Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ale, jen se nezblázni..

16. 10. 2006
0
0
1778
Autor
Jules_Floyd

Je to jako vidět, když někdo znásilňuje prostitutku a jen tiše stát. V takových chvílích si člověk uvědomí, že Metropole není jen McDonalds, a Hilton, ale místo, ze kterého by se připosral i nejeden pytel keksů. -Jules Floyd-


Jmenuji se Linda. Jsem prostitutka, děvka, jak mi, s oblibou, říkával můj otčín. Dělám to už deset let, začala jsem ve čtrnácti. Můj pravý otec se na mé třinácté narozeniny uchlastal k smrti, otrava alkoholem. Matku stála jeho hospitalizace 300 dolarů, protože nebyl pojištěný, měl komorní pohřeb - na rakev jsem mu dala jednu růži. ( Asi by měl v té chvíli radost. ) Rozhodně, ještě ten rok jsem utekla z domu, protože si moje matka našla chlapíka, co fetoval. Pamatuji si, že vždycky říkala, je to slušný chlap, nosí peníze domů a má nás rád. Mě samotnou měl rád naprosto stejným způsobem, jako mou matku. Už po pěti měsících mě poprvé zneužil. Dosud si ale nejsem jistá, jestli o tom matka věděla. Nevím ani, jestli věděla o těch amfetaminech, jisté je, že jsem je potom už nikdy neviděla.
„Čau Lindo!“ Pozdravila mladá, hezká žena ve lněných punčochách a krátké, zelené sukni.
„Ahoj Nikol. Jak to de?“
„Holka, dneska je to nahovno. Nikdo nejezdí,“ rezignovaně si sedla na patník, rozhodila nohy jako polámaná panenka a začala z kabelky tahat balíček cigaret.
„ Byl tu Ricardo? Měl tu na mě čekat, ale já zaspala.“
„Je pěkně nasraný.“ Připálila si.
„To je mi jasný. Puč mi mobil, musím mu zavolat.“
Prostitutka v zelených šatech se narovnala a našla svůj mobil- Motorola Razr.
„Hele, nemluv dlouho, jo?“
„Jasně,“ vzala si mobil a začala vytáčet číslo, které znala nazpaměť už nejmíň dva roky.
Ozval se tón vyzvánění.
„Richarde?“
„Kde si byla?“ Hlas na druhé straně zněl klidně.
„Zaspala jsem lásko, včera jsem pracovala dlouho, víš? Potřebovala jsem se vyspat.“
„Stál jsem tam asi půl hodiny. Víš snad,“ dramaticky se odmlčel, jakoby přeříkával svůj part Krále Leara, „co by se stalo, kdyby mě tam někdo uviděl, třeba z úřadu. Nebo, co kdyby jela kolem hlídka?“ Tentokrát se potřeboval nadechnout. „ Miláčku, takově věci mi dělat nesmíš, je to pro mě moc riskantní!“
„ Já vím, lásko, ale nešlo to jinak,“ pověděla Linda tak něžně, jak to jen šlo. „Dneska jako obvykle?“
„Dneska to nejde, mám v práci napilno.Zítra?“
„ Dobře, tak mě jako vždy, vyzvedni na sedmý, jo?“
„Tak jo. Zítra.“ Zavěsil.
„Tak zítra,“ odpověděla si polohlasem jen pro sebe.
Zaklapla mobil a vrátila ho panence, která spokojeně vyfukovala kouř z plic.
„Dobrý?“
„Ale jo. Byl nasraný,“ usmála se a přisedla si k ní.
Odpoledne jim pálilo záda a auta pořád nejezdily.
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru