Až k obzoru...

       Za tmy odmykám klíčem ze stínů, když spálení by šli až za okraj slunce cestou vyšlých hvězd a lucerničky měst daleké jako najády a věčné ohně v kalužích půdy když seje vítr jař do mé plané naděje a rozevřených očí se chvějí nahé jako mlhy za rozbřesků kdy nemusím bdít, a první ptáci jsou zlí když musím se jim vyhýbat pln tísně a radosti v botách z předloňského sněhu, v kůži z pobitých srn a se srdcem z oněch dnů kdy poprvé jsem věřil a vše, roky, dlouhá stébla trav, i věky toho co je právě teď, modrá jako moje první pravda a kámen zní slovy hlíny a v kolébce moře co šumí jako dítě když rozumí řeči cest a mlčení polí kudy bych šel po pás v obilí tak nekonečný jako sen…