovny.
Zamkla, a klíč hodila do ovsa.
„Kde jsi se tohle naučila?“ Zakroutil jsem hlavou. „Snad ne od starší sestřičky?“
„Nerej a otoč se, já se svlíknu.“
„Ty se mi snad jenom zdáš.“
„A chceš se probudit?“
„Nekoukej na mě tak, stydím se. Až budu, zavolám. A ty se svlíkni ve stáji.“
„Cože tak najednou?“ Zaryl jsem si do živého: „Před chvílí jsi se ještě nestyděla.“
Vlepila mi vlhkou pusu a vyšoupla za dveře.
„Chci se ti napoprvé moc líbit.“
Nechal jsem pro jistotu otevřené dveře. Trvalo jí to dost dlouho.
„Už!“
Nesvlékl jsem se úplně. Tak nějak jsem čekal, že místo nahé Kačky se na mě vyřítí zpoza dveří naproti za pubertálního řevu a vřískotu tlupa holek a začnou se v čele s plavovlasou princeznou smát mé naivnosti. Nic takového se však nestalo. Na truhle s ovsem ležela nahá dívka snažící se vypadat co nejvíc žensky. ňadra si nedbale zakrývala levačkou, ale nikoliv pro to, že se styděla za nahotu, nýbrž, aby zakryla svou nedospělost zářící v přítmí sedlovny.
„Ty to chceš dělat napůl oblečený?“ Ukázala mi k pasu. „Já se chci taky podívat.“
„Promiň.“ Stáhl jsem si trenky, beztak už promáčené kapkami touhy. V tu chvíli jsem si přál snad i ty řvoucí holky, které by se vysmály mojí bláhovosti.
Nemohu dodnes přijít na to, co by bylo vzhledem k věku některých členů naší milostné dvojice lepší – jestli to, že bych se nevzrušil, vystříkal dřív než uvnitř, nebo, že by to vzdala ona v prvním návalu ostré řezavé bolesti. Jenže Kačka věděla, že čekám na její první zasyknutí a tak byla pevně rozhodnuta si raději překousnout jazyk, než by nechala vytrysknout ze svého hrdla jediný ston. A to vyčítavě provokující ticho mi drásalo nervy. I koně vedle v maštali zpozorněli s nastraženýma ušima.
Na Kaččině hrudníku jsem se musel hodně snažit, abych vůbec něco víc, než jen kůži a žebra nabral do dlaně. A Kačka se taky snažila seč mohla, abych (se) vešel.
Ani příliš nekrvácela.
„To je všechno?“ Vydechla trošku zklamaně. Opatrně si sáhla dovnitř vyplaveného klína.
„Ano slečno.“ Řekl jsem zadýchaně. „Copak, nestálo to za tu bolest, viď?“
„I jo, stálo.“ Snažila se dost nepřesvědčivě zakrýt prvotní zklamání. Klepali jsme se oba dva zimou i právě prožitým. V průběhu těch několika snaživě násilných pokusů jsme totiž úplně prochladli.
12. listopadu
„Tak co?“ Ptal jsem se Kačky ve dveřích. „Doma dobrý?“
„Táta mě seřezal, když jsem lhala, kde jsem byla. Řekla jsem, že jsme s holkama kouřily.“
„To jsem nechtěl, Kačí… Jsi statečná.“
„Nesahej na mě!“
„?“
„Mám zatržený koně a navíc zaracha.“
Padla mi do náručí. Plakala. Pak na mě zvedla ty své modré oči, v tu chvíli rámované purpurem a zašeptala: „Nenávidím tě.“ Jednou rukou mě hladila, a druhou do mě bušila zaťatou pěstičkou. Sotva jsem jí objal a skryl v náručí před světem, trhala se ode mě pryč. Všechno se tříštilo a hřezlo ven.
K završení všeho si místní parta fakanů počkala v bramborárně u hlavní cesty a házela nám pod koně dělbuchy. Pěšky jsem se neodvažoval do vesnice.
14 listopadu
Vrátil jsem se od kováře. Na stole bylo prostřeno k obědu.
„Hézký, to voní jako guláš?“
„Moje babička byla Maďarka.“
„Kačko… Kačenko moje!“ V rozběhu za vášněmi jsem narazil na neviditelnou stěnu.
„Jo tak Kačenko? A copak ještě?“ Teprve teď jsem si všiml, že je v klubovně i Diana. Kačka klopila oči.
„Tak bacha,“ řekla mi Diana povýšeně, „Kaččin táta mě pověřil hlídáním tvojeho idolu. Takže pozor na mě.“ Musel jsem se rozesmát, jak si vychutnávala svou převahu, ale vzhledem k ještě více než čerstvým prožitkům můj hlas nezněl příliš přesvědčivě. Šla proti mně a já opatrně couval.
„Když už stojíš na špičkách,“ podotknul jsem kyselostí šťovíku, „není potřeba, abych si před tebou klekal na kolena.“
Poslední slovo jsem nechal jí.
17. listopadu
„Ejhle, ze závisti hlídací pes je tu.“ Přívítal jsem se s Dianou tak vroucně, že by i ledovou královnu zamrazilo až v morku kostí. Byl jsem jí vlastně neskonale vděčný, že nás drží od sebe, a zároveň jsem jí k smrti nenáviděl.
„Hele, neprovokuj,“ Odsekla, „a šoupej nohama.“
„Cože?! To už přeháníš!“ Vyjel jsem, „kolik ti je let Diano a kolik mě?“
„Diano?“ Přeptala se. „Už né Dájo?“
„Pořád ještě jsem váš vedoucí.“
„To možná jo, ale Kaččin táta není daleko od toho, aby svou dceru dotáhl k doktorovi.“
„Vyhrožuješ?“
„Varuju.“
Od té chvíle se začaly všechny vztahy mezi mnou a oddílem hroutit. Jako když se přetáhne a uštve kůň. Může chodit, opatrně klusat, ale už nikdy nebude cválat, jen tiše umírá za živa. A když se po čtrnácti dlouhých dnech Kačka poprvé znovu objevila v klubovně, ani jsme se téměř nepozdravili. Jen se oba snažili, aby ticho kolem nás nebylo příliš nápadné.
Vyhýbali jsme se, a přesto se stále scházeli. Nejspíš to bylo tím, že dva lidé se po milování k sobě podvědomě chovají trošku jinak, než před sblížením. Ptáte se, co bylo dál? Skřípalo to, protože to skřípat nejspíš prostě muselo a hned ve více tóninách. Dodnes netuším, co kdo a kdy z Kačky vytáhl, svěřila-li se vůbec někomu.
21. prosince
Venku zářilo zimní slunce. Nasedlal jsem mladou ryzku a vyrazil. Přes noc napadal čerstvý sníh. Proklusávali jsme závějemi, cválali přes pláně. Ryzka šla poprvé ve svém životě od koní, sama venku. Na cestě se mnou trošku tacovala, když nechtěla jít přes tenký led v mrazu polovyschlých kaluží. Teprve rázná pobídka a komár bičíkový jí donutily poslušně šlapat dál. Vysoko v korunách borovic se začal točit vítr a shazoval dolů čepice sněhu. Přecházeli jsme přes mýtinu, na které za řevu a kvílení motorových pil pracovali dřevorubci. Jinudy se jít nedalo. Ryzka, nastražené uši, zježená srst, nahrbená ve strachu. První strom, který před nás padnul, klisnička skládající zkoušku dospělosti ještě ustála. Druhá borovice jí zvedla na zadní a při třetí a čtvrté jsme si zatančili na cestě. Vzdor všem mým pokusům po dobrém i po zlém stála na zadních a couvání se změnilo v úprk zpět. Pozadu a po zadních se mnou prolétla vzrostlou houštinu tak rychle, že jsme měli během pár vteřin nasbíráno několik velkých otýpek dřeva. Ještěže bory byly od léta proschlé a snadno se lámaly. V takové houževnaté smrčině by už ze mě dávno bylo ražniči.
Jenže sotva jsme vyšli z lesa, srazil nás poryv větru. Chytla vánice a vtáhla do oslepujících vírů svého šíleného kola. Všude rázem bílo a tma. Nakonec jsme poslepu nezřízeně letěli domů přes holé pláně a oraniště a já doufal, že nevlítneme do nějakého zavátého příkopu vymletého po přívalových deštích. Nebylo vidět na krok.
V maštali Ryzka padla únavou dřív, než jsem z ní sundal sedlo. Hříva vyčesaná vichrem a ztužená zledovatělým sněhem jí trčela vysoko vzhůru, řasy měla namrzlé jinovatkou. Moc jí to slušelo. Lehla si na břicho, čumák opřela o slámu a oddechujíc v pár okamžicích usnula.
Kačka ten den (opět) nepřišla.
22. prosince
Naposledy v letošním roce jsem nasedlal Faraona. Klusal jsem s ním v zimním ránu alejí kaštanů vzhůru k přejezdu. Ferdáš vysoko zvedal nohy a jeho vznosný rytmický klus mi pěkně protáhl boky a páteř. Bělost jeho huňaté zimní srsti splývala s pláněmi a já si hřál ruce v jeho hřívě a pod černým sedlem barvy čerstvě vyhřebelcované a mokrou houní přelízlé srsti Villaricy. Vzpomínal jsem na Kačku, na první vyjížďku s ní, na ten den kdy jsme se poprvé … všechno to, co jste už četli výše a mnohé další. Objížděl jsem sám všechna ta místa a snažil se nemyslet na to, že se loučím nejenom s nimi. Byla teď pokrytá sněhem a náledím. Probudí se na jaře? Vykvetou znovu? Přijde vůbec ještě nějaké další jaro?
Večer, daleko odtud, v rychlíku, který mě unášel bezměsíčnou nocí pryč, jsem v kapse svíral klubíčko z hřív Faraona, Villaricy, Torquaty, Flér a ostatních ryzek, hříbat a… a mezi nimi chyběl prstýnek z plavých vlasů mé lásky, třináctileté Kačky.
---oOo---
Je tomu už dávno. devět let? Patnáct? Nepátrejte po tom prosím. Z Kačky je už dospělá dívka a ze mě manžel a otec dcery. Bude naše holčina po mamince chladná žirafa, nebo po tátovi divoká klisna? Tak nějak tuším, že to druhé. A tak já sám stanu co nevidět na místě Kaččina táty.
V průběhu psaní této povídky
nezahynul ani nebyl poraněn
žádný živý kůň, dinosaurus,
dívka nebo panna.