Hry na nerozumění (Z deníku)

Sobota, červenec

Štrúdl upečen. Zítra přijede Jiřik.

Neděle, červenec

Dneska přijel Jiřik. A nepřijel sám. Přivezl ukázat i své nové děvče. Ranghild. Teda, nové. Jsou spolu už skoro půl roku.

Ranghild je z Norska. Má dlouhé hnědé vlasy, ani ne kudrnaté ani ne rovné, nejpřesnější je říct, že její vlasy jsou něco mezi. Taky je velmi štíhlá. Vypadá moc pěkně. Jiřik si vždycky uměl vybrat.

Večer jsme jedli štrúdl a povídali si. Bála jsem se, že budu na obtíž, ale nakonec to dopadlo dobře. I když Ranghild neumí vůbec česky (řekla mi jen „děkuju“ a „dobrý den“, ale nic jiného nezná), Jiřik se snažil překládat všechno, co jsem řekla, a taky mi překládal to, co řekla Ranghild. Manžel se taky snažil, ale jeho snaha nám nepomohla ani za mák, protože skoro všechno, co přeložil po Ranghild, přeložil špatně, a skoro všechno, co řekl Ranghild sám, vyvolalo údiv a nepochopení. Kdoví, co bychom si já a Ranghild z večera odnesly, kdyby tady nebyl Jiřik, který neváhal Václavovy překlady opravit.

Pondělí, červenec

Včera jsem to nechtěla psát, protože jsem si myslela, že to byl jen chvilkový dojem, ale teď jsem si míň jistá.

Ranghild mi strašně moc připomíná Jiřikovu Táňu. Vlastně se stalo tohle. Když Jiřik přijel, šla jsem akorát venčit Kasablanku. Jdu po ulici a nejednou vidím někoho, kdo vypadá úplně jako Jiřik, a vedle něho někdo, kdo vypadá úplně jako Táňa. Užuž jsem na ně chtěla zavolat, ale pak jsem si uvědomila, že Jiřik se přece s Táňou dávno rozešel, takže to je nejspíš někdo jiný. Pak přišli blíž a ejhle! Byl to Jiřik. Ale místo toho, aby mi vysvětlil, co tady dělá s Táňou, představil mi tu holku vedle sebe jako Ranghild.

Od té doby jsem sama sebe víceméně přesvědčila, že to Táňa opravdu není. Když Táňa mluvila, mávala rukama a mlela strašně rychle, jako by se snažila všechno říct na jeden nádech. Ranghild mluví pomalu, rozmýšlí slova, a nemává tolik rukama. Trochu mává. Ale ne tolik.

To bylo včera. Dneska jsem šla vynést odpadky a pod jabloní na zahradě jsem zahlédla Ranghild a Jiřika. Leželi ke mně zády, povídali si a nezaregistrovali mě. A najednou se Ranghild rozesmála a vykřikla:

„No tak to je výborný!“

Vykřikla to česky.

Úterý, červenec

U snídaně jsem se ptala Jiřika, jak se má Táňa. Řekl, že neví. Mně se do toho nechtělo zaplést víc, ale stejně jsem se zapletla. Chvíli bylo ticho, Jiřik jedl, a já se najednou slyším, jak se ptám:

A to teda s Táňou nemáš vůbec žádné kontakty?

Dobře, byla hloupost to říkat. Moc dobře to vím. Ale ta otázka se ze mě vyslabikovala, ani nevím jak. Neměla jsem nad tím vůbec žádnou kontrolu.

Jiřik mlčel. Nevypadal naštvaně, jenom prostě vypadal, jako by o tom nechtěl mluvit, jako by přemýšlel, jak takovou diskuzi co nejrychleji utnout, aniž by musel lhát. Chtěla jsem říct „promiň“, ale neřekla jsem. Nevěděla jsem, jestli by ho to neurazilo. Znělo by to, jako kdybych se omlouvala, že jsem se dotkla jeho bolavého místa. Jiřik byl už dávno dospělý a sotva chtěl přede mnou vypadat, jako by měl nějaká bolavá místa.

Párkrát jsme se viděli, řekl nakonec, nic zvláštního. Před měsícem odjela studovat do Francie.

No tak to je dobře, vždyť to si vždycky přála, že jo? Řekla jsem rychle a šla umýt nádobí.

Večer jsme byli zase všichni spolu. Jiřik vypadal pořád rozladěně. Manžel se v překladu musel mnohem víc ohánět, a podle toho naše povídání vypadalo. A za všechno jsem nakonec mohla já. Proč jsem se jen ptala na Táňu? Jak mě jen mohlo napadnout, že by nám Jiřik lhal a že by Táňa a Ranghild byly jedna osoba?

Středa, červenec

Kdybych nevěděla, že není důvod, aby nám Jiřik lhal, byla bych si už skoro jistá, že Ranghild je Táňa. Začala mluvit rychle. A mávat rukama. Anebo vždycky mávala, a já si to předtím jen nepřipouštěla? Ach co, třeba má Jiřik jen velmi úzký vkus a vždycky by chodil s někým, kdo se podobá Táně.

Kasablanka onemocněla. Ne nijak vážně. Jen celý den pofrkávala a na nose jí praskaly bubliny.

A v noci mě probudilo její štěkání. Štěkala divně, jako by jí něco překvapilo. Když jsem k ní přišla, měla rozsvíceno, stála v pelechu, dívala se na mě a vrtěla ocasem. U předních nohou měla pěkně vyrovnané Ranghildiny boty.

Vzala jsem je a dala je zpátky do botníku. Pak jsem Kasablance vynadala, že to nesmí. Kasablanka to ale ignorovala, a spokojeně si mi lehla na klín a nechala se hladit a já ji hladila, než usnula.

Ranghildiny boty byly zvláštní. Jedny z nejmenších bot, jaké jsem kdy viděla na dospělé ženě. Velikost 34. Píšu „jedny z nejmenších bot, jaké jsem kdy viděla“, a ne „nejmenší boty“, protože stejnou velikost jsem už někde viděla. Měla ji Táňa.

Čtvrtek, červenec

Večer zase všichni spolu. Jiřik opět překládal minimálně, a tak se Václav musel hodně snažit. Abych mu nekřivdila, přijde mi, že se zlepšuje, ale i tak minimálně polovina informací, která projde skrz něj, nedává smysl. A pochybuju, že by za to mohla Ranghild. Podobné to bude určitě i na opačné straně.

V noci jsem se ptala Václava, jak dobrá je Ranghildina angličtina. Řekl, že výborná. Samozřejmě, že to neznamená skoro nic, protože líp než on umí anglicky snad každý. Kromě mě.

Pátek, červenec

Samozřejmě, že je nesmysl, aby Táňa a Ranghild byly jedna osoba. Jen jsem se rozhodla, abych měla pokoj, že se konečně přesvědčím. Nemůžou být přece úplně stejné!

Dopoledne, zatímco Ranghild a Jiřik spali, jsem vytáhla krabici s fotkami z minulých let, a vybrala jsem všechny fotky z řecké dovolené, jak tam byla s námi i Táňa.

Zabralo mi to asi hodinu, ale bylo to k ničemu. Na žádné fotce, kterou jsem našla, Táňa nebyla. Ani na jedné. Viděla jsem sebe, sebe a manžela, sebe a manžela a Jirku (fotila nás Táňa?), sebe a Jirku, Jirku a manžela, a to je všechno.

Jenomže já jsem si jistá, že jsme nějaké fotky s ní udělali. Nefotili jsme na dovolené přece jenom sami sebe. Jediné vysvětlení, které mě v té chvíli napadlo, bylo, že ty fotky někdo vzal. Byly ve skříni na chodbě, kde spí pes. Což mi hned připomnělo, jak mě ve středu v noci probudilo Kasablančino štěkání. Proč vlastně štěkala? Nebyl u ní v noci někdo? Někdo, kdo ty fotky… divné věci mě napadají.

Sobota, srpen

Udělala jsem to poslední, co mi zbývalo. Zatímco Jiřik a Ranghild byli odpoledne na procházce, vešla jsem do jejich pokoje a… já bych prostě neměla klid, kdybych to neudělala… prohlídla Ranghild batoh odshora až dolů. Všechny kapsy. Všechny tajné skrýše. Rozložila jsem a složila všechno její oblečení. Fotky nikde. Ale narazila jsem na něco jiného. V jejím batohu ležela tahle knížka. Kundera: Nesmrtelnost. V češtině. A to není všechno. Na druhé stránce odpředu bylo Jirkovým písmem: pro moji Táňu.

První moje reakce byla, že jsem se rozčílila. Pak mě rozčílení přešlo a místo toho jsem se začala utěšovat, že to má určitě nějaké normální vysvětlení. Ale utěšování nefungovalo. Celou dobu se tolik snažím, ale ne dokázat si, že je Táňa Ranghild. Já se chci přesvědčit, že Táňa Ranghild není. Že mi Jiřik nelže. Že jsou všechny mé představy jen hloupou fantazií. Jak se mi to ale může podařit, když pořád a pořád zakopávám jen o další a další důkazy proti tomu?

A tak večer zase všichni spolu. Ranghild sedí, usmívá se, mluví anglicky, jako by to bylo samozřejmé, jako by to bylo v pořádku, jako by tohle byl jediný jazyk, kterým s námi může komunikovat. Jiřik překládá minimálně. Takže se musí snažit Václav, nejde mu to, ale co mu zbývá. Prostě všechno probíhá jako předchozí večery.

Jen já se liším. Snažím se nedat nic najevo, snažím se chovat stejně jako dřív. Jsem trpělivá a poslouchám Václavovy překlady, které nedávají smysl, a když něco řeknu, nechám Václava, aby to přeložil. A samozřejmě, z něho pokaždé vyleze něco, co s mojí větou nemá pranic společného, a Ranghild je možná Táňa a možná rozumí tomu, co říkám, rozumí mojí češtině, ale nikdy na sobě nedá nic znát a pokaždé reaguje jen na tu zkomoleninu, kterou vyprodukoval Václav. Já třeba řeknu:

Zítra bude pršet.

A Ranghildina reakce je (přeložená mým manželem):

Kdo?

Ale já se snažím nad to povznést. Snažím se být prostě stejná, jako předchozí večery, stejně jako ostatní.

Jenže mi to nejde. Celý večer se nemůžu zbavit dojmu, že místo toho, abychom se bavili normálně, hrajeme nějakou divnou hru. Hrajeme si na takový podivný rozhovor mezi rodiči a dětmi. Hrajeme si na nerozumění.

Neděle, srpen

Nevydržela jsem to. Pověděla jsem Jiřikovi, že jsem u nich v pokoji uklízela a našla knížku od Kundery. Zaobalila jsem to otázkou, jestli se Ranghild učí česky. Jiřik se nerozčílil snad jen proto, že se kontroloval. Bylo na něm vidět, že se hlídá. Řekl jen, že si v pokoji uklidí sami. Pak chtěl jít do pokoje, ale zastavil se.

Proč Ranghild nevěříš? Zeptal se zničehonic.

Rozhodla jsem se říct pravdu a řekla jsem, že se nemůžu zbavit dojmu, že je to Táňa. Že mi ji prostě strašně moc připomíná.

Jiřik zmizel. Bylo na něm vidět, že… to už jsem psala. Za pár minut se vrátil s papírem, na kterém byla vytištěná fotka. Dívka na fotce se dotýkala kmene stromu a usmívala se. Byla trochu podobná Ranghild, ale ne nijak zvlášť. Měla kulatější obličej, a rovné vlasy, ani trochu kudrnaté, a v bocích byla rozhodně silnější. Pochopila jsem, že mi Jiřik ukazuje Táňu, ještě dřív, než to řekl. Jak jsou vzpomínky zvláštní! Přísahala bych, že Táňa vypadala stejně jako Ranghild, a teď jsem se dívala na její fotku a vlastně jí byla podobná jen malinko. Pamatovala jsem si ji tak jinak! Tak jinak, že jsem skoro nemohla uvěřit, že se dívám na Táňu. Ale samozřejmě, že to Táňa byla, proč jinak by mi Jiřik tu fotku ukazoval?

Nejhorší na tom je, že jsem svoje hloupé, nesmyslné podezření nechala celý týden, aby mě nesmyslně trápilo, místo toho, abych se těšila Jiřikovou návštěvou. A zítra odjíždějí.

Pondělí, srpen

Dneska byl poslední den, co byl u nás Jiřik s Ranghild na návštěvě.

Ráno jsem vstala a dala jsem jim prát věci. Pak jsem odešla do práce.

Odpoledne nebyli doma. Nejdřív jsem si myslela, že se šli projít, ale pak jsem je uviděla na zahradě. Seděli na jedné větvi jabloně. Byli tam oba. Skoro jsem se bála, že tu větev můžou zlomit, ale nechtěla jsem na ně volat.

Šla jsem zadělat na buchty. A v té chvíli jsem na to narazila.

V obýváku ležela peněženka. Ne moje, ne Václava, ne Jiřika. Musela ji tu zapomenout Ranghild.

Zkontrolovala jsem, jestli seděj pořád na jabloni. Seděli.

Otevřela jsem ji.

Mně se to ani nechce psát.

Uvnitř bylo asi dvě stě korun. Průkazka do knihovny s nečitelným podpisem. Pár lístků na tramvaj (některé už použité). Účtenka na boty, svetr. Zapomenuté účtenky ze supermarketu. Starý lístek do kina – anglický film. A...

Občanský průkaz: Táňa Čížková

Položila jsem peněženku zpátky, tak, jak byla, tam, kde byla, a vrátila se k buchtám.

Udělala jsem makové, povidlové a tvarohové, a skoro všechny jsem zabalila mladým na cestu. Celou dobu seděli venku, a tak naštěstí nemohli vidět, že brečím.

Večer jsem vzala Kasablanku a doprovodila je k nádraží. Bylo to ještě předtím, než se vrátil Václav, a tak jsem byla s dětmi sama. Až do poslední chvíle jsem čekala, že se něco stane, že si Táňa přestane hrát na Ranghild, že mi Jiřik řekne pravdu. (Já bych jim odpustila!) Ale nic se nestalo.

U nádraží jsme se rozloučili, Kasablanka ještě naposled párkrát skočila na naše hosty a já už ji táhla za vodítko zpátky.

A ještě naposled: ohlídnu se. Držej se za ruce, bavěj se, a Táňa se směje. Je to ten Tánin smích, ten, co znám z dřívějška. Jiřik jde vedle ní. Moc mu to sluší. A jak tak odcházej, najednou je mi z toho smutno. Z toho všeho. Ne protože mi lhali. Ani ne proto, že mi lhal. Protože, takhle to nejspíš je, každé dítě si nakonec osvojí nějaký trik, jak si s rodiči nerozumět. Někdo se ožení a zplodí děti jako omluvu, proč nemá čas jezdit na návštěvy. Někdo se přestěhuje z Čech do Austrálie. Někdo řekne, že mu manželka zakázala jezdit. Někdo prostě přestane mluvit, jen tak, aniž by se vůbec namáhal s vymýšlením nějakého vysvětlení. To, jakou výmluvu si našli Táňa a Jiřik, aby se se mnou nemuseli bavit, není o nic horší.

Tak proč mi je teda smutno? Proč?

Tohle zní beznadějně hloupě: protože přijedou na návštěvu nejdřív až za rok.

A zatímco někde dole doznívá Jiřikův a Tánin smích, já táhnu Kasablanku do kopce, do prázdné, bezdětné, mlčenlivé noci.