Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽe by zázrak?
14. 03. 2007
18
36
3138
Autor
Korála
„Tak jdi, Marku!“
Učitel ho ze zákulisí musel postrčit, aby vůbec vyklopýtal na pódium. A v těch ošoupaných riflích a zmačkané košili, kterou měl v nedbalosti zapnutou téměř pod uchem, vypadal už od začátku dost nepřístojně, na což v publiku zareagovalo několik starších dam tím, že se na svých židlích zavrtěly a pomyslely si, že ta holčička před ním sice housle viděla nejspíš jen v muzeu, za to se ale mohla pyšnit krásně nažehlenými šatečky a stuhou ve vlasech. Smíšené pocity z onoho chlapce se rychle měnily na docela záporně laděné, když přimhouřenýma očima zamrkal do reflektoru a jednu ruku si strčil do kapsy. A když se s chabým úsměvem otočil k publiku a popotáhl, všichni do jednoho si říkali, že to je buran, a že by zase rychle mohl jít pryč. Jenže popravdě řečeno, on by také raději stál nahý na dálnici než tady, když ve skutečnosti neměl na nějaký klavír vůbec náladu, když musel neustále myslet na jednu jedinou věc, když pořádně nespal už necelý měsíc, když právě ten necelý měsíc se bojí, že... A jak tam tak stál a žmoulal si ruce, a většina lidí si myslela, že přemýšlí, zda by bylo lepší propadnout se do podlahy či utéct ven, v myšlenkách se opět ocitl (jako už snad po milionté) před dveřmi do pokoje číslo šestnáct a zíral dovnitř na postel pod oknem.
„Au!“ Marek sebou trhl a sledoval, jak se jedno z obzvláště znuděných dětí sbírá z podlahy. „Prostě se ukloníš, pudeš ke klavíru a zahraješ to, co ses naučil, dyť je to tak jednoduchý!“ vzpomněl si na větu svého učitele, kterou řekl chvíli před tím, než Markovi poprvé naznačil, že už by měl jít na jeviště. A tak mu nezbylo nic jiného, než nepatrně kývnout hlavou (tak nepatrně, že vlastně ani nevěděl, že to udělal) a... Jenže právě ve chvíli, kdy se chystal vykonat druhou část učitelovy strategie, se uvnitř mysli zahleděl na lůžko, na které slabě zářilo sluneční světlo a pod kterým byly zašoupnuté dvě fialové bačkory, které působily dojmem, že je už nikdo pár týdnů nemusel zpod pelesti vytáhnout. Cítil, jak jím prostupuje onen známý chlad, který mu zároveň zažehnul pod kůží oheň a pustil do žil krystalky ledu, a snažil se ubránit myšlence, že tam ty bačkory budou ještě dlouho, a že možná, no...
Zavrtěl hlavou, rázně vykročil do pravého rohu, kde usedl na stoličku, zahleděl se na černé a bílé klávesy, a zděšeně si uvědomil, že noty zůstaly nejspíš zapomenuté v šatně a že tudíž bude muset hrát zpaměti. A právě tehdy, kdy se připravoval na Skákal pes přes oves, jako by ten vroucí chlad začal zvyšovat a zároveň snižovat svou teplotu, a Marek si připadal jako sopka, která má vybouchnout a vychrlit na zem směsici lávy a popela. Začal se třást zimou a měl pocit, jako by se ona děsivá energie chtěla dostat z jeho těla pryč. Snažil se vlhké, lepkavé dlaně utřít do kalhot, ale ty byly už sami nasáklé studeným potem zimnice.
A tak se odevzdaně podíval na klapky klavíru, pomyslel si, že to je možná poslední věc, kterou jí zahraje než se stane to, co se stát má, tiše zašeptal „To je pro tebe.“ a nechal tu energii vytrysknout konečky prstů.
Slyšela nějakou hudbu. Nejdříve slabě a šumivě, ale postupně, jako kdyby někdo ladil rádio, se ozývaly tóny zřetelněji. Věděla, kdo jí to hraje, přišlo jí to jako ta nejpřirozenější věc na světě, vždyť jí byl jedním z nejdražších, bylo naprosto logické, že jí chtěl vyprovodit na cestě. Nejdříve kolem ní nebylo nic než prázdno, naprosté prázdno, a jen odkudsi z dálky se linula přenádherná skladba, která se jí v onu chvíli stala celým jejím světem; a pak viděla kopce, všechny ty kopce, které milovala, Labe, zámek, chvíli i postála v umělecké škole, odkud se ozývala ta nádherná skladba. Procházela se po Děčíně, kde prožila celý svůj život, a měla pocit, že se všude kolem ní míhají postavy lidí, kteří se v jejím životě nějak zapsaly ke štěstí, a ona věděla, že to je to nejkrásnější rozloučení, které jí mohl Marek dát. A potom se její ústa naposled otevřela, když zašeptala „Děkuji.“.
Připadal si, jako kdyby se na sebe díval seshora. Pozoroval toho šestnáctiletého kluka, jak se hudbou vyrovnává se svou životní situací, zahlédl i ji, jak s hlavou nakloněnou stojí u dveří v jejím nezapomenutelném tyrkysovém kabátu, viděl i její legrační vrásky kolem úst a u očí, vlastně ho její přítomnost ani nepřekvapila (kdo jiný by si to měl přijít poslechnout?), a když byl takřka u konce své hry, měl pocit, že slyšel i takové zvláštní tiché ‚Děkuji.‘.
A pak přestal hrát a vyčerpaně, neschopen čehokoliv dalšího, si položil ruce na kolena. Snad vteřinu bylo ticho, takové to absolutní ticho, které bývá několik kilometrů pod zemí, diváci ohromeně seděli na svých židlích a ani nedýchali. A pak se ozval tak ohlušující aplaus, že se několik kolemjdoucích v blízkosti školy polekaně přikrčilo. A uvnitř sálu všichni stáli, tleskali, a z toho burana se najednou stal člověk, který převyšoval většinu jejich známých. A Marek seděl, seděl, i když jeho učitel s dojetím řekl do mikrofonu, že něco tak nádherného od tak mladého chlapce ještě neslyšel, seděl, i když mu přišel potřást rukou sám ředitel, seděl, i když si ho několik nadšených rodičů přišlo vyfotografovat.
A když konečně nasbíral sílu, vstal, zamířil přímo ke dveřím, měl v hlavě absolutní pořádek a jako by ten jeho obrovský balón problémů někdo propíchnul špendlíkem; už věděl, že to, co se dozví vlastně až za několik desítek minut, je schopen přijmout tak, jak by si ona jistě přála.
Učitel ho ze zákulisí musel postrčit, aby vůbec vyklopýtal na pódium. A v těch ošoupaných riflích a zmačkané košili, kterou měl v nedbalosti zapnutou téměř pod uchem, vypadal už od začátku dost nepřístojně, na což v publiku zareagovalo několik starších dam tím, že se na svých židlích zavrtěly a pomyslely si, že ta holčička před ním sice housle viděla nejspíš jen v muzeu, za to se ale mohla pyšnit krásně nažehlenými šatečky a stuhou ve vlasech. Smíšené pocity z onoho chlapce se rychle měnily na docela záporně laděné, když přimhouřenýma očima zamrkal do reflektoru a jednu ruku si strčil do kapsy. A když se s chabým úsměvem otočil k publiku a popotáhl, všichni do jednoho si říkali, že to je buran, a že by zase rychle mohl jít pryč. Jenže popravdě řečeno, on by také raději stál nahý na dálnici než tady, když ve skutečnosti neměl na nějaký klavír vůbec náladu, když musel neustále myslet na jednu jedinou věc, když pořádně nespal už necelý měsíc, když právě ten necelý měsíc se bojí, že... A jak tam tak stál a žmoulal si ruce, a většina lidí si myslela, že přemýšlí, zda by bylo lepší propadnout se do podlahy či utéct ven, v myšlenkách se opět ocitl (jako už snad po milionté) před dveřmi do pokoje číslo šestnáct a zíral dovnitř na postel pod oknem.
„Au!“ Marek sebou trhl a sledoval, jak se jedno z obzvláště znuděných dětí sbírá z podlahy. „Prostě se ukloníš, pudeš ke klavíru a zahraješ to, co ses naučil, dyť je to tak jednoduchý!“ vzpomněl si na větu svého učitele, kterou řekl chvíli před tím, než Markovi poprvé naznačil, že už by měl jít na jeviště. A tak mu nezbylo nic jiného, než nepatrně kývnout hlavou (tak nepatrně, že vlastně ani nevěděl, že to udělal) a... Jenže právě ve chvíli, kdy se chystal vykonat druhou část učitelovy strategie, se uvnitř mysli zahleděl na lůžko, na které slabě zářilo sluneční světlo a pod kterým byly zašoupnuté dvě fialové bačkory, které působily dojmem, že je už nikdo pár týdnů nemusel zpod pelesti vytáhnout. Cítil, jak jím prostupuje onen známý chlad, který mu zároveň zažehnul pod kůží oheň a pustil do žil krystalky ledu, a snažil se ubránit myšlence, že tam ty bačkory budou ještě dlouho, a že možná, no...
Zavrtěl hlavou, rázně vykročil do pravého rohu, kde usedl na stoličku, zahleděl se na černé a bílé klávesy, a zděšeně si uvědomil, že noty zůstaly nejspíš zapomenuté v šatně a že tudíž bude muset hrát zpaměti. A právě tehdy, kdy se připravoval na Skákal pes přes oves, jako by ten vroucí chlad začal zvyšovat a zároveň snižovat svou teplotu, a Marek si připadal jako sopka, která má vybouchnout a vychrlit na zem směsici lávy a popela. Začal se třást zimou a měl pocit, jako by se ona děsivá energie chtěla dostat z jeho těla pryč. Snažil se vlhké, lepkavé dlaně utřít do kalhot, ale ty byly už sami nasáklé studeným potem zimnice.
A tak se odevzdaně podíval na klapky klavíru, pomyslel si, že to je možná poslední věc, kterou jí zahraje než se stane to, co se stát má, tiše zašeptal „To je pro tebe.“ a nechal tu energii vytrysknout konečky prstů.
Slyšela nějakou hudbu. Nejdříve slabě a šumivě, ale postupně, jako kdyby někdo ladil rádio, se ozývaly tóny zřetelněji. Věděla, kdo jí to hraje, přišlo jí to jako ta nejpřirozenější věc na světě, vždyť jí byl jedním z nejdražších, bylo naprosto logické, že jí chtěl vyprovodit na cestě. Nejdříve kolem ní nebylo nic než prázdno, naprosté prázdno, a jen odkudsi z dálky se linula přenádherná skladba, která se jí v onu chvíli stala celým jejím světem; a pak viděla kopce, všechny ty kopce, které milovala, Labe, zámek, chvíli i postála v umělecké škole, odkud se ozývala ta nádherná skladba. Procházela se po Děčíně, kde prožila celý svůj život, a měla pocit, že se všude kolem ní míhají postavy lidí, kteří se v jejím životě nějak zapsaly ke štěstí, a ona věděla, že to je to nejkrásnější rozloučení, které jí mohl Marek dát. A potom se její ústa naposled otevřela, když zašeptala „Děkuji.“.
Připadal si, jako kdyby se na sebe díval seshora. Pozoroval toho šestnáctiletého kluka, jak se hudbou vyrovnává se svou životní situací, zahlédl i ji, jak s hlavou nakloněnou stojí u dveří v jejím nezapomenutelném tyrkysovém kabátu, viděl i její legrační vrásky kolem úst a u očí, vlastně ho její přítomnost ani nepřekvapila (kdo jiný by si to měl přijít poslechnout?), a když byl takřka u konce své hry, měl pocit, že slyšel i takové zvláštní tiché ‚Děkuji.‘.
A pak přestal hrát a vyčerpaně, neschopen čehokoliv dalšího, si položil ruce na kolena. Snad vteřinu bylo ticho, takové to absolutní ticho, které bývá několik kilometrů pod zemí, diváci ohromeně seděli na svých židlích a ani nedýchali. A pak se ozval tak ohlušující aplaus, že se několik kolemjdoucích v blízkosti školy polekaně přikrčilo. A uvnitř sálu všichni stáli, tleskali, a z toho burana se najednou stal člověk, který převyšoval většinu jejich známých. A Marek seděl, seděl, i když jeho učitel s dojetím řekl do mikrofonu, že něco tak nádherného od tak mladého chlapce ještě neslyšel, seděl, i když mu přišel potřást rukou sám ředitel, seděl, i když si ho několik nadšených rodičů přišlo vyfotografovat.
A když konečně nasbíral sílu, vstal, zamířil přímo ke dveřím, měl v hlavě absolutní pořádek a jako by ten jeho obrovský balón problémů někdo propíchnul špendlíkem; už věděl, že to, co se dozví vlastně až za několik desítek minut, je schopen přijmout tak, jak by si ona jistě přála.
36 názorů
Aurora Těšínská
27. 04. 2008
děkuju za oba komentáře :cB docela by mě zajímalo, jak takle starý díla člověk vyhrabe..
malinko člověk ví dopředu, o čem to bude a jak to dopadne...apřesto jsem měla v očích slzy nakonec..jo, je to dobré:-)
No, myslim, že i život je plnej klišé, takže to, co píšu (mimochodem, četl jsi dvě povídky a už mluvíš o tom co ZPRACOVÁVÁM- zas ten výraz, kterej mi oznamuje něco ze mě, a kterej nemáš nijak důkladně podepřetej), je taky opravdový. Patetický to je, souhlasim. Až na půdu, hodně, strašně moc, vim to.
Ale (myslim, žes to docela čekal) ani já neberu zpátky to, co jsem řekla k tvýmu komentáři. Říkáš, že to možná může bejt hajzlík, ale nic tomu nenasvědčuje. Já myslim, že nic ani nenasvědčuje tomu, že to je člověk s dobrym srdcem (dle tvojejch slov). Nijak se nezmiňuju o jeho dalších charakterovejch rysech než toho, že mu někdo umírá a že ho to dost ničí. S tim buranem to byla reakce hned na dvě věci, protože označení buran se tam vyskytuje v souvislosti s publikem a sem patří moje obhajoba, přesnějc: To je právě to, že zdání klame. A že jsou lidi strašlivě snadno ovlivnitelný. Že hrozně rychle souděj. A odsuzujou.
Proto ten buran. Ten kluk mohl bejt za normálních okolností uplně průměrnej, takže označení buran by se na něj hodilo zhruba stejně, jako na třebas padesát procent lidský populace. Ale jde o to, že ho tak viděli ty lidi. Proto to tvoje "pochopení" pocházející od publika. Ty vůbec nic nepochopili, stal se pro něj zase naprosto dokonalej, což znamená naprostej protipól, což je samozřejmě nesmysl. Páč moh bejt průměrnej. Jak jsem řikala, žejo. Nikdo nic nevěděl, ale všichni věděli všechno.
A tak nějak. Já totiž mám dojem, že sis od začátku vytvořil nějakou rovnici, kam sis to všechno nakrásno dosasil, ale myslim, že ti nevyšla zkouška.
A taky si nemysli, že jsem si to taklenc pro sebe hezky vysvětlila, stejně jako spousta lidí obhajuje svoje chybky. Samozřejmě to beru jako docela zajímací pohled. Ale v zásadě s tim asik nesouhlasim (to jsem si krásně popřela tu předcházející větu, heč).
to jsem rád, že jsem tě rozčílil. s tou babičkou jsi mě dobře nachytala, máš pravdu. vlastně nevim, proč jsem si tak strašně moc představoval mladou holku, i když mě tam mátly ty fialov bačkory, a pak vrásky kolem úst a očí - i když ty jsem si prostě představil jako vrásky po úsměvu. to nic nemění na tom, že je to celé hodně patetické. s dobrým srdcem to zpátky neberu, možná to může bejt hajzlík, ale tomu nic z tvojí povídky nenasvědčuje. moji poznámku s buranem jsi asi nepochopila - myslel jsem tím, že je údajný buran, ale jak povídka odhalí, není to pravda, je to vlastně velmi citlivý kluk, což jen pro mě zvyšuje patetičnost.
co jsem tím celým chtěl říct: umíš psát dobře (na šestnáctiletou holku velmi dobře), jen téma, který tu zpracováváš, je strašně plný klišé. myslím, že by bylo fajn, kdyby ses místo hollywoodského dojáku pokusila napsat něco skutečného.
Jo, jenom jsem vlastně chtěla eště říct, že patetický to je. Jestli jsi tim myslel tu čebrenou knihovnu, tak to uznávám na celý čáře. To jenom už tak.
No, nechci bejt ukvapená, ale z toho, cos napsal mi připadá, žes tu povídku asik moc nepochopil. Spíš mi připadá, že v tom vidíš to, co vidět chceš. Píšeš, že to je o mladý holce. Ale kdes to našel? To tam nejni napsaný. Já to psala o jeho babičce, tys v tom iděl mladou holku, jo, ale neříkej, že to tak je. Nejni. A že má dobrý srdce? Ne, může to bejt i hajzlík. Ale i hajzlíkovi obvykle na něčem záleží. V tomdle případě na někom. A tak. S tim buranem... To je právě to, že zdání klame. A že jsou lidi strašlivě snadno ovlivnitelný. Že hrozně rychle souděj. A odsuzujou.
Promiň, ale todle mě uplně popudilo. Psal jsi ten komentář tak, žes nepřijímal jakýkoli ne, ale těch ne se tam najde hrozně moc, proti tomu, co jsi o tom řekl.
hmhmhm. já nevím. klišé jako brno. taková červená knihovna. včetně popisů, které mi připomínají červenou knihovnu. včetně toho, jak jsou rozloženy postavy v příběhu (údajný buran, který má ale velmi dobré srdce a je velmi smutný a jehož smutek vybudí NEJNÁDHERNĚJŠÍ hudbu; nechápající publikum, kter ale nakonec POCHOPÍ; mladá, umírající dívka). prostě jsem to nezkousnul.
Obyčejný_chlap1
01. 05. 2007
Ty beržos, ty ses nějak do těch mejch "dílek" dal. Tak děkuju za tipce...!
Obyčejný_chlap1
30. 04. 2007
Tak jak jsem dříve býval strašne moc aktivní a akční na Písmáku, tak teď tady vlastně skoro nic nečtu. Ale jsem moc rád, že ke Tvé povídce jsem se dostal.
Jemné, milé, pohladí a neurazí.
Až na pár drobností (uber při popisu věcí, postav a scény) velice dobré.
Tím spíš, že kvalitních povídkářů je tady sakra málo.
Lasy*
Mrazit v zádech mě přestalo až potom co jesem za poslední tečkou vydechl. Mrazilo mě příjemně z té myšlenky. Vydechl jsem úlevou, že už to mám za sebou. Tolik citu a myšlenka si zaslouží tip*
na mě moc popisné a trochu nuda. když už je to celé popis, mělo by to vtáhnout.
krásně a procítěně napsané, líbí se mi moc :-))) díky a velký TIP
Lakrov - díky za avi
děkuji za avi, jemný laskavý příběh. přiznám se, že mě z počátku rušily příliš dlouhé skladby vět...nicméně prokousala jsem se...nejpovedenější je ten odtavec mezi pauzama...její Děkuji
Tolik citu v tak malých písmekách. Taky tleskám (v duchu). A jestli je Ti oprvadu tolik, kolik o sobě píšeš, pak píšeš tak, že mám chuť zatleskat nahlas. Když už se mi stane, žě k něčemu napíšu svůj názor, většinou to dílo rozebírám a do nepatrných nespojitostí, které v něm shledám, vrtám větší díry a celé to trhám na kusy a vystřihuji věty které se mi líbí a nelíbí a lepím je na sklo pod... A tady néco takovéhu udělat nejde. Skuliny by se možná našly, jenže celkový dojem je obalí světlem, které nedovolí vrtat a trhat. Je to uchvacující.
Je trohu smůla, když se Ti něco nakového povede téměř napoprvé, protože teď můžeš čekat na dlouhou dobu zklamání. Vysoko nasazená laťka. Přeju, abys ji brzy překonal(a).
TiP a avíza.