Kávu bez cukru, prosím.

„Frantó, pospěš si,“ zavolala Marcela na svého manžela, který na zahradě opravoval starý plot. Co ta kráva zase chce pomyslel si a obrátil oči vsloup. Rychle položil kladivo i hřebíky na zem, přeběhl zahradu a vřítil se do domu.

„No, co je? Vždyť víš že opravuju ten plot!“

„Prosim tě, Franto, nemohl by ses tady podívat Růže na hodinky? Zastavily se jí a baterkou to nebude…“ prohlásila Marcela a otočila se na Růženu: „Franta ti to hned spraví!“

„Tak večer, jo? Já ten plot chci vážně dodělat!“

Marcela zavrtěla hlavou a pohled, který hodila na Růženu znamenal vždyť ho znáš.

            František se vrátil na zahradu a přemýšlel. Měl dojem, že tohle už dlouho nevydrží. Marcela po něm každou chvilku něco chtěla a když byly dohromady se svou sestrou Růženou, byly prostě a jednoduše k nevydržení. „To je vážně hrozný. Už je nesnesu,“ přemýšlel nahlas.

            Za dvě hodiny měl plot opravený a vydal se do sklepa. Cestou ignoroval volání Marcely, aby šel zpravit televizi, a sestupoval do vlhkého sklepení. „Zas jich je tu jak nasráno,“ zvolal a měl na mysli krysy, kterým se ve zvlhlém prostředí líbilo. Rozsvítil světlo a šáhl do police pro zrezivělou plechovku. Když sypal jed na krysy do rohů místnosti, najednou se zastavil. Chvíli přemýšlel, zavřel plechovku, vzal si ji do ruky a s úsměvem na tváři vyšel nahoru. Podíval se z okna - Marcela s Růženou seděly venku na lavičce. Dal vařit vodu a z poličky vytáhl neprůhlednou kovovou cukřenku. Odšrouboval sypátko, otevřel plechovku a kus z ní odsypal do cukřenky. To bude stačit. Sypátko zpátky zašrouboval a řádně cukřenkou zatřásl.

„Dámy, udělal jsem vám kávu,“ zvolal František s úsměvem.

„Slyšíš to? Já snad padnu,“ pošeptala Marcela Růženě a zakroutila očima. „Jaktěživ mi kafe neudělal.“

„No jo, chlap. Každou chvíli se chová jinak.“

            Vešly do kuchyně zrovna v tu chvíli, kdy si Franta v obývacím pokoji lehl na kanape. Marcela vyndala z poličky cukřenku a zeptala se: „Sladíš?“

„Ne, já to ráda hořký.“

„To já moc ne, ale teď držím dietu, tak si dám to hořký s tebou!“ prohlásila Marcela a koukla do obýváku. „Ten padnul za vlast. Chrápe vo sto šest, to je hrůza.“

„Dobrý,“ pochválila Růžena Marcele kávu a srkla si.

„Ještě tu trochu zbylo, tak udělám i Frantovi. Nalila vodu do hrníčku, nasypala kávu, zamíchala a otevřela ledničku. „A mlíko tu zase není. Ani smetana. Ten zas bude nadávat, tak mu to alespoň osladím cukrem. To on nerad, ale když mlíko není…“

            Dopily kávu a Marcela prohlásila: „A víš ty co? Franta by ti ty hodinky stejně nespravil a pan Novotný, kterej bydlí naproti nám, je bejvalej hodinář. Tak zajdeme k němu, pojď.“

            Frantu vzbudila siréna záchranek. Vyšel ze dveří a na chodníku uviděl hlouček lidí a záchranářské auto. Vyběhl rychle ven.

„Vy jste pan Kovář?“ zeptal se záchranář.

„Ano. Co se děje?“

„Vlítly tady tomu pánovi přímo pod náklaďák, chtěly jít naproti a nepodívali se, jestli něco nejede,“ a ukázal na Marcelu a Růženu, které ležely v louži krve. „Vobě dvě to maj za sebou…“

Franta nemohl uvěřit svým vlastním uším. Potřeboval se rychle napít vody. Tak já se tady dělam s nějakou cukřenkou a vony se ani nepodívaj, jestli něco nejede… Pomyslel si a posadil se v kuchyni. Chvíli měl dojem, že omdlí, ale všiml si, že na stole vedle dvou prázdných hrníčků od kafe stojí jeden plný. Ještě mi stihla udělat kafe. A zase bez smetany. Vzdychl Franta a vypil kávu jedním lokem.