SOUDCE PŘEDSUDEK

On. On a jeho velký dům. Jen oni dva. Sami. Byli spolu tak dlouho sami, až ho začal nudit. Už ho nebavilo řvát svá poselství do bílých stěn, nafukujících se touhou vyexplodovat ven šílenství prostřednictvím miniaturních koláží zachycených na skobách času. A proto se rozhodl odjet. Kam? Do města přeci. „Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.....“ , napadlo ho, když vyšel před dům. Ano, byla to vlastně svým způsobem předzvěst příštích událostí. Nasedl do auta a otočil klíčkem. Počkal, až se zahřeje motor, nastartoval a vyrazil. Pustil si autorádio, z něhož se ozval hlas jeho oblíbeného moderátora Jody Crushera. Právě ohlašoval nějakou píseň. Z reproduktorů bylo slyšet pomalé vybrnkávání elektrické kytary. Bože, to je přece.........Přidává se zpěv. Je tichý a mocný. Má zvláštní pocit. Cítí, jak mu imaginární kapky z nachového nebe smáčí obličej. Wesley mu vždycky říkal: hudbu musíš slyšet, ne poslouchat. Ano, teď si to uvědomuje. Konečně se mu to podařilo. Je jakoby v deliriu. Blíží se závěr, bicí se dostávají ze zajetí ticha, přidává se kytara i basa. Najednou si (pokolikáté už) uvědomuje zbytečnost svého bytí zde, to, že jeho podstata je již dávno naplněna a on je duševně starý. Neexistuje situace, kterou by neprožil. Ovšem, jen ve svých myšlenkách, ale to nevadí. Je jakoby hypnotizován zpěvem, který ho vyzývá zhynout. Okamžik pravdy nadešel. Přemýšlíííííí...........neeeeeeeeeeeee. Zadýchal se a otevřel oči. Ručička na tachometru kmitá okolo čísla 140. Vyřešit dopravní otázku této situace pro něj není problém, zvlášť když je silnice téměř prázdná. Nezpomalil a řítí se dál městem. Přijíždí k obří křižovatce. Má zelenou (jako vždy). Projíždí ji na pátý rychlostní stupeň.Ten obrubník. Blíží se zatraceně rychle. Poprvé. Dnes poprvé ho za volantem zamrazilo v zádech, poprvé ucítil strach. Musel zastavit. Chvíli seděl v autě bez hnutí, pak jeho ruka pomalu, ale jistě nahmatala v kapse krabičku cigaret a zapalovač. Prohlédl si ho. Byl to benzínový, psychedelickými barvami pomalovaný zapalovač od jeho lásky. Při vzpomínce na ni ho znovu zamrazilo, tentokrát u srdce. Zapálil si a vystoupil. Na protějším chodníku měl černoch stánek s hamburgery. Neměl hlad, ale v kapse ho svědily peníze. Neuměl šetřit, leda slova. Byl rád, že to tak je a přešel na druhou stranu. „Dal bych si trojku“. Černoch se usmál a odebral do hloubi zařízení připravovat jídlo. Sklonil hlavu a podíval se na své bosé nohy, rozplesklé na mokrém asfaltu. Uslyšel smích, přicházející zezadu. Neotočil se, protože věděl, kdo je terčem. Cítil kroky, blížící se s rytmickou přesností několika párů.........přímo sem. Bál se. Dokázal se bát kdykoliv a kdekoliv. Dokonce i doma. „Můžete my vysvětlit, kde máte boty? A jak to vypadáte?“ „To není vaše starost, strážníku.“ „Aha. Jak se jmenujete? Občanský průkaz.“ Neodpověděl, vytáhl z náprsní kapsy tu směšnou identifikační kartu a podal ji policistovi. „Hej, Bobe, zjisti mi totožnost: Isiah Rider, Paranoid‘s Gardens 84, Utopia.“ „V pořádku, Billy.“ „Půjdete s námi, pane Ridere.“ Prudce se ohlédl. „Proč?“ Policista náhle změnil tón. „Tak hele, kamaráde, seš podezřelej parchant, tak nedělej problémy, jasný?“ Isiah se na něj nechápavě podíval. V tom pohledu bylo cítit zoufalství, údiv a bolest. Chápal je, to bezpochyby, ale jejich jednání se mu nelíbilo. „Nemáš žádný právo mě někam vodit, slyšíš? Rozumíš vůbec tomu, cos tady právě řek? Ty vo tom prostě nepřemejšlíš, a to je tvůj problém.“ Bohužel si neuvědomil, že právě v bezmyšlenkovosti spočívá spása. Strážník se otočil na své kolegy s překvapeným a hněvivým výrazem ve tváři. „Slyšeli ste, co mi právě tadyten hajzl řek?“ „Jo jo, Billy, voba sme to slyšeli, že jo Spiku?“ Ten pouze přikývl na souhlas. Bill se otočil zpátky k Isiahovi, stejně jako jeho nohsledi vytáhl pendrek a společně k němu přistoupili. Stál úplně bez hnutí a skelnýma očima pozoroval svůj osud. Policista mu zasadil první ránu....... „Perry, máš už nějaký zprávy o tom masakru na Sevres Road?“ „Ne Micku, máme jen tři neidentifikovatelný mrtvoly a tenhle....hm....vzkaz.“ „Můžu se mrknout?“ „Ale beze všeho Micku“ řekl unaveně Perry a mnouce si oči podával Mickovi kus papíru. Stálo na něm toto: Masakrem nazýváte vynucené doznání neskutečna spojené s královským klidem a sadou zbraní. V hlavě se mi honí snad jen Present Tense, ale ani to není zcela přesné, protože to jsou vlastně výroky a zážitky z bytů. Co je to vlastně zážitek? Cyklická obstarožní kometa vznášející se nad budíkovskými lebkami našich ochránců a katů. Je tam nějaká svoboda? Ne, na tu jsem zapomněl. Vlastně jen zčásti, jsou tam bomby a bolest a chůze a cesta a nezájem a mistr Waters. Je to o ublížení na zdraví naší duše. A hlavně je to celé fraška. Už mě teď nebaví, dál si takhle vymejšlet. Snažte se, páni porotci životního případu. S úctou Isiah Rider Čeperka, 12.12.2000

---