O marnostech našeho počínání

poezii

Má trochu širší boky než by se slušelo ale kdekdo ji prý půlí...! Avšak kdo ji doopravdy zná Ví že je dávno zatopená jako starý kamenolom A přesto (nebo spíše právě proto) je pro kdekoho stálým r e z e r v o á r e m Někdy stačí jen naslinit prst (či namočit kapesník o skřele rozvázaného úhoře) a setřít křiklavé nápisy Všechny ty výkřiky černých vytěžených jam (a němých tlamek) Jak snadný úkol pro vyspělé lovce! Někdy se musí žvýkat a hníst jako chlebové těsto dokud nezměkne Potom nahodíte a čekáte Většinou marně... Jindy je nesmaže nic Ani sediment času který sedá na samotné dno každého z nás (to jen my si naivně myslíme že stojíme stále na břehu) kde doznívá poslední dvojverší: "Dokud neporozumíme jí neporozumíme sami s o b ě" .

---