Tsunami

Život běží dál - vzpomínky mnohých zůstávají

 

 

 

 

Tsunami . . .

 

Do dne nového příroda se budí . . .

Moře s pláží pohrává si,

      vlnky jemně písek hladí. . .

 

Jitřní Slunce vstává . . .

Moře, písek něžně líbá,

paprsky pláž zahřívá.
V majestátném klidu rána
      tváře spáčů lehký vánek

      teplem ovívá.

 

Nové jitro se Sluncem se snoubí,

      jako každý den vždy nad ránem.
Nový den se rodí . . .

Bezstarostný smích již rozléhá se pláží . . .

Radost nad pohodou žití

      zdánlivě nic neruší.

 

A přec smrt poblízku číhá,

při zrodu dne ji nikdo netuší . . .

Moře zatím zradu chystá . . .

Radost, pohodu i zemskou krásu

      posléze svou silou zlobně rozruší.

 

Přívaly vod, vzduté vlny . . .

Moře přestává si s pláží hrát . . .

Radost a smích střídá pláč dětí,

rozléhá se křik a nářek žen . . .
Bezmocnost mužů, beznaděj,
      jen živel běsnící . . .

Moře, které dary dává     

rázem v prokletí se promění.

 

Není úniku!   Smrt blíží se!

Vše živé dravé moře chvátá zatratit . . .

Pláč dětí,

 křik a nářek žen,

      marný boj mužů se živlem . . .

V chvátajícím stínu smrti,

      moře, místo štědrých darů,

náhle požaduje oběti!
Zůstává jen zubožená zem . .

Pláč!   Křik!  Nářek!
Marný boj po krátké chvíli ustává . . .      

Vše živé moře s pláže smetlo . . .

Vidět jsou jen pouhé trosky,

mrtvá těla, hrůza, strach í dojetí.

V stínu smrti ticho ponuré se rozhostilo . . .

 

Moře opět s pláží pohrává si,

      vlnky znovu jemný písek hladí,

            chladná voda omývá své oběti.
Místo radosti a smíchu 

vládne pláží utrpení,

      smrt, žal, bolest, bída . . .

Chmurné zvěsti celým světem proletí.

 

Lidstvu světa

      srdce zármutkem se svírá . . .

 

V stínu smrti opět nový den se rodí . . .

Ve znamení naděje,

      že lidské žití nikdy,

            nikdy neumírá!

 

 

      

                 

 

 

 

 

---