Proměna

   Když mi bylo jedenáct let, dostal jsem kaktus, a když jsem se s ním pochlubil babičce, ta se zhrozila a řekla: ,,Jedna holčička u nás měla taky kaktus, ale pak se píchla o ten kaktus do prstu a doktoři jí ten prst uřízli.“ A já se další dva roky bál kaktusů a pak i nejen kaktusů, ale vůbec všeho, co rostlo. Vše prohlubovala svými tragickými historkami babička a táta byl farmář. A to byl právě kámen úrazu, protože žít ve městě, nedostal bych se do styku se zelení a byl by klid, ale fakt byl zkrátka ten, že jsem byl zemědělský synek a ten převezme po tátovi statek, poněvadž to je tradice. Jak já trpěl, když se tatínek trápil. A zatímco mě tloukl, říkal, že jsem jen hovado co vysaje a odletí. Jako to hovado pil jsem skutečně otcovu krev, až mu jednoho dne došla trpělivost a vyhnal mě, řka, že žádný hospodář by takový dobytek neživil. Raději jsem se neptal, jaký dobytek má asi na mysli, neboť jsem se chtěl uchránit dalších ran biče. Opustil jsem tedy spěšně rodný dům a vyšel po cestě vstříc svému osudu. Cesta byla příjemná, a nebýt toho, že jsem dostal hlad, asi bych se už nevrátil.

   O pár roků později jsem seděl v traktoru a oral brázdu za brázdou. Myslel jsem na Marušku, kterou jsem miloval, a která milovala mě. Maruška byla má snoubenka, za týden měla být svatba i se svatební nocí a na tu jsem se obzvlášť těšil. Slunko končilo svou denní pouť a já zajel s traktorem na dvůr, seskočil z něj a koutkem oka zahlédl člověka, který postával u stodoly.

   ,,Co tu chcete?“ křikl jsem na něj.

   ,,Pojď sem.“ Šel jsem k němu.

   ,,Co tu chcete?“ opakoval jsem a prohlédl si zblízka postavu, která mě zavolala. Byl to muž v černém plášti a evidentně u nás nic neukradl.

   ,,Přišel jsem ti oznámit, že zítra v poledne zemřeš,“ otočil se a odcházel.

   ,,Po...po...počkejte, co to má znamenat? Já se za týden žením!“ volal jsem za ním. Otočil se.

   ,,No právě, normálně to nedělám, ale přišlo mi tě líto, takže ti dávám čas pro urovnání věcí,“ a zmizel. Asi přelud, pomyslel jsem si, ale na cestě zůstaly jeho stopy a mě přepadl pocit nejistoty. Co když ano...

   Večeře mi nechutnala jako obvykle po dni stráveném na poli.

   ,,Nejsi nemocný, Petře?“ zeptala se maminka.

   ,,Ne, maminko, jsem v pořádku, jen mám trochu strach.“

   ,,Ale, Petříčku, to je před svatbou normální, nic si z toho nedělej.“ Maminka se usmála a otec ušklíbl. Vysvětlovat jim, co se mi honí hlavou, bylo zbytečné. Aniž bych dojedl, odešel jsem navštívit Marušku. Našel jsem ji na lavičce u zahrady jak pláče.

   ,,Copak, broučku, proč pláčeš, stalo se něco?“ Jakmile mě spatřila, vyskočila a přitiskla své tělo na mé a stejně tak i svá ústa.

   ,, Víš, miláčku, zdálo se mi, že se ti zítra něco hrozného stane, a mám o tebe strach,“ řekla a slzičky jí tekly po tvářích. Mlčel jsem.

   ,,Abych ti pravdu řekl, tak když jsem šel dnes ze dvora, stál u stodoly chlap a jen tak mi povídá, že zítra umřu, já mu povídám, že se budu ženit, a on jakože právě proto mi to oznamuje, abych si zařídil věci kolem sebe.“ Maruška zbledla, ale pak se vzpamatovala a řekla:

   ,, No mně se spíš zdálo, že se příšerně změníš.“

   ,,Třeba to byl jen ošklivý sen, miláčku,“ usmál jsem se, ale ani jeden z nás tomu moc nevěřil.

   ,,Péťo,“ řekla po chvíli, ,,nechtěla jsem, abychom se spolu milovali před svatbou, ale mám pocit, že to je to urovnání věcí, že jestli mám porodit naše dítě, tak jedině dnes k tomu máme příležitost.“ Políbila mě.

   Probral jsem se a můj život někam spěchal jako závodní kůň, který shodil jezdce, a ruce bez opratí se lámou nárazy o zem a kosti praskají. Čas najednou ubíhal neskutečnou rychlostí, zvyšoval tempo a náhle prudce zabrzdil. Bylo za pět minut pravé poledne.

   Začal jsem opět uvažovat a zmocnilo se mě šílenství beznaděje. Jen pět minut a dost, šmytec. Co jsem vlastně dokázal? Nic. A vůbec, co bych měl dokázat? Žrát, vychovávat děti a pak svým tělem pohnojit zemi? Jsme jen organizované molekuly a atomy a elektrony, nebo ten bůh, na kterého jsem nikdy nevěřil, skutečně je? A žije vlastně bůh? Teď by se mi docela hodilo, aby žil, protože i peklo bezvěrce je život, je to vědomí existence a bolesti. Lépe cítit bolest než necítit nic, lépe vnímat bolest než nevnímat nic. Jaké to bude? Kolik filosofů se tím zabývalo a knihami, které napsali, si třeba jen něco nalhávali. A co Maruška, maminka, to jsou také jen atomy? Molekula maminka, zní to příšerně, ale co je to vlastně jiného? Ježíš, já se bojím. A proč říkám Ježíš, když na žádného takového přišpendleného panáka nevěřím. Stejně je to náboženství svinstvo, které jen sdružuje molekuly a nechává si od nich platit za klidný odchod a rozklad. Jak jim závidím, že dokázali uvěřit, a je jedno, jestli jako křesťané Bibli, nebo jako muslimové Koránu. Závidím jim a tím mě štvou, tou svojí absolutní výhodou klidného odchodu. A kdo doorá pole? Asi táta, však ona se mezera snadno vyplní. Mám strašnou chuť na guláš.

   Čekal jsem, že ve dvanáct znovu přijde on, ale nic se nedělo. Nic, vůbec nic se nestalo a já žiju, žiju!!!

   ,,Máš špatně nařízené hodinky,“ zašeptal mi on zezadu do ucha.

   ,,A kolik mám tedy času?“

   ,,Teď už žádný a jen tak pro zajímavost, co bys teď chtěl?“

   ,,Guláš.“

   Potom jsem upadl a svět se začal vzdalovat. Obraz světa jako by mi prchal z očí a pak uprchl i můj život. Ani světlo, ani tma, ani nic, ani něco, ani čerti, natož andělé. Ale jak to, že myslím? Mám pořád chuť na guláš. I ve smrti! A pak se zablesklo, já otevřel oči a díval se jemu do tváře.

   ,,Co je?“

   ,,Zaujalo mě tvoje přání, všichni chtějí žít a ty chceš guláš. Pobavil si mě, a tak jsi od teď nesmrtelný a zemřít můžeš, jen budeš-li si to přát,“ usmál se a odcházel.

   ,,Jo a má to nějaký háček?“ křikl jsem za ním.

   ,,Akorát se mi nepodařilo zachránit tvoje city, ale hlavně že žiješ, ne?“

   ,,To jo.“

Přišel jsem k obědu, který neměl vůni ani chuť, a snědl ho.

   ,,Už je ti líp, hochu, viď?“ řekla matka.

   ,,Jo, už mě nic netrápí.“ Odpověděl jsem, ale ten hovor jsem neměl chuť protahovat, a tak jsem vyšel na dvůr a sedl do traktoru.

   Oral jsem brázdu za brázdou a na nic nemyslel. Sledoval jsem jen svou práci a bylo mi jedno, když začalo pršet, necítil jsem, jak kapky deště dopadají na mé tělo, neboť kabinu náš traktor neměl. Byl jsem celý mokrý, a i když foukal silný vítr, necítil jsem zimu. Náhle jsem v dálce uviděl Marii, jak běží směrem ke mně. Přiběhla celá mokrá a špinavá a já musel přerušit kvůli ní práci.

   ,,Miláčku, tys neumřel!“

   ,,Nepovídej.“ Ale víc jsem říct nestihl, protože Marie se na mě vrhla a začala mě zuřivě líbat. Nebránil jsem se, bylo mi to jedno a klidně jsem jí opětoval polibky, protože kdybych to nedělal, nevyhnul bych se zdlouhavému hovoru a výčitkám, a na to jsem neměl nejmenší náladu. Jenže nakonec jsem se tomu přeci jen nevyhnul, neboť Marie sáhla rukou do mého rozkroku, zarazila se a pohlédla na mě.

   ,,Tobě se to nelíbí, dělám něco špatně?“

   ,,Já nevím, necítím to co dřív.“

   Nastala debata a já Marii nakonec řekl vše, co se mi přihodilo.

   ,,Já to věděla. A ty vůbec nic necítíš? Myslím jako třeba vůni nebo bolest, nic?“ Zavrtěl jsem hlavou. Seskočila a dala se v pláči na útěk. Nastartoval jsem motor a pustil se znovu do práce. Ten den jsem svedl tolik práce co jindy za dva a otec si mě pochvaloval.

   ,,Takhle se mi líbíš, kluku, je vidět, žes před svatbou dospěl, málo keců a hodně práce, když ti bylo třináct, myslel jsem, že tě roztrhnu, ale je vidět, že ses změnil.“

   ,,Vím, že jsem se změnil“

   ,, No, zase si moc nemysli, včera ses ještě klepal před ženskou.“ A otec se zasmál, až si chrochtnul.

   ,,Taky jsem se změnil, protože už mi nevadí, jaký seš prase. Dále se ta změna projevuje tím, že nemám strach ti to říct, i když je mi to vlastně úplně jedno.“

   ,,Seš ňákej drzej,“ a otec mi dal ránu, kterou jsem necítil. Také jsem necítil zášť vůči otci, necítil jsem k němu nic, stejně tak jako ke všem ostatním lidem. Ostatní lidé měli pro mě asi stejnou hodnotu jako hmyz a naopak.

   ,,Odcházím.“

   ,,Však ty se vrátíš.“

   ,, Vsadíme se?“

   ,,O co?“

   ,,O život, když se do roka nevrátím, ty se oběsíš venku na hrušce a když se vrátím, ty už nebudeš muset hnout prstem, budu pracovat za dva.“

   ,,Zejtra seš doma, tak postavíš novej plot kolem krav,“ a plácli jsme si, načež jsem odešel. Nutno říct, že jsem se skutečně nevrátil, ale bohužel nevím, zda otec splnil naši sázku.

   Když jsem ve třinácti letech odcházel z domova, vrátil jsem se z hladu. Jenže teď jsem necítil nic, ani hlad. Jíst jsem ostatně nepotřeboval, neboť jsem byl z vnějšku nesmrtelný, a tak jsem putoval mnoho dní, až jsem našel jeskyni. Do ní jsem si sedl a snažil se přemýšlet. Jediná ždibečka citu, která ve mně zůstala, byla touha znovu cítit. V té jeskyni jsem seděl léta a přemýšlel tam o světě, který zatím ztratil se mnou pouto. Obrostl jsem mechem a vchod do jeskyně zasypalo kamení. Já a vnější svět jsme pro sebe přestali existovat a já stále více chtěl cítit. Chtěl jsem cítit alespoň tu tmu, ale nevěděl jsem jak, srostl jsem se skálou a přestal být člověkem? Chtělo se mi hledat cestu z temnoty vlastního bytí, kterému chyběla hlavní ingredience, a tou byl cit. A potom, jednoho dne či jedné noci vzpomněl jsem si na Marii a napadlo mi, zda tenkrát otěhotněla. To by znamenalo, že jsem zanechal na světě potomka. Ta myšlenka mě rozrušila, zatoužil jsem to dítě spatřit. V tu chvíli se vše zlomilo a já ucítil hnilobu své vlhké kobky, utrhl jsem kus mechu ze svého těla a on mi nechutnal, nechutnal! Cítil jsem hlad a od té chvíle jsem trpěl, ale zato cítil. Chtěl jsem se vyhrabat, ale prsty jsem si rozedřel na kost. Strašně to bolelo, ale zával byl pevný. Nějak to musí jít.

   Možná rok nebo deset jsem se snažil dostat ze sevření skály. Strašné doživotí, když je člověk nesmrtelný. Tehdy jsem začal toužit po smrti, ale ještě trocha naděje ve mně byla, ale i ta nakonec vyprchala. Postavil jsem se a ze všech sil zařval:

   ,,Zemřít, chci zemřít!!!“

   ,,Jak si přeješ,“ pošeptal mi on do ucha.

   Z ničeho nic jsem otevřel oči.

   ,,Proč mě nenecháš umřít?“ řekl jsem mu naštvaně.

   ,,Chtěl jsem tě požádat, zda bys o tom mohl napsat. Jenom stručně napiš, cos důležitého zažil, a až napíšeš konec, tak už budeš navěky mrtvý.“

   ,,Tak dobrá.“

   Se smrtí jsme si vyměnili laskavost a já mohu konečně napsat, že tomuto příběhu je již definitivní konec.