Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Kde já končím a ty začínáš
datum / id14.03.2006 / 200385Vytisknout |
autorkontraphunka
kategorieÚvahy
zobrazeno2776x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Esej, psaný do soutěže časopisu Listy, na téma "Existuje evropská veřejnost?"
Kde já končím a ty začínáš

 

 

   Když vcházíte v Berlíně do metra, je kolem vás spousta příběhů. Někdy je to pohádka o ideální Evropě, náčrty jejího fungování.

    Je to příběh města. Rozděleného a znovu sjednoceného. Města přeživšího potemnělé časy, stojícího teď zpátky na výsluní. S otisky natrvalo vloženými do svých ulic může být dnes vzorem. Příkladem, jak lze obrátit minci. Jak se ze symbolu společenského odloučení stát přehlídkou rozmanitých národů a kultur. Místem pro soužití lidí s barevnou minulostí i různým soudobým viděním světa. Příležitostí k nesčetným setkáním. Podkladem k loučení se se starým. Metropolí, kterou si dnes kdekdo vybírá za svůj, ať už stálý nebo dočasný domov.  Sousedé od naproti se tady mění často a s nimi i okolí na nějž působí.  Děje se tak, aniž by se vytrácela autentičnost místa. Každý svým vlastním a odlišným přístupem dotváří jeho specifickou atmosféru. Mnoho dnešních umělců tak může hovořit o zlatém dolu inspirace. Jiní zase o současnosti a budoucnosti Evropy. Ve vzduchu je cítit přirozená progrese a „tady a teď“ je pak rozhodně víc praxe než fráze.

     Ptal jsem se v Berlíně mladé Němky, studentky sociologie, zda-li se někdy nebojí pohybovat městem sama. Mluvili jsme o zdejším nočním životě a o tom, že se většinou, jak je zde zvykem, chodívá do klubů bavit až okolo půlnoci. „Vůbec ne“, zněla sebejistá odpověď a z výrazu její tváře se dalo vytušit, že příliš nechápe kam tím mířím.

     Metro je v tomhle příběhu ukázkovou kapitolou. Metafory se v něm jenom nabízejí. Pokrok a rychlost. Každodenní dokument kroků všude možně směřujících lidí. Cesta jím může být docela poučná – můžete v něm potkat kdekoho. Sedícího úředníka s černým kufříkem na kolenou, na něm položené jedny ze spousty zdejších novin. Čte si stránku věnovanou divadlu a možná přemýšlí, kam večer po práci zavede svou ženu. Mladého afrického nebo amerického přistěhovalce tmavé pleti. Stojí opřený u dveří, do uší mu ze sluchátek hraje něco v reggae rytmu, oči zahleděné přes sklo někam do ubíhající krajiny... Zrak barevnovlasé Polky se věnuje jakési učebnici se složitým názvem. Přijela sem studovat moderní umění a v metru teď takhle probíhá téměř každé její ráno. Z bytu své francouzské kamarádky se dopravuje do školy. U okna sedí postarší paní, několik let už důchodkyně. Je z východní části města a s úsměvem, jistým pochopením mládí, tohle všechno pozoruje. Většinu života by se jí to přihodilo jen s těží. Jede ke své známé, poklábosit a zavzpomínat u dopolední kávy. 

   Ve vagónu je i spousta dalších, každý druhý má otevřenou knihu. Spolu s kapesními přehrávači, jakýmisi osobními reproduktory vlastní nálady, je to asi nejoblíbenější způsob jak si zpříjemnit přesuny městem. Spojuje mladé i staré.

    Jistá žena ve středním věku má sluchátka také, sedí s rovnými zády a zavřenýma očima. Vnímá pokyny jakéhosi mistra meditace a nabírá síly pro náročný den. Pokud po ní někdo nevěřícně pokukuje, je pravděpodobně z maloměsta a je zde poprvé. Pod vlivem většiny tomu však brzy uvykne. Jsou tu lidé holohlaví i s vlasy vymetajícími podlahu. A všichni někam jedou.

    Představme si na chvíli tohle metro, celou jeho podzemní síť, jako státy starého kontinentu. Jako velký počet zastávek. Zastávek mezi kterými se lze rychle, relativně bezpečně a spolehlivě přesouvat. Zastávek, jež jsou si v něčem navzájem podobné, ale rozhodně ne stejné. To co je spojuje, je právě neustávající pohyb lidí. Spousta hlasů a rozhovorů. Na okamžik se zařadí do davu a podpoří všeobecný šum, hluk dokazující život, aby zase zanikly ve dveřích odjíždějící soupravy. Každý kdo stanicí projde, tady ale zanechá něco jako neviditelnou stopu své osobnosti, různě velkou památku vlastní aury. Zanechá ji však se skromností a vědomím toho, že tuto stanici někdo postavil. Že ji tady vytvořil kdosi jiný, ačkoli dnes těžko někomu skutečně patří. Že je jen průchozím v jejich dějinách. Letmým, avšak pozorným pozorovatelem.

    Člověk si ze stanice přesto může ledacos vzít. Může si v ní koupit noviny, bagetu se sýrem a olivami, využít veřejných toalet nebo jen počkat na další přípoj do jinam. A nechat se jim zase odvézt.

    Může jí i něco dát. Otevřít si třeba jiný obchod. Zaměřený jen na určité druhy novin a časopisů. Bylo by rovněž možné nabízet totéž co ve stánku vedle, ale s lepšími službami a příjemnější obsluhou. Přidat zákazníkům k nákupu menší pozornost, nebo jim vylepšit náladu vlastní dobrou náladou. Třeba to uvidí konkurence, začne se bát o svůj zisk, zaměstná usměvavějšího prodavače a zvedne se nálada celé stanice. Nebo se může člověk nechat najmout městem či firmou jako architekt, malíř, dělník...Pozměnit nebo opravit interiér stanice. Jednoduše nechat svou fantazii, ať v ní něco vymyslí. Je však důležité uznávat její zavedený tep. Tep jenž vychází z fluida oněch lidí, kteří se v této zastávce (evropském státě) rádi zdržují.

    Všichni se metrem docela bezstarostně  mohou dostat tam, kam potřebují. Stačí si cvaknout lístek nebo mít v peněžence cestovní průkazku. Všeobecné evropanství, jakýsi stav, ke kterému se nejspíš snažíme dojít, by v sobě mělo obsahovat i stav, při kterém očekáváme jen určitou porci překvapení. Kdy připouštíme jen určitou hranici adrenalinu. Může nás překvapovat to (a pro jistou nesterilnost života je to dokonce nepostradatelné), že na další zastávce mají ve stánku úplně jiný druh pečiva nebo zeleniny než tam, kde jsme nastupovali. A nezáleží tolik na tom zda příjemně, nebo nepříjemně. Velkým problémem není gumové pečivo nebo několik shnilých rajčat. To na čem však sejde, je dostatečná vnitřní jistota, že prodavačka nemá v kapse nabitou pistoli. Že za pultem nestojí jen „pseudoprodavačka“, šaty navlečené od té chudák paní uvězněné v tichu zavřeného skladu, připravená pěkně zatočit s náhodným davem v dopravní špičce. Že člověk jedoucí za námi na eskalátoru se nám nechystá vpíchnout do zad nuž jen proto, že mu někdo jiný z naší domovské zastávky něčím ublížil. Přijde-li doba, v níž si budeme moci být těmito věcmi na všech stanicích a i v pozdní noční hodinu alespoň trochu jistí, bude to doba, ve které se budeme moci považovat za úspěšné Evropany.

    Jenomže je Berlín a pak je třeba ten náš, český venkov. Nechtěl bych tím příliš zobecňovat, spíše jen uvést jako příklad svou zkušenost. Třeba taková generace lidí, která ještě zažila druhou světovou válku, se stále dívá na jiné národy skrze prsty. Skrze prsty sevřené velmi blízko k sobě.

    Němci jsou v očích mých babiček pořád ti nacisté, Angličané pořád ti zrádci...Tento pohled odmala vtloukaly do paměti svým dětem a ty, nezměnil-li to nějaký výraznější kontakt s „dnešní civilizací“ (způsobený například odchodem za prací do zahraničí či většího města), to pořád ještě takto předkládají dětem svým. Jsou v izolaci  a v izolaci se dobře daří udržovat předsudky. Jsou tady stále nějaké nezahojené jizvy a na jejich doléčení ještě bude třeba trocha času. Totiž, můžeme přesně určit, kolik je ještě dnes v Evropě takových „venkovů“?

    Nejsem si dosud jistý, zda už jsme dostatečně daleko. Zda už si většina lidí dokáže uvědomit dostatečnou a spravedlivou váhu svého hlasu.  A jestli také dovede uznat, že má nějaký smysl účastnit se společného vytváření životních podmínek, přemýšlet nad budoucností kontinentu jako celku a upozorňovat na nastávající nedostatky. Účastnit se, vystoupit když se nám něco nelíbí a ne jenom vše pozorovat z vlaku.

    Obyvatelé velkých evropských měst pravděpodobně chápou, proč je dobré a nevyhnutelné Evropu sjednocovat.  Žijí totiž v takovém biotopu na vlastní kůži. Lidé izolovaní, odkázáni jen na své bezprostřední okolí, o tom zase však, jak se někdy říká, „vědí svoje“. Pokud se do nich dokážeme vcítit, stěží najdeme důvod proč se tomu divit.

      Někde v prostoru mezi, mezi touto alfou a omegou, leží asi největší a také nejhůře definovatelná skupina. Jsou to lidé, co nejspíš tak trochu tuší proč a k čemu by takové evropanství mohlo být. Rozhodně ho neodsuzují, ale ani v něj příliš nevkládají svou víru. Mnohem pravděpodobněji nevědí, co si o tom mají vlastně myslet.

     Mohlo by proto být užitečné, pro vše co v budoucnosti přijde a musí nastat, pokusit se evropskou veřejnost nějak definovat. Stanovit si, co se v ní očekává od jednotlivce, co od různých společenských skupin a co je opravdu našim cílem. V diskusích je potom nutné si neustále ujasňovat, jestli je většina ochotna tato očekávání naplňovat.

      Příslušnost k evropské veřejnosti se dá zažít už dnes, ačkoli je zatím jen lokální výsadou. Na některých místech Evropy už opravdu nezáleží na tom odkud jste a kam sociálně patříte. Důležité je jen kým jste v danou chvíli a co v tom okamžiku provádíte. Existuje však bohužel ještě velká spousta míst, kde na vašem původu nemálo záleží. S tímto problémem se můžeme setkat v podobě oněch osobních předsudků a také, což je horší, často i ve veřejné sféře. Pesimismus lidí, kteří se v takových místech pokoušejí svobodně žít je pochopitelný. Hranice mezi jednotlivými skupinami jsou ještě pořád nakresleny silně a přesně, nebude vůbec lehké je vymazat. Proto bychom se měli všichni pokusit inspirovat oblastmi, kde už byly lidské předsudky zašlapány dostatečně hluboko do země. Samozřejmě ještě nějakou dobu budou pod tou zemí žít, byly v nás jednoduše příliš dlouho a je třeba je nechat vyhnít. Příklady už ale jsou a je jen na nás, abychom se jimi nechali táhnout.

   Slovní spojení „sjednocená Evropa“ má pro různé lidi kteří v něj věří různé, avšak ve výsledku většinou kladné zabarvení. Většina lidí se však na věci dívá nejprve ze svého pohledu, a to bychom měli mít při prvních i všech dalších krocích na paměti. Evropa by měla být prostorem k neustávající diskusi, pro niž bude nejspíš platit, že čím delší čas věnujeme poslechu toho, co si myslí jiní, tím delší čas může takové společenství existovat. Základem by přitom mělo být vědomí oprýskané, avšak o pravdu nijak neokradené věty. Naše osobní svoboda končí tam, kde začíná svobodný život toho druhého.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.08.2006 10:25:47Knecht
Tohle je pěkné, plné dobrých postřehů. Zároveň myslím, že děláš stejnou chybu jako já: rozdrobí se ti to, je to nespojité, nemá to nosnou ideu, klouže to po povrchu.
Tak například, moc pěkná - a na samostatnou úvahu dobrá - je myšlena, spíš přirovnání než metafora, metra Evropa. Pro malou část lidí to opravdu platí. Líbí se mi taky tvůj postřeh o tom, že z metra koukají na to, co "se" tu vytvořilo. Takové zevlování (Z. Bauman: Úvahy o postmoderní době).
Další zajímavou myšlenkou je evropský veřejný prostor. Bez veřejné sféry není demokracie. A tady se obávám, že je zádrhel: Evropský veřejný prostor neexistuje. Není součástí každodennosti. Většina Evropanů nemluví stejným jazykem, nesdílí stejnou zkušenost, stejnou historii, podobnou každodennost. Nemyslím, že se to změní - je třeba s tím počítat a netlačit na pilu. Mi vyhovuje to, že kdo chce (a může), může přijmout evropskou identitu - na to už je půda připravena. A tady je základ dalších možných politických akcí. Opačně to nejde, jak ukazuje i odpor v EU proti samoúčelné integraci .

Dávám tip, protože ti to myslí, máš postřeh...ale nemáš disciplínu - zkus příště ten tvůrčí pramen nechat trochu vychladnout a pak tvarovat (jako Ajvazův Sochař).

Koneckonců, když už jsme u Ajvaze, co říkáš na Prahu: je to evropské velkoměsto?
03.08.2006 12:59:14šňupálek
hmm
popřemejšlim
22.03.2006 21:59:09Marguerite
Moc pekne. Ovanul me berlinsky vzduch.Prekrasne metro. Ne jako to v Parizi, kde vsichni spechaji..Povedlo se ti to. M.
18.03.2006 19:12:40Drvi
Kontraphunka: Ja te z casti chapu (spravuju o nich klub na hofy:-)). Jsou moji nej... ale nic se nema prehanet.
18.03.2006 18:46:04kontraphunka
Drvi: moc nevim co k tomu napsat. Myslim, ze tohle dokazou pochopit jenom ti, co na nich proste tak jako ja vyrostli.
14.03.2006 19:21:21Drvi
Nekdy se ptam jestli se nekteri zdejsi dokazou bez asociovani k Radiohead aspon nadechnout...

Nic ve zlem, jenom me zarazi, s jakou ochotou je nekteri na pismaku zahrnuji do svych del... nekdy uplne zbytecne.
14.03.2006 19:18:50Drvi
Nekdy se ptam jestli se nekteri zdejsi dokazou bez asociovani k Radiohead aspon nadechnout...

Nic ve zlem, jenom me zarazi, s jakou ochotou je nekteri na pismaku zahrnuji do svych del... nekdy uplne zbytecne.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.