POST SCRIPTUM DARIE - ŽIVOTNÍ ZPOVĚĎ I OSUDOVÁ NESETKÁNÍ JEDNOHO Z PACIENTŮ DOKTORA CYNICKÉHO

''Jednoho dne třeba potkáme Čtenáře, pro něhož jsme byli napsáni.'' * Zraněnou lásku asi nezahojí a životy oklamaným nevrátí. Zato si snad alespoň počte... * Lucien Zell: Rising in Love "Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili: říkali totiž, že se pomátl." (Mk 3,21) Věnováno s trpkou nostalgií mému expsychiatrovi MUDr. Janu Cimickému

V Praze, 9.2.2006 Milá Dario! Nejlepší odpovědi se dostavily na ozvěnách mlčení. Díky za ně, i když mi stále chybí. Prosím Tě, odpusť Vadim P.S.: Táta zemřel na podzim v roce 2000 jednoho deštivého nedělního rána ve svých osmdesáti letech na ulici za pochodu, svátečně ustrojený při cestě na rande za svojí první láskou v jedné z malostranských restaurací. Prostě ji nechal čekat, aniž se předem omluvil a k tomu ještě bez rozloučení ji opustil. To je teda vychování... Pokud jsem mu někdy něco záviděl, pak asi právě tenhle jeho romantický odchod! Při té příležitosti zmizely (krom cenností a hotovosti, kterou měl tehdy při sobě) i jeho dvě cenné umělecké sbírky. První z nich byla autorská sbírka nádherné poezie, kterou začal psát až po pětasedmdesáti. Tajně jsem si ji chodíval číst k němu do pokoje a zůstával u vytržení. Nechápal jsem, jak mohl takový talent nevyužít mnohem dříve, později jsem pochopil, že neměl mnoho příležitostí a díky jeho příkladu jsem se sám pustil do překladů poezie. Začal jsem z francouzštiny šansonem, pokračoval překlady starých španělských písní. Rok po tátově odchodu jsem dokončil překlad současné americké básnické antologie. Přeložil jsem pak ještě anglicky psanou secesní divadelní hru. Jakmile mi po matčině smrti začaly docházet všechny souvislosti v synchronicitě zvolených témat k aktuálním životním situacím, které přede mnou teprve začaly otevírat svá tajemství, nestačil jsem se divit, co všechno se může odehrávat za scénou, jak mohou manželky, matky a sestry z pouhé žárlivosti nenávidět duchovní svět mužů, synů a bratrů, obratně a nepozorovaně systematicky likvidovat sebemenší jeho zárodky i stopy a nakonec je zaopatřovat po způsobu pouštních hyen. Nic není jako hrůza z potvrzení, že mám pravdu... Druhá sbírka po tátovi, která zmizela už ne tak záhadně, sestávala z olejů, grafických listů a plastik, kterým asi velmi dobře rozuměl, když je pořizoval během 50. a 60. let za pár babek v řádu několika stovek, třebaže tehdy představovaly polovinu platu (mezi jinými Toyen, Jindřich Štýrský, Jan Slavíček, Václav Špála, Jan Zrzavý, Max Švabinský, Josef Čapek, Viktor Preisig, František Kupka, Franišek Tichý, Alena Balounová, Ho-Ku-Sai) přičemž se dnes jejich cena pohybuje v řádech statisíců až milionů. Měl k nim osobní, nostalgický vztah a během celého života ho nikdy nenapadlo ani v případě mimořádné finanční nouze byť jen jediný z nich prodat. Při zmanipulovaném "předběžném dědickém šetření" po otci, kam jsem nebyl úředně přizván, ačkoliv jsem neopominutelným dědicem, sestra zapřela veškeré společné movité jmění rodičů, nechala již nemohoucí matku pomocí servilní notářky podepsat předem připravený formulář protokolu s prohlášením, že vše, co po otci zbylo, je staré a neprodejné. O tři měsíce později při dědickém řízení mě nechali podepsat jiný protokol s nastraženou větou, že jsem seznámen s rekapitulací předběžného dědického šetření. Protokol podepsaný matkou při „rekapitulaci“ však nepředložili. V předjaří roku 2004 byla na lékařskou péči zdravotního persnálu ÚVN odkázaná dvaaosmdesátiletá matka již v klinickém stavu s aplikovanou cévkou a s diagnostikovanou demencí. Švagr spolu s rodinou ji náhle převzali do domácí péče, ale místo šetrné domácí péče ji v tomto stavu (předávkovanou neuroleptikem Haloperidol) za mými zády vláčeli dlouhé dny bezmocně vklíněnou do sedadla rodinného auta po notářstvích a advokátních kancelářích kvůli podpisům pod předem připravené darovací listiny na veškerý její a otcův cenný majetek včetně nemovitostí, aby ji na konci jejích sil připravili i o přístřeší pouhých pět týdnů před tím, než ji do téže nemocnice vrátili sanitou, uvnitř které ještě s příjezdem zemřela. Ještě dlouho před hospitalizací se mi matka svěřila, že by upřednostnila chráněné bydlení s pečovatelskou službou, což výše jejího důchodu s vysokou rezervou umožňovala, ale že by jí to dcera „...do smrti neodpustila." Sestra ovšem nechtěla názor matky slyšet a stejně tak nechtěla slyšet názor můj. Příznačně stejnými slovy mě její dcera v roce 2002 vemlouvala, že by mi „...do smrti neodpustila," pokud nesvěřím svůj byt v osobním vlastnictví do „odborné správy" jejího manžela po dobu mojí zahraniční stáže. K podpisu mi podstrčili vlastní vychytralou formulaci plné moci působící skryté nebezpečí trvalé ztráty mých dispozičních práv ve švagrův prospěch, což jsem pochopil až po třech měsících jejího podezřele vlezlého chování a svoji plnou moc – naštěstí ještě včas před uzavřením rozjednané smlouvy o pronájmu – odvolal a nezůstal natrvalo bezdomovcem. Došlo přitom k poškození cizích práv najmutím firmy k nevyžádaným úpravám mého bytu, aniž k tomu tato firma byla oprávněna uzavřením smlouvy se mnou nebo se švagrem na základě mojí plné moci. V těchto souvislostech nezbylo, než abych se začal zajímat o rodinné majetkové poměry v minulosti a s hrůzou shledal, jak úzce byly jejich změny provázány se změnami spojenými s domnělým či spíše manipulovaným zdravotním stavem některých členů rodiny, napřed otcovým, později mým, pak znovu otcovým. Otec trpěl údajně "manio-depresivitou" a matka lékařka ho "léčila," to znamená, že mu zprostředkovávala léčbu a jeho pobyt v léčebně U Myslivečků. Zpětně se mi vybavuje vzpomínka s trpkou příchutí, když se tehdy teprve ještě nedávní moji spolužáci z gymnázia jako praktikující medici setkali s mým otcem, se kterým se osobně znali jako s uznávaným architektem památkářem, ředitelem SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkově chráněných měst a objektů v Praze) z období vlídného "pražského jara" po několika letech náhle v roli pacienta figurujícího studentům katedry medicíny jako "exemplárně zvláště zajímavý studijní případ," který jim trpělivě s pokornou odevzdaností popisoval historii svého bezútěšného strádání. Vroce 1970 byl nucen pro nepřizpůsobivé politické názory opustit post ředitele ústavu. Ve své práci pokračoval jako vedoucí studijního kabinetu SÚRPMO až do odchodu do důchodu po roce 1980. Během celého období si získal respekt široké odborné obce jako velice odpovědný a poctivý manažer s vysokým morálním kreditem a smyslem pro spravedlnost. Poskytl řadě lidí, kteří byli z nemilosti totalitního režimu zcela bez práce, včetně disidentů a signatářů hnutí Charta 77, jakým byl kupříkladu pražský primátor Bohumil Šimon, pracovní zázemí, kde se mohli plně realizovat. Ostrý střih stíhá jinou starší vzpomínku na módní vlnu fermetrazinu první poloviny šedesátých let, který si často dobře rozuměl s oblíbenými migrénami emancipovaných soudružek. Matka svými psychedelicko-rituálními migrénami paralyzovala především nejbližší okolí, přičemž na svoji obří spotřebu fermetrazinu hlasitě upozorňovala, obhajovala ji, přímo se jí chlubila a aby dodala váhu psychickým vypětím, která dle svého přesvědčení hrdinně podstupovala, trousila za sebou prázdné lékovky od fermetrazinu, kudy chodila. Všude vítězila. Na svých názorech vždy neoblomně trvala, jako by na nich visel život celého vesmíru a každého s nimi hravě převálcovala. Veškeré diskuse triumfálně zakončovala odzbrojující větou, kterou s oblibou pronášela způsobem navýsost emancipovaným, tedy s pohledem intelektuálně upřeným skrze převalující se modrošedý oblak cigaretového dýmu, charakteristicky nesmlouvavým altem: "...na tom trvám a to vám říkám jako matka, lékařka a komunistka!" Protože nebyla spokojena s mými studijními výsledky ani s mojí nepřizpůsobivostí (jako černá ovce rodiny jsem jediný nebyl dle úsudku všech ostatních jejích členů vlastnících červenou legitimaci dostatečně politicky přizpůsobivý, chyběl mi sebemenší respekt, motiv, náznak vůle, natož pak důvtip a talent pro vstup do KSČ) došla k přesvědčení, že jsem po otci - který jediný z nich byl vnitřním přesvědčením oddaný politickému ideálu, jemuž do konce života zůstal věrný - "psychicky dědičně zatížený" a zprostředkovala mi také takový, avšak způsobem velice drastickým a nedůstojným, k tomu navíc ještě nedobrovolný pobyt na základě dodatečného "bleskového" soudního rozhodnutí, o němž jsem neměl 30 let ponětí, jehož dokument jsem nikdy ani nezahlédl, aniž by se mnou někdo jakkoliv konzultoval o příčinách nebo o charakteru přisouzené mi nemoci, natož pak o úředně stanovené diagnose osudově poznamenávající můj život. Ačkoli jsem po následcích dřívějšího těžkého úrazu už měl modrou knížku a nepotřeboval experimentovat kvůli papírům na hlavu, nevěděl jsem o skutečných důvodech, způsobu mého umístění na psychiatrické klinice ani o tom, co se dělo za scénou, po tři desetiletí naprosto nic. NĚCO TAKOVÉHO PŘECE NEBYLO DOVOLENO! Člověk, který byl úředně diagnostikován neléčitelnou těžkou duševní nemocí, nesměl být informován - aby ho prý "neradostná zpráva zbytečně nerozrušila a neprohlubovala jeho nemoc." Takový nenápadný detail, otec byl donucen přijmout ústavní léčbu až po mém umístění v léčebně na základě soudního rozhodnutí, kdy už matka tehdy měla účinnou páku pro otcovu nařízenou ústavní léčbu - když tam musel syn, který má být po kom, tak holt tam bude muset taky ještě otec. No vida, už tam musel... povinně, ale šel dobrovolně. Měli jsme totiž doma náramně pečlivou maminku, prostě "...z gruntu hodnou ženskou." Památného nedělního večera 20. ledna 1974 po nácviku kytarového dua u Tebe doma a ještě po našem krátkém následném společném setkání se spolužákem Frejem (posedlý amatérským divadlem, zjevil se náhle u mne doma, sotva jsem se vrátil od Tebe a trval na tom, že ho musím ještě týž večer představit té šikovné kytaristce, při jejíž hudbě ho tráva slyšela růst) matka telefonicky pozvala svoji kamarádku psychiatryni k nám domů, aby si mě "okoukla" u lahvinky vína (snad necelých dvacet minut po té, co jsem Tě tehdy sedmnáctiletou láskou držel nesměle za ruku) aby ještě týž večer zpečetila můj osud a patrně i osudy několika dalších lidí. Aby na příštích třicet let pro mne existovalo už jenom pondělí. Jenomže jsem tehdy neměl vůbec pochopení, chuť ani náladu přistoupit na povrchní a nedůstojnou hru a prostě jsem jí řekl, že si s ní nepřipiji, když jsem ji ani nepozval. Zřejmě neunesla, že jsem nedostál povinnému společenskému bontónu. Také jsem vyslovil svoje zklamání nad dvojí morálkou, s jakou se všichni v rodině konformně přizpůsobují normalizační frašce. Patrně v mých názorech shledali příznaky duševní nemoci. Přitom z mojí strany nepadlo jediné slovo či náznak, které by mohly vést k úvaze o nějakých příznacích typických pro takovou anamnézu. Opravdu jsem nikdy nebyl a nejsem typ člověka, který vyvolává úvahy o nebezpečí působeném sobě nebo svému okolí. Nebyl jsem agresivní, jenom jsem odmítl účastnit se rodinného rituálu s podivnou návštěvou psychiatryně na podnět matky a dal jsem jen důrazně najevo, že nebudu odpovídat na její otázky, aby si uvědomila, že není ve své ordinaci, ale na návštěvě, navíc pro mne nepříliš vítané. S omluvou se tiše vytratila, ale asi za hodinu kolem jedenácté se objevila sanita, která mě s doprovodem rodičů odvezla k pětiměsíčnímu pobytu do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Odehrálo se vše velice rychle. Největším mým proviněním bylo, že jsem se nehodil pro kariéru a kazil profil "úspěšné rodiny." Musel jsem tedy projít šestitýdenní vražednou procedurou inzulínovými šoky, v té době již téměř v celém světě zapovězenou (od konce osmdesátých let se od ní upustilo i u nás). Dokonce dvakrát za sebou pro banální záležitosti: malovali pavilon, kvůli čemuž byla procedura přerušena a tak bylo nutné "léčebnou proceduru" podstoupit znovu. K tomu užívat otupující preparáty paralyzující svalovou motoriku, čímž se z člověka rázem stane strnulá troska se znásilněnou duší bez citu, rozumu a vůle. Po čtyřech měsících "léčebně úspěšné hospitalizace inzulínovými šoky" jsem se v červnu 1974 "opět zařadil do pracovního procesu," jehož další úspěch byl striktně podmíněn pravidelnou konsumací doživotně předepsaného neuroleptika haloperidol spolu s dalšími psychofarmaky diazepam a trifenydyl, přičemž veškerý vůkolní svět vrněl normalizačním uspokojením nad mými "zázračnými pokroky v uzdravování," dokonce jsem byl přijat v roce 1978 k dálkovému studiu státní konzervatoře. Tentokrát však pomohla nikoli protekce matky, ale moje zbrusu zánovní dělnická profese vyučeného ručního a strojního sazeče po řadě roků bezútěšných vzdechů mezi zaprášenými kasami a výpary roztaveného olova (oboru kuriózně živořícího v nastupující epoše počítačů) v rodině po všechny generace na dohled ojedinělý případ a terno pro její třídní profil. Všechny náležitosti jsem si vyřizoval sám. Hodinu před mým odchodem na vlak směrem do Rumburka, kde jsem přijal místo neaprobovaného učitele LŠU v konci srpna šestasedmdesátého, si mě matka důvěrně vzala stranou a přiznala, že mi poslední dva roky tajně kapala haloperidol do všeho, kam se dalo a pilně drtila diazepamy i s trifenidyly do čajů a polévek, přičemž mi důtklivě kladla na srdce, že odmítnu-li je nadále až doživotně užívat sám vědomě a dobrovolně, "...rapidně a neodvratně zdegeneruji bez jakékoli další šance." S dojemně tklivým "...tak šťastnou cestu miláčku, jak nerada tě pouštím do nepřátelského světa..." mi na cestu vtiskla do ruky obrovskou igelitku napěchovanou krabičkami léků, lékovkami s prášky a lahvičkami s kapátky či aplikátory, jak se u nás v Čechách s odbornou důležitostí kdejaké nicůtce s oblibou říká. TOXICKÉ JEDY OD MÁMY NA CESTU MÍSTO BUCHET ČI BÁBOVKY... Vůbec si přitom už ale nepovšimla, jak mě svými nepříliš nadějnými zprávami a málo povzbudivým přiznáním pobouřila a neviděla pak, jak znechuceně jsem o dvě hodiny později olbřímí igelitku i s obsahem vyhodil velikým obloukem z okna rychlíku daleko do polí, s malým pochopením pro ekologii a s obrovskou touhou intoxikovat tím svinstvem všechen pracující lid. Od té doby jsem už neužíval ani nevědomě žádné léky a doufám ani nepotřeboval, třebaže je poněkud zarážející, že je nikdo ani nepředepisoval, nikdo se již od té doby nezajímal o můj zdravotní stav, nikdo mě nezval na ambulantní kontroly. V osmdesátém třetím jsem absolvoval plzeňskou konzervatoř obhajobou absolventské práce proti oponentuře skladatele prof. Jiřího Bažanta na výbornou. Patnáct let jsem vyučoval na uměleckých školách. Od devadesátého se obstojně živím ve svobodném povolání, napsal jsem hudbu k několika divadelním hrám pro tři divadla. Doposud jsem nepotřeboval sociální podporu. Neměl jsem problémy s alkoholem ani s návykovými látkami, posledních 30 let jsem nezastonal ani běžnými nemocemi a nečerpal nemocenské dávky. Jak jsem však jenom dokázal žít třicet let bez léků, bez nichž jsem měl již dávno neodvratně zdegenerovat, dle varování "matky lékařky" a "ošetřujícího psychiatra." Cynického? Ale ne. Jenom trochu servilního nomenklaturního experta, inženýra lidských duší. Čiperného důvěrníka STB a doposud mediálně mimořádně zdatného lidového baviče. Mám snad věřit jeho diagnose stigmatizující mi doživotně těžkou formu neléčitelné duševní choroby? A jak se zbavím cejchu, vypáleného mi ve spánku přímo do duše na třicet let tak šikovně, abych o něm do svých dvaapadesáti nesměl nic vědět? A jak by asi dopadlo, kdybych věděl? Našel bych odvahu k odmítnutí léků? Určitě ne. Jen poničená játra a život, rezignaci k základním životním výzvám. Kolik stovek lidí válcovaných normalizační realitou bylo od počátku sedmdesátých let touto osvědčenou metodou systematické likvidace pomalou smrtí odporoučeno jenom proto, že nedokázali sdílet společně se svými pečovatelskými ochránci jejich pitomé konzumní radosti? Jak strašné muselo být kolektivní tajemství telící se komunistické totality? Dělo se tak skrytě pod zástěrkou zdravotní péče k vyděračské šikaně jiných nevinných lidí v rukou STB (držených mimo jiné na základě zcizené osobní korespondence porušením listovních tajemství) a vězněných s podlomeným zdravím v ruzyňské věznici, kteří na rozdíl ode mne pozornou zdravotní péči opravdu potřebovali, ale místo ní na následky krutého zacházení svých trýznitelů předčasně umírali. Doposud mi moje korespondence (svazek několika osobních dopisů) nebyla vrácena, doposud mi nikdo nepředložil dokument soudního rozhodnutí a s anamnézou, vystavěnou na základě lidskou důstojnost urážejících pomluv a neodborných závěrů jsem měl být seznámen až po třiceti letech na případnou vlastní žádost, pro kterou jsem se rozhodl předloni v roce 2004 v souvislosti s majetkovými trestními kausami, shodou okolností v době, kdy poprvé směla být zdravotní dokumentace někdejším pacientům vydána. V souvislosti s událostmi navazujícími na obskurní úřední postupy po smrti otce roku 2000 a po smrti matky v roce 2004, jsem navštívil ředitelství psychiatrické léčebny a žádal zdravotní dokumentaci. Ředitel nemocnice, který mi zdravotní dokumentaci zdráhavě vydával, byl zpočátku ochoten okopírovat mi pouze titulní stranu dokumentu nesoucí tajemné orákulum celoživotně zapovězené diagnosy, ale to jsem na chudáka začal tak nemilosrdně řvát, že jsem už málem viděl kolem sebe andělíčky se svěrací kazajkou a jaký div, že si mě tam znovu nenechali. NAJEDNOU UŽ MĚ NECHTĚLI! Honem mě začal uklidňovat, omlouvat se a okamžitě udílet sekretářce pokyny ke kopírování kompletní složky čítající na čtyřicet stran. Ke svému nemalému zděšení teď po třiceti letech shledávám, že jsem byl tehdy internován na soudní příkaz jako "sobě i svému okolí nebezpečný“ případ s neléčitelnou těžkou duševní poruchou s doživotním cejchem "paranoidní schizofrenie." Odůvodněním ke stanovení této anamnézy byly v úvodu zdravotní dokumentace informace typu: "...poslední dobou je divnej, nechodí mezi lidi, tráví svůj volný čas převážně doma nepraktickým sněním, psaním abstraktních básní. Četbu románů Franze Kafky a jiné dekadentní literatury prokládá příběhy bible s typicky schizoidním kontraproduktivním filosofováním. Studiem pseudovědecké literatury s příznačně typickými rysy schizofrenie patologicky tíhne k pavědám, józe a astrologii." O tom, že navštěvuji řadu roků hudební školu a podílím se na veškerých jejích aktivitách a koncertech, se zpráva nezmiňuje, zato obsahuje nápadné množství zlomyslných pomluv, zabarvených dobovou démonizací všeho, co se jakkoli příčilo diktátu nesnesitelného normalizačního molocha všeobjímající mrazivé, bezcitné lhostejnosti: "Rodina zajistila dopisy od kamaráda (jsou k dispozici zdravotnímu personálu) obsahující NĚJAKÉ BÁSNĚ, což nasvědčuje projevům typickým pro HS." Delikátně konspirativní šifrou HS (homosexualita) se "odborně" naznačovalo nevyslovitelné prokletí opovrženíhodné existence na okraji společnosti a všemi NORMÁLNĚ ZDRAVÝMI ŠŤASTNÝMI LIDMI obávaného polosvěta. Podle nezaměnitelné charakteristiky osobního slovníku jsem rozpoznal původce těch vět a napadlo mě, že bych si mohl ještě gratulovat, kdyby patřil komukoliv jinému, raději nepříteli než matce. Ředitel byl najednou také poněkud zaskočený diagnosou podepřenou tak podivuhodně svéráznými důkazy, neboť ji nedokázal vysvětlit jinak, než otřepaným "...ale vždyť víte, tehdy bylo všechno možný." A také mi hned "ustaraně" doporučil, abych dokumentaci raději nikomu neukazoval, neboť "...jak víme, lidi jsou zlí a dnes už je možný úplně všechno." On i jeho sekretářka byli mým málo vlídným extempore tak vykolejeni, že mi vydali veškerou zdravotní dokumentaci i s citlivými osobními údaji o pacientovi, při čemž opomněli ověřit moji identitu. Tobě však svoji zdravotní dokumentaci ukážu kdykoli. Rád se pochlubím památnou protekční trofejí, těším se na Tvojí závist, až uvidíš, o co jsi přišla. Doposud mě dojímají ušlechtilé pohnutky k nejlepším úmyslům naší učitelky z lidušky, učinit mi lákavé pomyšlení prostřednictvím iniciativního nápadu, jak Ti prospět pomocí protekce osvědčené matky. Nevím, jak Ti chtěla pomoci, jak chtěla pomoci nám oběma. Sice to tak vypadalo a vždycky jsem vnímal, jak dobře si spolu rozumíte, dokonce jsem i žárlil, ale ač jsem si to tehdy nedovedl vysvětlit, protekční pomoc od matky jsem Ti z hloubi duše nepřál. Stačilo mi, jak se podepsala na mně, což jsem tehdy už nejenom tušil, ale i vnímal s dostatečně průkaznou zkušeností. Vypadal jsem sice jako vykolejený sobec, nicméně si o tom všichni notovali jen mezi sebou, mně nemohl a raději snad ani nechtěl rozumět nikdo, natož pak jakkoli pomoci. Nepatřil jsem nikdy nikam. Učitelka ještě s kolegou si už třetí den po mojí přízračné internaci, respektive v den mých dvaadvacátých narozenin, společně s matkou probírali situaci jak jinak, než nad lahví vína na neformální „soudružské návštěvě“ u nás doma a není těžké si představit, jak rychle a snadno se dostali do rauše od okamžiku, kdy si přiťukli na zdraví. Na své vlastní, pochopitelně. Možná si právě v den mých narozenin připili i na moje, nevím, tehdy jsem u toho už nebyl. A hádej, jakým vínem si připili? No přece tím, co bylo zrovna po ruce - červeným Beaujolais - právě tím vínem, které jsem dostal od Tebe nedlouho před tím a které jsem si schovával jako drahocennou svátost pro příležitost právě těchto nadcházejících narozenin, na které jsem se chystal Tě pozvat. Poštěstilo se mi tedy, že jsem se stal vlastníkem kopie svojí třicet let staré zdravotní dokumentace s fatální anamnézou postavenou na lžích, pouze na základě protekčních známostí matky a obludným zneužitím soudní moci, jehož výsledkem bylo dlouhodobé omezení osobní svobody s trvalými následky způsobujícími újmu na samotném vnímání osobní identity a společenské integrity. Jak obludně iluzorní jsou role přidělované našim životům. Na dlouhou dobu mám o čem psát. Na rozdíl od mnoha jiných lidí nikam nespěchám. Pánbůh mi doposud času dopřával vrchovatě, tak nevím, nezačne-li náhle spěchat, ale on spíše nespěchá. Jak zmiňuje Heinrich Böll v irském přísloví: "Když Pánbůh dělal čas, udělal ho dost." Chci si jej tedy i bohulibě užívat. Až do padesáti jsem živořil s poněkud chabou sebedůvěrou, řešil problém s jakousi pro mne neznámou a přede mnou cudně zahalovanou duševní chorobou, kterou matka "objevila na poslední chvíli a zachránila mi tím život," přičemž se mi stále dokola snažila vštěpovat, "jak je důležité, abych po celý život nikdy nevynechával léky." Byla si svojí diagnózou až podezřele jistá a náramně hrdá na to, jak mě ustavičně a neohroženě "zachraňuje." Poprvé mě zachránila záhy po narození (jakmile jsem měl svůj první rok života strávený po nemocnicích, její laktační psychózu a svůj pětkrát opakovaný zápal plic úspěšně za sebou) tím, že mě poslala ke své matce na nepředstavitelně dlouhé tři roky do Brandýsa, "...protože prý v Bratislavě byl špatný vzduch." Vzduch tam byl asi opravdu hodně špatný, když jsem pak už nikdy ve svém životě Bratislavu nenavštívil. Studovala tam zrovna medicínu, to vím dobře, protože se během svého života do omrzení chlubila, jak "při dvou dětech hravě vystudovala medicínu." Byla fakt dobrá, ale píchat injekce se učila na mně, hned jakmile mě dobře živeného a roztomile vypadajícího čtyřletého špunta od své matky převzala na hraní a mazlení ("ty šeš moje hjačka, já šem ši tě udějaja," šišlala, když jsem se bezmocně bránil nedobrovolně sevřený v jejím náručí) a jak mám stále v živé paměti, zvláště pendepon nesnesitelně bolel, vstřebával se pomalu, ucpával a lámal jehly, ale ona vše hravě dokázala díky své otrlosti i budovatelsky nadšenému optimismu, jemuž doba přála. Na promoci jsem jí šel v Praze už ze školky jako ze škatulky. Třebaže jsem ji o dvacet let později neposlechl a žádné léky už nikdy neužíval, jistý jsem si nebyl nikdy a prožíval peklo v pochybách o sobě samém, o rodičích, přátelích svých nejbližších, o svých láskách. Umíme odpouštět a těšit se odpouštěšením? Uměli jsme tak někdy a pokud ne, tedy učit se tomu stále znovu? Jak jinak! Snažím se o to každé ráno po probuzení. Doufám, že nejsem bestie, která ke starostem ostatních přihazuje ještě svoji vlastní bídu. Myslím, že bys některé věci mohla vědět, protože nemám před Tebou zvláštní tajemství. Byla tu však tajemství jiná, skrývaná přede mnou a nejenom ta lékařská, ozvláštňujícím způsobem zpestřující život. Snad mají nějaký hlubší smysl. Nelze však znovu vstoupit do stejné řeky. Odpusť, že jsem už nenašel sílu za Tebou zajít či telefonovat. Nechce se mi na Tebe přenášet nebo Ti působit bolest. U Tebe se pozná, když se tak stane, jenom to příště raději dávej srozumitelněji najevo, nejlépe výslovně. Mohla jsi vědět, že netoužím působit bolest sobě ani jiným. V.

---