O kouzelném jednorožci

 

            Ten příběh je starý. Strašně starý, snad jako lidstvo samo. Ten příběh je ještě z dob, kdy lidé rozuměli přírodě, zvířatům a žili s nimi v harmonii, příroda dovedla naslouchat jejich potřebám a lidé jejím…

            Stromy ještě putovaly po krajích a mezi jejich těly tančily víly, skřítkové budovali své štoly, kameny ukrývaly moudrost země, hadi neměli rozeklané jazyky a kouzelné háje patřily vznešeným jednorožcům, neméně kouzelným.

            Draci vznešeně střežili hvězdnou oblohu a pohádky ještě pro sebe neznaly ten název. Zkuste teď zavřít oči, chvilku poslouchat a třeba se otevře ta kovaná brána, za kterou se ten svět schoval…

 

 

 

            „Zase mě tahal za proutky…“spustila stará vrba svou stížnost, když rybář vyšel před svou chaloupku a vrba přestala tahat chlapce za ucho.

            „Však já už ho vyplatím, vrbo, jen se nebojte,“ naoko se mračil rybář a zahnal chlapce dovnitř.

            „Kam ta mládež dneska spěje,“ zakroutila vrba korunou a vyhnala tak hejno vrabčáků z hnízda. Kořeny ji pak odnesly z dosahu rybářovi chýše a vrba se zase usadila na své místečko u splavu. Chtělo se jí spát.

            Matěj byl nezbeda od malička. Všechno musel vyzkoušet, všechno si ošahat, všechno chtěl vědět, byl to takový malý, zvědavý kluk a sedět na jednom místě, to nevydržel, ani když se opravdu vehementně snažil.

            Jeho sen byl alespoň jednou v životě sedět na hřbetě jednorožce a pádit kouzelnou krajinou Lesa víl. Cestu tam střežila ale zlá čarodějnice a ta měla moc ráda čerstvé a křupavě propečené malé děti…

            Rybář Matěje naoko pokáral, ale zlobit se na něj neuměl. Ono to v té době ostatně ani moc nešlo, lidé nevěděli, co to je zloba. Další den přišla vrba s Matějem znovu.

            Tak plynuly poklidné dny, po nocích lišky obcházely chalupy kolem řeky, dávaly dobrou noc a ponocný posílal slunce do peřin, hned za ním pak i lidičky, zvířátka, rostliny …

            Tu noc však ponocný zatroubil na svůj lesní roh naposled. Jakýsi temný stín se vploužil do jeho domova, lesní roh zabavil a zaklel mocným kouzlem. Stín vyšel ven a zatroubil ještě jednou, mocněji a velmi, velmi hrozivě. Obloha se zatáhla černými mraky, hvězdy zmizely a slunce neznámá síla spoutala zlatým řetězem v jeho polštářích. Stín se pomalu rozplýval pokraji a každičký jeho kousek vplul do duší všech živých tvorů. A ráno nepřicházelo…

 

            Matěj se znovu obrátil v postýlce a protáhl se. Něco se mu nezdálo. Spal už strašně dlouho a býval zvyklý, že na stole voněl čerstvý chléb, máslo a spousta dobrot, byl slyšet tanec maminčiných sukní a hluboký zpěv táty, brodícího se po kolena v řece. Slunce mu vždy zaklepalo na víčka svými paprsky, ale teď byla tma.

            „Že bych ještě spal?“ pomyslel si a štípl se.

Nic.

Štípl se znovu.

Nic se nezměnilo…

            Pod postelí našmátral pantofle, nohy vklouzly do nohavic a Matěj skoro poslepu šahal po klice. Všechny barvy zmizely a všechno kolem bylo tmavé a šedé. Klouček otevřel dveře a vešel do kuchyňky. Mámy nebylo, táty nebylo.

            Našel je pod slamníkem; spali. Trvalo mu dlouho, než je probudil.

            „Neotravuj, ty mládě nenasytné. Jsi k ničemu ,jen jeden hladový krk navíc, k čemu tě tady máme? Rybářův hlas byl krutý a nemilosrdný. Máma se na Matěje ani nepodívala a ležela dál. Otec vstal a znuděně šel k řece.

            Matěj, až osušil slzy a překonal bolest, pramenící z naprosté bezmoci, rozhodl se, že přijde na kloub té prapodivné a děsivé změně.

            Všude po vsi se ploužily tiché a vzteklé stíny, neodpovídající na pozdrav, chlapec se jim začal zdaleka vyhýbat, dokud ovšem nepotkal starého ponocného.

            „Pane Vávra, pane ponocný,“ chytil starého pána za ruku…postava se pomalu otočila a když jí Matěj pohlédl do tváře, poprvé poznal, jak mocný umí být strach a děs. Ponocného tvář byla zkroucená vztekem a zlostí a stařec zasyčel:“Táhni odsud, lidské mládě, ještě nepřišel tvůj čas!“

            Matěj už na nic nečekal a kdyby v té době něco takového existovalo, překonával by světový rekord na 100 metrů, 100 metrů překážek, 200 metrů, 1500 metrů…zastavil se až u vrby, opřel se o ni a zhluboka dýchal. V jeho duši byl strach. Byl sám, bez ničeho, hladový, vystrašený a menší než kdy byl…

            „Svět se změnil, klučino,“ pokývala korunou vrba

            „Vrbo, vrbičko moje, jak jsem rád, že jsi tady,“ obejmul ji Matěj a rozplakal se.

            „Ale no tak, škvrně, tahat za proutky, to jo, když je ale zle, tak jsem najednou dobrá, že?“ naoko se zatvářila vrba …

            „Všichni jsou nějací zlí, vrbo, je tma, ztratily se barvy. Řekni, co se stalo?“

Vrba se zamyslela: „Jsem tu už přes 300 let, ale kam dohlédnou mé kořeny, tam vždycky slunce vstávalo pravidelně, nikdy svou pouť nevynechalo, stejně tak hvězdy roznášely sny po světě, sama jsem z toho zmatená…ale co mě překvapuje, co že tys smutku nepropadl?“

            „Na smutek vrbo není čas, musíme něco udělat, poraď, znáš toho stokrát, tisíckrát víc než já,“ prosil a naléhal Matěj. Vrba se jen více schoulila ke svému kmeni a pravila: „V tom ti synku neporadí, vím jen jedno. Tady odpověď nenajdeš a řekla bych, že za chvilku by tě smutek také přemohl, zkus hledat ráj jednorožců, jsou vševědoucí, jistě ti poradí.“

            „Ale les víl hlídá zubatá čarodějnice,“ otřásl se klučina.

            „Jiná cesta nezbývá,“ zachmuřila se vrba: „Já už jsem na takovou cestu stará a jak se tak pozoruju, i v mých žilách počíná místo mízy proudit cosi studeného a temného…“

            Matěj si teprve teď všiml, že vrba začala ztrácet své barvy a její kořeny začaly chřadnout a kroutit se.

            „Pospěš si, Matěji, nesmíš dopustit, aby náš kraj zničil smutek a zlost. Pospěš, cítím, že času je míň než si myslíme…“ Hlas vrby se pomalu ztrácel a Matěj poprvé viděl strom plakat.

            Nevěděl co, ale NĚCO to bylo, co se v něm probudilo a rozhodlo za něj. Musí se pokusit zjistit, jak vrátit tomuhle světu barvy, musí najít jednorožce…

            Nečekal na nic a vydal se na cestu, dlouhou a strastiplnou cestu. Vrba se za ním choulila a plakala…

 

            Nedávno veselý les byl smutný, temný a strašidelný. Žádný strom nešvihnul kloučka proutkem po lýtkách, žádná větev necuchala jeho vlasy. Stromy se prohýbaly, jen skřípaly, plakaly a nadávaly. Jeden strom zastoupil Matějovi cestu: „Dál neprojdeš, škvrně, když vidím ten tvůj elán, hnáty bych ti zlámal, za všechno utrpení můžeš ty. Ty můžeš za naši bolest.“

            „Ale milý dube, jak bych já vám mohl ubližovat, vždyť tu jdu poprvé, ani větvičku bych vám nezlomil, hledám jen cestu k jednorožcům,“ pravil Matěj s nadějí, že stromy uklidní a že ho pustí dál.

            „Kde bys jinak vzal ten svůj elán, co? Ty seš určitě tím temným stínem, co nás ničí…“

            Stromy pokyvovaly korunami a počaly se blížit k Matějovi. Ten už na nic nečekal a pelášil mezi stromky dál a dál, utíkal co mu síly stačily, ale stromů bylo moc a byly blíž a blíž…

            Tu mu jeden strom podrazil nohy svým kořenem a Matěj se rozplácl přes cestu jak široký, tak dlouhý. Do stromů se opřel vítr a začalo hustě pršet. Zdálo se, že svět pohádek končí…

 

            Stromy roztančily svůj divoký čardáš s větrem a obklopily Matěje, kmen vedle kmene, koruna vedle koruny, větve zamotané do sebe. Na obloze hrály blesky na honěnou a stíny se prodlužovaly do kraje. Už už se zdálo, že se koruny stromů zaklesnou do chlapce, když tu se zem propadla a Matěj sklouznul kamsi do hlubin. Padal tmou, úzkým tunelem, tma byla černá, černá, černější… ne. Kupodivu tma tam byla světlejší než na povrchu.

 

„Jau jau, himl hergot u všech žížal,

koho mi to sem zas vítr zavál?“

 

            Hlas se ozýval odkudsi zespod. Matěj otevřel oči. Ležel v útulném pokojíčku, v útulné postýlce, šité mu na míru. Kamenné stěny byly zdobeny krásnými gobelíny a louče u vchodu, u roztomilých dřevěných dveří, krásně osvětlovaly celou místnost.

            Cosi ho píchlo do zadnice, až povyskočil a spadl z postýlky na zem. Z peřin se vyhrabal malý fousatý mužík.

 

„Jau jau, ojoj, lidské mládě mi tu ničí stropy

skáče mi na hlavu a žížaly sotva ví co tu ještě ztropí…

Co na mě tak vejráš? Copak mluvit neumíš?

Ten strop mi hezky opravíš“

 

            Matěj se musel začít smát. Viděl poprvé ve svém životě lesního skřítka, navíc však v noční košili a v čepici, rudého až za ušima, jak se zlobil, a to se opravdu povede málokomu.

            „Ještě se směj, ty. Co kdyby ses aspoň omluvil?“

            „Omlouvám se skřítku, ale stromy mě chtěly zničit a já utíkal a utíkal – a najednou byl u tebe. Jsem Matěj, syn rybářův, a jdu hledat jednorožce.“

            „Chachá, jednorožce? Ty? Vždyť ani nevíš, kde je hledat. A i kdyby, byly by z tebe jednohubka pro čarodějnici, moulo,“ smál se skřítek, zatímco se oblékal a při česání vousů pokračoval: „a co kdybys našel jednorožce? Co jim chceš? A proč tě stromy chtěly zničit? Že tys jim trhal větve? To se v tomhle lese trestá smrtí.“

            Matěj začal trpělivě a od začátku, vykládal skřítkovi o tom, jak slunce nevyšlo a do kraje se vloudil smutek a zlost a jak mu vrba poradila jednorožce a že nic jiného už nezbývá…

            Skřítek už se vůbec nedurdil a pozorně naslouchal každičkému Matějovu slovu a zamyšleně pokyvoval hlavou.

            „Tvá cesta bude těžká, Matěji a v tomhle nečase tě nemohu nechat jít samotného. Dlouho jsem spal a zdálo se mi o krásných letních dnech, nechci o ně přijít. Připravíme se a vyrazíme na cestu. Ve dvou se to lépe táhne…“

 

            I vybavili se bohatě na cestu, skřítek Štrůdlfous se ozbrojil svým krátkým mečíkem a pak společně vyrazili na cestu. Putovali úzkými, ale útulnými chodbičkami skřítkova království, tu zahnuli doleva, tu doprava, nahoru a dolů, až došli ke schůdkům, vedoucím k malým kulatým dvířkám.

            „Vzhůru do světa, který je teď temný a smutný, človíčku,“ usmál se Štrůdlfous a vydal se po schůdcích nahoru. Matěj ho neochotně následoval.

            Štrůdlfous pootevřel dvířka a nahlédl do tmy. Rozhlížel se a rozhlížel a klučina začal být nervózní. Skřítek na něj zamával a oba zmizeli ve tmě. Pomalu kráčeli vstříc dalším nebezpečím.

 

            Les byl ještě temnější a smutnější než kdy před tím, stromy schoulenější a mnohem smutněji plakaly. Stín pracoval rychle a kvalitně. Skřítek si začal potichu pobrukovat jakousi písničku a Matěj se k němu po chvíli přidal. Společně tak postupovali do hloubi lesa, když tu se před nimi objevilo světlo.

            Čarodějnice,“ zašeptal Štrůdlfous: „tam v té jeskyni má svůj brloh, musím epotichu.“

            Plížili se tmou a krok za krokem se blížili k osvětlenému vchodu do jeskyně. Jen pohybující se shrbený stín dával najevo, že čarodějnice je doma.

            Než se nadáli, stály najednou kolem nich zamračené zlé stromy. Blížily se, blížily a kruh se už už uzavíral.

            Štrůdlfous tasil svůj mečík a jal se sekat do nejbližších větví. Stromy bolestivě zasyčely, ale blížily se rychleji a rychleji. Štrůdlfous bojoval statečně, ale ani jeho dovaha nemohla stačit na takovou přesilu.

            „Pojď, pojď za mnou,“ táhl ho Matěj pryč. Chlapec se skřítkem utíkali z dosahu stromů, jediná cesta však vedla přímo k brlohu čarodějnice.

            „Tam ne, hlupáčku, upeče si tě, k tomu houbovou omáčku a jediné, co z tebe zbude, tak recept do kuchařky,“ zaúpěl Štrůdlfous, ale bylo pozdě.

 

            „Pojďte, panáčkové, už na vás čekám,“ skřehotala hrbatá postavička ve světle jeskyně.

            „Už jdem, babo,“ zavolal skřítek a funěl do mírného kopce. Matěj ho následoval a stromy zůstaly tam kdesi dole.

            Vešli za čarodějnicí do jeskyně a chlapec si vzpomněl na spoustu svých předchůdců, kteří skončili na rožni, který se už nahříval nad ohněm, zřejmě připraven a namaštěn pro Matěje.

            „Pojďte panáčci,“ usmívala se babice svým děravým chrupem a s nedůvěrou si prohlížela Štrůdlfousovy vousy.

            „Fousatý dítě jsem ještě nejedla,“ mumlala si pro sebe: „pojďte a zahřejte se u mého ohně.“ Matěj a skřítek usedli vele sebe k ohni…

            „Tož to se tu ohřejeme, babo, ale běda ti, chystáš-li něco proti nám,“ zahrozil Štrůdlfous.

            „Ale kdeže, panáčci, to bych si nikdy nedovolila,“ usmála  se babaa nabídla jim, světe div se, bábovku. Chvilku mlčeli a jedli, před nimi vesele plápolal oheň a oba si vychutnávali tolik vzácný klid. Čarodějnice usedla naproti nim: „Že vím, co vás sem přivádí, panáčci?“

            „Jednorožci, babo, jednorožci,“ zamumlal Štrůdlfous

            „Cesta k nim je ale složitá a daleká,“ usmála se čarodějnice: „a nikdo ji bez mé rady neprošel.“

            „Tak poraď, babo. Kudy dál?“

            „Ale to bude něco stát, ty fousatej chlapečku,“ zaskřehotala ježibaba. Pak oba začali naslouchat.

            „Kdyby časy byly takové, jako dřív, snědla bych vás hned. Vzhledem k tomu, že ale mé živobytí ohrožuje smutek, chci vám pomoct. Stromy mne chtějí vyhnat z jeskyně, černá kočka kamsi utekla a žáby, hadi a má oblíbená havěť není už to, co bývala. Vlci se spikli proti mně a já tu jsem najednou zbytečná. Ukážu vám cestu, mládenci (potěch slovech se 150 let starý Štrůdlfous urazil, spravila to až další bábovka), ale něco po vás budu chtít. Jestli jen jeden z vás najde cestu zpět, sám mi sedne na lopatu a nechá se upéct.“

            „To nemůžeme přijmout,“ rozhorlil se Matěj: „to by celá ta naše patálie neměla smysl.“

            „souhlasím, ale na lopatu půjdu já,“ po chvilce pravil Štrůdlfous a mlčky zarazil Matěje, aby neprotestoval…slovo dalo slovo, čarodějnice byla spokojená a byl nejvyšší čas vydat se na cestu. Ježibaba vytáhla ze sukně klubíčko zlaté nitě a pravila: „Tohle klubíčko vám ukáže ve všech světech světů cestu k vašemu cíli, ať jste kdekoliv. Následujte ho.“

            Naši kolegové se rozloučili s ježibabou a vydali se dál, na cestu strastiplným, temným lesem.

            Šli nocí, li dnem a klubíčko bezpečně kličkovalo mezi zuřivými stromy, tma byla temnější než temno a jediná zlatá nit ukazovala správnou cestu.

            „Přece se nenecháš sníst ježibabou?“ zeptal se po dlouhé době mlčení Matěj.

            „Však já už se s ní nějak domluvím,“ zasmál se Štrůdlfous: „užs někdy viděl ježibabu, která by jedla 150 let staré maso?“

 

            Šli a šli a šli a šli, šli, šli … Už ani nevnímali své nohy, když tu se klubíčko zastavilo a už se ani nehnulo. Všude bylo ticho, ani lísteček se nepohnul. Klubíčko chvilku zářilo a svítilo a pak pomaličku pohasínalo.

            „Asi jsme na místě,“ zašeptal Matěj. Štrůdlfous pokýval hlavou, rozhlédl se kolem a když nic neviděl, zívl a řekl: „je čas jít spát, myslím, že přesně tohle nám chce klubíčko říct. Matěj neprotestoval a tak se schoulili k sobě a unaveni usnuli.

 

            Probudili se do tmy osvětlené zlatým klubíčkem, pojedli trochu suchrů a jakmile se klubíčko pohnulo, následovali jej dále tmou, lesem, kráčeje po zlaté niti.

            Tma byla hustší, temnější a hrozivější, než kdykoliv předtím. Pokud mohli alespoň trošku některé věci rozpoznat, všimli si, že stromy kamsi zmizely, bylo naprosté ticho, ničím nerušené a tím hrozivější. Jen jakýsi temný stín kráčel za nimi, rostl a mohutněl a Matěj cítil, že se ho jakýsi temný hlas snaží uchopit i zevnitř, cosi mu našeptávalo, aby se zastavil, nešel dál, vztek se v něm probouzel a najednou ho napadlo, že za všechno může Štrůdlfous, ten malý skřet, co šel před ním. Stín byl mocnější. Skřítek už delší dobu přemýšlel o tom, proč vlastně provází lidské mrně, které k němu ten stín doneslo. Nepomohlo by, kdyby ho podřízl jako kuře? Jeho ruka už drahnou chvíli svírala perleťovou rukojeť jeho meče. Tma houstla a klubíčko ztrácelo svůj lesk.

            Matějovi se zdálo, že bloudí v kruhu, ale kolem bylo nic, těžko se odhadovalo, kam vlastně jdou.

            Chlapec si v duchu zpíval, vzpomínal na krásná rána, na sluníčko, na usměvavou maminku, upracované ruce táty, vískající jeho vlasy, vzpomínal na vrbu, jak se jí jen asi daří…

            Skřítek v té chvíli dospěl k názoru, že za všechno může jeho malý přítel. Přítel nebo nepřítel? Za všechno může ON!

            V té chvíli Štrůdlfous tasil mečík, otočil se a s nenávistným pohledem se vrhl proti Matějovi: „Zabiju tě, ty malá potvoro, sebrals mi můj život, mé soukromí, můj domov, teď já seberu život tobě!“

            V odlesku zlatého klubíčka se zaleskla čepel nože, Matěj vykřikl…

Omdlel.

 

 

            Čirá a veselá voda si prorážela cestičku mezi kameny, vesele zurčila a bublala a protínala hluboké zelené údolí. Na okraji palouku se pásly srnky, zajíčci hupkali po loukách, v korunách stromů hnízdili ptáci a krásné, kouzelné a neodolatelné víly tančily bosky nad stonky trávy.

Jen slunce chybělo.

            Matěj otevřel oči, nad ním jen poklidně pluly bílé mráčky a lehký vánek ovíval jeho tváře.

            „To už jsem v nebi?“ pomyslel si Matěj

            „A co by potom bylo nad tebou?“ usmál se jeden krásně zvonivý a veselý hlas. Matěj otevřel oči dokořán a posadil se. Před ním v celé své mohutnosti a nepopsatelné kráse stál hrdě a důstojně bělostný jednorožec. Jeho stříbrný roh ozařoval okolí kouzelným, téměř rajským světlem a tón jeho hlasu zněl v uších jako andělská hudba.

            „Kde to jsem?“ zeptal se nadšeně Matěj, stále nevěřícně koukající na bílého jednorožce. Za jeho tělem se zvědavě na svých kopytech vynořovali další a další jednorožci.

            „V lese víl, troubelko,“ zazněl ještě zvonivější hlas kdesi vedle něj. Seděla tam v trávě nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl, měla zlaté vlasy, průzračně modré oči, dokonalé tělo a kouzelný úsměv.

            Matěj zrudl až po kořínky vlasů, tolik krásy najednou ještě neviděl a pokud se ta krása vměstnala ještě do takové dívčí podoby …

            „Myslel jsem…“

            „Já vím,“ usmála se: „našli vás včas, aby zabránili nejhoršímu. Šli jste tím lesem až příliš dlouho, málokdo by to vydržel, dojít až k nám.“

            „A co to světlo?“

            „To je zlatý roh Zlatohříváka,“ usmála se zase víla: „za chvilku se s ním potkáš.“

            „A taky s krásně plným stolem,“ zamumlal Štrůdlfous a otřel si mastné vousy. V ruce měl ještě nedojezenou půlku kuřete.

            Matěj se nechal odvést vílou ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Záře toho kouzelného údolí zesílila a chlapec začal tušit, čí vznešený krok slyší za svými zády.

            „Vítej Matěji, odvážný chlapče, mezi námi. Jen jez a pij, budeš to, myslím, potřebovat.“ Byl to Zlatohřívák. Jeho bělost byla bělejší než cokoliv na světě, zlatá hříva za ním vlála v dlouhých provazcích a zářila do dálky přímo nebeským jasem. Jeho zlatý roh jako bezpečný maják na rozbouřeném moři zářil do daleka a vléval do srdcí všech živých radost, lásku i štěstí. Na konci rohu však Matěj spatřil obrovskou černou skvrnu, ránu, kterou jednorožci uštědřil zatím neznámý a temný stín.

            Zlatohřívák nemluvil. Matěj slyšel jeho hlas ve svém srdci, ve své mysli, cítil ho v celém nitru. Jednorožec mu vyprávěl o životě v lese víl, o slunci, o hvězdách, o krajích vzdálených a blízkých, Matěj naslouchal, naslouchal a tichý hlas ho pomaličku, pomaličku uspával a Matěj věděl, že nemá cenu se bránit, chtělo se mu spát a věděl, že pokud bude chtít, to nejdůležitější mu Zlatohřívák ještě poví a v dalších dnech ho čeká dlouhá cesta, cesta za sluncem, které spolu s hvězdami skomíralo v okovech temného stínu.Matěj usnul a nechal si zdát o tom, o čem chtěl Zlatohřívák. Nakonec přišel i sen o tom, jak víly krásně tančí bosky v ranní rose…

 

            A co vlastně slyšel Matěj od Zlatohříváka? To by mohl říct jenom Matěj sám, ale co jsem zaslechl od koní, potomků jednorožců, mohlo to být asi takto:

 

            Zlatohřívák nemluvil. Matěj slyšel jeho hlas ve svém srdci, ve své mysli: „Velká je vaše odvaha, mí malí společníci, že jste se rozhodli bojovat se stínem. Malí jste vzrůstem, avšak velcí převelicí povahou. Sám jsem se s ním už jednou utkal, ale sami vidíte, že neúspěšně. Tma je silný nepřítel…

            Sám jsem o roh málem přišel, ale co je horší; slunce i hvězdy spadly do temných hvozdů stínu, samotné slunce mi dodává sílu ještě udržet tento krásný kousek země, ale moc dlouho to trvat nebude a stín vkročí i mezi nás. Síly rychle dochází…

            „No dobře,“ zamumlal Štrůdlfous: „ale co s tím máme dělat my? Sami jsme přišli žádat o pomoc!“ a ukousl další sousto z kuřete. Hlas ve hlavách malých hrdinů ale zněl dál: „Cesta do hvozdu by trvala spousty let na vašich krátkých nožkách…na jeho kraj vás mohu donést na svém hřbetě. Dál už vás povede jen čarodějné klubíčko…“

            „A řekni, co máme udělat?“ ptal se Matěj a divil se, že slyší hlas svých myšlenek. Nebyl to dětský hlas, zněl dospěle…

„Co udělat, nikdo vám nepoví, musíte sami hledat cestu ke slunci, ke hvězdám, poslouchat jejich pláč…“

Po těch slovech Zlatohřívák umlkl a na nebi se objevil černý mrak. Bylo na čase dát se znovu na cestu.

A rychle!

            Matěj naskočil na jednorožcův zářivý hřbet a šrůdlfous s námahou za ním. Tu se Zlatohřívák pohnul a byl to pohyb, který už od té doby dávno vymizel ze všech světů, pohyb nejladnější ze všech. Pak se dal jednorožec do běhu.

            Letěli temnotou, kolem nich se míhala jen jakási neurčitá tma, temná a hrozivá. Mnohé chamtivé a zlé ruce se po nich sápaly a chtěly je stáhnout z bělostného jednorožcova těla, ale malí hrdinové se drželi a Zlatohřívák se nesl tmou, letěl rychleji a rychleji, Matěj přestal počítat dlouhé minuty, zavřel vystrašené oči a zabořil se do hřívy svého letícího šípu, jak si Zlatohříváka v duchu přejmenoval.

 

            Ten let se zastavil. Štrůdlfous se sesypal na zem jako žok a chvíli bez pohybu ležel a hledal vzduch, který se mu vytratil z plic a srdce si sbíral z kalhot  zpátky na místo, kam patří. Koneckonců, sám Matěj na tom byl podobně. Zlatohřívák rozzářil tmu svým rohem a propálil hlavičky svých zavazadel odvahou a odhodlaností.

            „Hodně štěstí, moji skřítci, dál už mé kroky nevedou, teď už je osud tohoto kraje jen a jen na vás…“ Pak se rozběhl mocnou rychlostí a svým zlatým rohem vrazil do kamene. Ostrá špice rohu odskočila a Matějovi přistála u nohou.

            „I malí dokážou velké věci, nezapomeňte!“ Moc mého rohu je teď ve vašich rukou, ať všechny dobré síly stojí při vás!“

            Tělo jednorožce se proměnilo ve zlatobílou čáru, která prořízla tmu a Matěj se skřítkem osaměli. Chlapec uchopil zlatý roh, padl mu přesně do ruky. Svítil jemným zlatým svitem a sotva znatelně pulzoval. Klep klep, klep klep, klep klep. Bylo to samotné srdce Zlatohříváka.

            Matěj uschoval roh do kapsy a pak se jeho pohled setkal se Štrůdlfousovým: „Tak kudy?“

            Všude kolem byla tma, jen z jedné kapsy vypadlo neposedné zlaté klubíčko…

            „Himl hergot, u všech fousů, asi by jsme měli jít za  ním.“ Před nimi se vinula zářící zlatá nit…

 

            Šli tmou, vlastně už to ani nebyla tma, byla hustá jako ranní káva, černější než cokoliv, na co kdy padly saze noci. Některá tma byla ale ještě temnější, než tma kolem nich. Té tmy bylo víc a hýbala se. Matěj zaslechl temné vrčení kolem sebe a než se nadál, tmu prořízlo bělmo vlčích očí a vyceněné tesáky vlčích mord. Byli všude kolem.

            Skřítek předskočil před Matěje a dva vlky skolil jedním švihnutím svého meče. Než se chlapec nadál, Štrůdlfous dával co proto šelmám okolo, jenomže se až moc vzdaloval od klubíčka. Matěj zaslechl cosi za sebou a nebylo to vrčení vlků. Zpočátku si myslel, že se pro ně vrátil Zlatohřívák, ten hlas zněl v jeho nitru, ale zněl jinak.

            „Jste odvážní vy malí skřeti, to já potřebuju.“

            „Kdo jsi?“ vylekal se Matěj, rozhlížel se kolem sebe, viděl jen statečný souboj Štrůdlfouse s vlky, nic víc. Klubíčko zhaslo.

 

            „Jsem stín co, hledáš

            jsem tma, pod kterou usínáš

            jsem smrtí, ledovým ostřím krajiny

            jsem tma a temnější mám odstíny,“ hřměl hlas a Matějovi se zdálo, že mu každou chvilku musí prasknout hlava i srdce.

            Stín mohutněl a byl temnější. Chlapce napadlo jediné: musí utíkat! Běžel, co mu síly stačily, běžel pryč, daleko od toho hlasu, ale měl pocit, jako by mu vbíhal do náruče.Tu ho něco napadlo:

            „Jsem Matěj, syn rybářův, stíne,

            vrať nám slunce, život dál ať plyne

            vrať nám hvězdy vrať nám sny

táhni zpět do říše tmy,“ zavolal do houstnoucí temnoty a vytáhl ostrý jednorožcův roh. Jeho ostří prořízlo tmu a chlapce oslepila zář ohnivé zářící koule, veliké a nádherné ve své mohutnosti. Temnota zakřičela, zařvala bolestí a jak se stahovala sama do sebe, brala vše, co jí stálo v cestě. Podtrhla chlapcovi nohy a Matěj letěl tmou vstříc záhubě.

Kolem sebe viděl souboj hvězd, měsíce a slunce s velkou temnotou, která se stahovala do své říše zla.

Matěj věděl, že svět je zachráněn a poklidně se ponořil do tmy. Bylo mu líto, že už neuvidí jednorožce, že už neuvidí vílu, vrbu, tátu, mámu, Štrůdlfouse…svůj úkol splnil.

Slábnoucí mlhou i tmou se mihnul stín a víla na hřbetě jednorožce natáhla po Matějovi ruku. Posadila ho za sebe a Zlatohřívák pádil dál. Kolem nich se rozpouštěla tma a barvy se vydaly hledat své ztracené místo. Stejně tak slunce a hvězdy se vydaly na svou pouť k nebesům, kde hvězdy ukovaly pevnou síť a tmu spoutaly. Jednorožec se zastavil těsně před Štrůdlfousem. Krvácel, ale přežil, usmíval se na vílu, na Matěje a milerád nasedl na Zlatohřívákův hřbet a nechal se unášet zpět do Lesa víl.

 

Všechny víly kolem Matěje tančily a velebily ho, jednorožci mu nabízeli své hřbety, Štrůdlfous se nechával hýčkat vílami a léčil svá zranění, všichni tančili radostí, Matějovi se však po nějaké době začalo stýskat po vesnici, po tátovi, po mámě, po vrbě… nemusel mluvit.

Jednorožec ho jemně postrčil a povídal: „Utíkej Matěji, doma tě čekají, určitě mají strach.“

„A co ježibaba chlapče? Počkej, půjdu s tebou,“ pravil skřítek. Rozloučili se a cestou necestou s lítostí v srdci vyrazili domů.

 

Les byl veselý, prosvícený sluncem, tu a tam spatřili srnky, veverky a ptáci si budovali hnízda v korunách…

Chlapec se skřítkem pospíchali, seč jim síly stačily, i tak se však Matějovi zdálo, že jdou příliš pomalu. Tolik se těšil na rodiče.

Přiblížili se k lesu čarodějnice a Matěj zesmutněl. Vzpomněl si na Štrůdlfousův slib, že si čarodějnici sedne na lopatu. Skřítek si chlapcovi nálady všiml a možná že vytušil i proč:

„Jen se neboj, milý brachu, s čarodějnicí já si poradím…“

 

            Už na ně čekala: „Jen pojďte panáčkové, díky vám už mi zde zase chodí čerstvé maso, ale slib je slib.“

            „Už jdu, babo, i se svým stopadesát let starým masem,“ zvolal Štrůdlfous a otočil se k Matějovi: „Tady se naše cesty dělí, můj příteli, utíkej domů a někdy si vzpomeň na Štrůdlfouse. Strop opravím a můžeš přijít dveřmi.“

            Matěj si se skřítkem podal ruku, objal ho, ale pak radši rychle běžel pryč. Slzy se mu draly do očí.

            Vrba, celá ves a rodiče plakali štěstím, že se jim vrátil ztracený syn. Po kouzelném Lese víl zbyl Matějovi jen kouzelný roh Zlatohříváka.

 

            A Štrůdlfous? Zkazky praví, že ježibaba až do smrti zametala pometlem před jeho norou. Svět se vrátil do svých kolejí, ale kousek zla přece jen zůstal v každičké lidské duši…

 

…a je jen na nás, abychom mu nikdy nedali šanci !!!

---