přeskok

Tlačila nás nějaká temná touha dostat se všemu pod kůži, pod nablejskanej, ale zkornatělej povrch, až k samý podstatě a kořenům a na samou hranu, dosáhnout až na dřeň. Překřičet to nudný, hrozný ticho, který nás zevniř rozežíralo, a udělat něco zásadního a opravdovýho, co by nás katapultovalo z otravnýho a zaprděnýho světa někam dál a vejš a hlavně jinam, než mířily karatelský ukazováčky. Temná touha prorazit hlavou drátěnej plot, vyškrábat se na zeď a zjistit, co je za šedivým betonem. I když jsou nahoře střepy a tolik nohou, co šlape po prstch.

Nebo jsme se prostě jen chtěli trochu povyrazit, než se navlíknem do obleků a kravat a nastoupíme u fotříků ve firmě nebo usedneme někde v bance za přepážku a budeme celej den a zbytek života dřepět ve sterilní klimatizovaný kanceláři a vejrat na stupidní čísla a grafy, jak rostou prodeje. A dlouhý hodiny řešit, jakou si uvázat kravatu na prezentaci.

To sice byla naprosto šílená představa, nikdo z nás si jí moc nepřipouštěl a každej by fakoval takovej zkurvenej život, ale stejně takhle nakonec končili všichni, který to s námi kdysi táhli a ze kterejch se pak stali… normální jupíci, v perfektním obleku, s perfektním autem i úsměvem, dobře padnoucím k tomu autu, s odhodlaným drzým čelem. A řečí, která se dost lišila od naší dřívější mluvy, kódů a signálů. Samý plastový náhražky. Kýp smajling. Nasrat…

A tak jsme dělali všechno proto, abysme se odlišili, aby nás ta mlátička peněz a kariéry a služebních postupů nedostala, abysme do ní taky nespadli. A drželi si svou řeč, byli hrdý na svoji partu, svůj… kmen. I s těma barevnejma pérama na čelence, i když ty kmenový odznaky a náležitosti vypadaly u nás, mezi vltavskejma břehama, trošku jinak.

A právě proto bylo nezbytně nutný vypnout hlavu a myšlení, setřepat civilizační nánosy, zvyky a dovednosti a rituály spojený se vstáváním, cestou do práce a školy, aby zůstal jen ten prastarej, zvířecí pud a podvědomí, temný hlubiny, do kterejch se jde prokutat jen skrz nějaký změněný stavy.

Takhle jsme to cítili a zkoušeli, každej jak uměl, na co měl a jak daleko a hlavně hluboko si troufl. S Martinem jsme kouřili jsme trávu, jezdili mezi vagónama v metru, někdo si sem tam píchnul nějakej oblbovák, ale z toho jsme zase rychle vycouvali, protože bylo jasný, že ti, co v tom jeli a včas nezařadili zpátečku, rychle odpadávali… ale ta hrana, za kterou se dostali, byla neuvěřitelně ostrá a někdy na dosah ruky, blízko… Ale bylo nás pár, co se nám zdálo odporný si nějaký svinstvo píchat, nebo jsme se prostě jenom báli. Oni se ty héráci od tý zavšivený reality někdy odřízli dost rychle a sem tam to některej neuřídil a odřízl se docela důkladně. Třeba Andrej od nás ze třídy, seděl za mnou v lavici… Ten už nebyl nad věcí jako na začátku a z neuvěřitelnýho rozletu se pak jeho hledání a meditace smrskly na jedinou úvahu, kde sehnat prachy.

Mezi ty srágory, co se báli pustit po takovejch úzkejch a nebezpečnejch pěšinkách, co přes svý pralesní temnoty vysekával Andy, jsem patřil i já. A s Martinem, Liborem a pár dalšíma klukama jsme se na dali sport.

Začali jsme jako plandaví skejťáci, ale to se nám brzo okoukalo. Takový odnikud nikam, bez rizika, laciný… Pořídili jsme si kolečkový brusle a jezdili jsme dolů ze Strahova na Smíchov, a řidiči, co se plazili po Hřebenkách nahoru, mohli zešílet, když jsme se jim nahrnuli někde do zatáčky… Ale pak už nám přišly nudný i ty Hřebenky, a tak jsme vymysleli, že budeme jezdit za tramvajema, ale to už bylo docela o hubu, protože tramvaje se na rovinkách rozjížděly k ďábelský rychlosti, aspoň pro nás vzadu, co jsme se zuby nehty drželi nárazníku a nestačili ani koukat pod nohy a přeskakovat kamínky a vytlučený díry v betonu… ale právě to byla síla, co nás u toho držela. Málokdo by to pochopil, a my jsme upřímně řečeno o nějaký velký pochopení ani nestáli. Měli jsme svůj svět, byl náš a jenom náš a to nám… stačilo.

Zkoušeli jsme bandží na Žďákově, ale bylo to daleko a moc drahý, a na vlastní lano jsme neměli. A tak jsme začali lézt. Ne že by mě nějak braly hory, ale měl jsem rád riziko, adrenalín, nepopsatelnej pocit, kdy se balancuje na žiletce a kdy stačí jediný upšouknutí nebo vypadlej šutrák, a někdy i obyčejnejnej brouk nebo čmelák na rameni, aby člověk ztratil balanc a ze  skály vypadl, a pak aby se hezky rychle naučil lítat nebo si prožil svůj jedinej a poslední let svýho života… Teda, abych moc nemachroval, lezli jsme s lanem, většinou, protože jsme přeci jenom měli určitej respekt, ale zatím jsme měli jen nějaký lehký pády, který jsme docela pohodově chytali, a tak nám rostla chuť a křídla a naše pohyby, původně docela negymnastický, byly pořád jistější a lehčí.

A obdivný oči holek dole pod skálou i závistivý pohledy panděrovejch tatíků, co tam venčili svý ratolesti, i s nadhledem pár desítek metrů nám do prstů vlívaly neuvěřitelnou, pavoučí sílu.

Na nějaký předvádění jsme sice netrpěli, ale přeci jen… co si budeme namlouvat. A zvlášť třeba v teplickým skalním městě i v Ádru, kde se dá práskat jedna cesta za druhou, samá slušná šestka, sedmička, a viset pár metrů nad turistickým chodníkem, koukat za výstřihy a do zvědavejch dětskejch kočárků.

Kvůli tomu lezl Martin – kvůli pocitu, kdy se večer vrací domů, unavenej a někdy i pomlácenej, kouká z okna vlaku nebo tramvaje na roztřepaný lidičky se ztuhlejma rysama a tikem v unavenejch očích a cítí se vyrovnanej a silnej.

A Libor Hrčků – aby věděl, že konečně stojí na nohách a vyvzdoroval si kousek života na svý starostlivý mámě. Největší chyba byla, že jeho máma měla jen jeho a že si potom, co se od nich Liborův táta odstěhoval, nikoho nenašla… a pořád si myslela, že je mimino a nejradši by mu snad každý ráno přebalovala plínky… Libor ji nechtěl trápit, a říkal jí, že se s náma prochází po pěšinkách a opakuje si anglický slovíčka, a skálám že se vyhýbáme velikým obloukem. A dokonce i větším kamenům, protože všichni trpíme závratí.

A když paní Hrčková jednou našla v jeho batohu lano a pár frendů, karabin a smyček, musel jsem do telefonu nasadit hlubokej hlas a vysvětlit jí, že začínáme s oddílem skautíků a na těch špagátkách cvičíme uzlování podle příručky pro mladý sviště.

A tak jsme seděli před kioskem v bučnickým kempu, bylo to na konci srpna, dole v Teplicích byl zrovna festival horolezeckejch filmů a skály byly plný všelijakejch lidiček, že už málem nebyla skála, na který by se nikdo nehoupal. A jak jsme tak večer popíjeli zasloužený pivíčka, napadlo Martina, že bysme si mohli zkusit, když jsme tak dobrý, nějakej pořádnej přeskok. Ale ne jako jindy, s lanem a jištěním ze dvou míst, ale pěkně natvrdo, když jsme tak dobrý… Kdo nešel, byl srab, a tak jsme se sebrali, abysme to stihli do tmy, vyběhli z kempu a v náladě podepřený těma pivama stoupali k teplickýmu skalnímu městu.

A pak jsme bez jištění vyběhli na nějakou věž a stáli nahoře, byla to jenom nějaká usmolená čtyři plus nebo pětka, ale bylo to vysoko, dobrejch třicet čtyřicet metrů nad cestou. Naštěstí už do tý hlubiny v šeru pomalu nebylo vidět… Pořád jsme se hecovali, ale tam nahoře už nám moc do smíchu nebylo, aspoň mně ne, a kdybych mohl a byl tu sám s lanem, okamžitě bych se zdekoval. Zdrhl bych jako malej kluk ze sousedovic hrušky, provlíkl bych lano kruhem a svištěl dolů, až by se lano i slaňovací osma rozžhavila.

Protože tohle nebyl obyčejnej přeskok, který jsme běžně skákali. Skála naproti byla tři a půl, možná čtyři metry daleko, rozběh jenom pár kroků, a člověk by v takovou chvíli dal ne půl, ale celé království za kus špagátu, kterým by ho kámoš odjistil… ale už to nešlo vrátit, to by byl konec, prohra, z člověka by se pak stala odepsaná nula, kdyby se mu rozklepaly kolena, kdyby couvl.

První se rozběhl Martin, on byl vždycky první a taky největší hecíř. Nejdřív jen tak padal, ale pak naproti zaškrábaly jeho ruce a nohy o písek a za chvíli bylo slyšet, jak se chytil za kruh, a Libor i já jsme si oddechli, protože už jsme věděli, že se to skočit dá. A mezi pískovcovejma věžema jako by najednou vyrostl když ne most, tak aspoň lávka nebo prkno, pavučinový vlákno, který dělí a zároveň spojuje tyhle dvě skály, dva úplně jiný světy. To magický a ostrý teď, který dělí a zároveň spojuje starou, osvědčenou jistotu předtím s novým a dosud nepoznaným potom…

Druhej na řadě jsem byl já.

Dva tři kroky, na víc nebylo místo, odraz.

Pode mnou se otevřela černá hlubina, skála naproti se přibližovala, ale zároveň rychle stoupala vzhůru i s černými obrysy zakrslých borovic a já se propadal někam do hlubiny.

Náraz… moje nehty se zaryly do skály a marně se snažily udržet na nějakým chytu, lezačky zaškrábaly o pískovec a já jsem docela pomalu sjížděl dolů, taky jsem začal ztrácet rovnováhu, přepadávat dozadu…

Kočka má prý devět život a já – asi jsem si jeden vypůjčil a až do smrti budu dlužnej, prstíkem budu pokorně škrábat a s čepicí v ruce uctivě prosit… ale možná jsem měl jen docela obyčejný štěstí. To už v v tuhle chvíli bylo jedno.

Nakonec jsem se na tý skále přece jenom udržel a dodneška nevím, jak sem se vyškrábal zpátky nahoru. Ležel jsem na břichu, prsty křečovitě zaťatý kolem slaňovacího kruhu, kusu obyčejnýho železa, kterej ale znamenal víc než záchrannej kruh ve vlnách, a prudce jsem vydejchával.

Zubatá kosa, rezatý ostří švihlo kousek od ucha… A právě to byl pocit, kvůli kterýmu jsme lezli. Kdy svět kolem přestane existovat a člověk neví, jestli ještě žije nebo to už má za sebou, taková nekonečně dlouhá vteřina, kdy se zběsile střídá černá a bílá, světlo a tma.

Připomínalo to ruskou ruletu, kdy se kolem stolu posílá revolver s jedním nábojem v bubínku a šancí pět ku šesti – a kdo by nevsadil při takovým kursu? Ale ta zbývající šestina, už jen dráždivý pomyšlení na ni za to stálo… I na to, jak třeba člověk v nějakým kasínu bez jedinýho mrknutí vsadí celej svůj život na červenou třináctku, kulička poskakuje a ruleta se točí a pak zpomaluje a všichni stojí a hypnotizujou nelítostnou černočervenou řadu čísel, jestli zvedne palec nahoru nebo pošle pod kytky, prdět do hlíny… a pak spoušť cvakne naprázdno a všichni s otevřenou pusou zírají na kuličku, která stojí na neuvěřitelný třináctce, a krupiér ani nevyhrne obočí a jeho hbitý ruce vysází na stůl vsazenej život a navíc přidají žetony na pětatřicet dalších.

Ďábelskou rychlostí jsem letěl skrznaskrz všema těma vyhranejma životama. Už jsem se chystal roztáhnout křídla a letět, šťastnej a znovu narozenej, když mi někdo surově zatřásl ramenem a zblízka do ucha křičel: Vstávej vole… neblbni… neřvi… vstávej kurva… nesměj se jak debil…

Otevřel jsem oči.

Nade mnou stál Martin, kamarád, co skočil přede mnou.

A pak jsem se ohlídl zpátky na skálu, ze který jsme skákali. Skálu, na kterou jsme lezli tři, a teď tu stojíme jen dva. A všechno jsem pochopil.

Roztřásl sem se jako osika a bezmocně koukal dolů, do strašlivý hloubky, odkud řvala tma a ticho a kde zmizel Libor, jedináček a mazlíček svý starostlivý mámy. Zatočila se mi hlava a udělalo se mi zle, když jsem si vzpomněl na svou vlastní mámu, i na Liborovu ustaranou mámu, u který ještě dneska v noci zazvoní policajti, mladý kluci jako my, který budou předtím čtvrt hodiny přešlapovat na chodbě, než v sobě posbírají sílu zmáčknout tlačítko.

Tohle všechno najednou přede mnou vyrostlo - cihla z římsy a padající střešní taška, obludný kamion na dálnici před prťavou tříkolkou v protisměru. Něco, proti čemu je najednou člověk slabej a bezmocnej jako nalomený párátko.

Všechno se obrátilo naruby. A teprve v tu chvíli jsem se konečně probudil, ohlédl se zpátky a… vystřízlivěl.