Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O zahradě

01. 07. 2007
4
11
4460
Autor
Winter

Chuť publikovat jsem ještě neztratil, i když události zadjí se pohnuté. Každopádně konstruktivní kritika vítána.

-

  Cestou domů jsem ho často vídával, kterak sedí na terase svého domu ve vozíčkovém křesle a z čaje loví drobné kousky omítky, které mu tam spadaly z balkonu. Ten se nad ním klenul podepřen dvěmi sloupy jako nějaký bizardní stan proti slunci. Jako kolemprocházející jsem jej pokaždé viděl z profilu. V jeho orlím nose bylo možno lze vysledovat aristokratické předky; pohled upíral daleko před sebe, hluboko do zahrady, od níž ho dělilo několiko schůdků pro něj, vzhledem k jeho stavu, nepřekonatelných. Zdálo se ale, že mu to nevadí, v nehnuté pozici se nechával obrůstat břečťanem.

  Občas jsem ho pozdravil.

  „Dobrý den.“, odpověděl mi, aniž odpoutal zrak od zahradních dálav, které viděl pouze on, protože při pohledu z chodníku je zastiňovala vysoká cihlová stěna, která se v ose ulice táhla dobrých šedesát, možná sedmdesát metrů, aby po té ostře zahnula doprava.

  Musím se přiznat, že tajemné zahrady mě vždycky fascinovaly: probouzely mou fantazii, která ale nebyla s to přijít s ničím jiným, než s obrazy, které mi v dětství ponoukala ta fantastická kniha jménem Zahrada od Jiřího Trnky. Ano zbožňoval jsem tu pohádku a ještě dnes si na ni občas vzpomenu, minimálně tehdy, když jdu kolem onoho starého domu s invalidou na terase. Ze všeho nejvíce jsem miloval postavu kocoura, vládce a jediného pravého obyvatele oné Zahrady. Vždycky jsem cítil s ním, když mu kluci narušovali soukromí. Kluky jsem nechápal, vždyť vstupem do Zahrady se pokaždé připravili o to nejrozkošnější, co podobná místa nabízí: možnost představovat si je, neustále je přetvářet, měnit, vnukávat jim nové významy. Je to podobné jako, když si hrajete s jedním určitým slovem: převalujete jej na jazyku tak dlouho, až ve slinách rozpustíme všechny etymologické výrazy toho slova a vnuknete mu nové, čistě subjektivní. Ostatně slova jako svoboda, právo, upřímnost již zcela přešla do škatulky frází, jak často říkám, „obalů“.

  Zahradu onoho invalidy jsem si tedy utvářel ve své hlavě a působilo mi to jistou rozkoš, byť, jak jsem přiznal, byla to slast zapříčiněná fantazií Jiřího Trnky. Zeď kolem zahrady sváděla k příběhům a tvořila, co můžeme nazvat rámcovou představou. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou obešel. Minul jsem branku, pozdravil při tom muže na terase a ke konci zdi jsem sešel z chodníku, načež se brodil bodláčím, travou, chytal klíšťata a k nim různá kousnutí od hmyzu, který ani dnes nejsem s to pojmenovat. Řinul se ze mě pot a za sebou jsem táhl hejno drobných mušek. Trvalo mi dobrých patnáct dvacet minut, než jsem zahradu obešel ze všech čtyř stran. Když jsem se ale znova blížil k rezavé brance, napadalo mě, že kolem ní přece nemohu projít podruhé: invalida by mě viděl, jak jdu dvakrát tam a ani jednou zpátky; zákonitě by si tak odvodil, že jsem obcházel jeho zahradu. Musel jsem tedy stejnou cestou zpět.

  Jak postupovalo léto, obraz muže na vozíčku zarůstal vysokou travou, která se před ním postupně vztyčovala jako právě stavěná hradba jakéhosi středověkého města, jehož obyvatelé si usmysleli, že své domovy učiní nedobytnými. On stále přel svůj pohled do zahrady. Tajně jsem jej podezříval, že ve skutečnosti je ten starý mrzoutský kocour. Najednou jsme zpět u oné knihy. Před několika řádky jsem tvrdil, jak mi byli kluci z ní protivní, jak se mi bezmála hnusili, nyní ale, když uplynulo několiko měsíců, jsem je již chápal. Došlo mi, že do Zahrady vstupovali ne proto, že by je táhla touha objevovat, ale z důvodu, že jim již nestačila fantazie, aby si mohli Zahradu představovat. Ve své mysli vyčerpali všechny obrazy o takovýchto tajemným místech, které jim, stejně jako mě, ponoukal někdo jiný, nějaký jejich Jiří Trnka. Prostě museli vstoupit; nenutila je však zvědavost obyčejná, ale existenční.

  Nabídl jsem se tehdy invalidovi, který zrovna prstem míchal svůj obvyklý nápoj, že mu zahradu posekám. Činil jsem tak pochopitelně proto, že jsem se toužil dostat dovnitř, nějaké myšlenky na výpomoc nemohoucímu mi byly cizí a nestydím se za to. Jistě mě chápete.

  „To nebude nutné.“, odpověděl mi a vykázal mě tou větou od své branky, jako by tušil, co se mi honí hlavou. Rozloučil jsem se a odešel, nic jiného se nedalo dělat.

  Jednoho dne jsem se však vracel z práce a ačkoliv počasí zavdávalo všechny příčiny, aby invalida seděl na svém místě, neviděl jsem jej tam. Bylo to, jako by mi sám otevřel branku. Stačilo vstoupit. Odjakživa jsem ale zbabělec. Šel jsem dál a již za pár kroků si vyčítal svůj strach snaže se ho ospravedlnit tím, že bych byl stejně chycen. Jenže druhého dne na terase taktéž nikdo neseděl a mě se naskytla příležitost napravit své zaváhání z předešlého dne. Opět jsem ale do zahrady nevešel. Opět jsem toho litoval. Opět jsem se ujišťoval, že by mě byl chytil. Namlouval jsem si, že do zahrady vstoupím zítra. Jenže to už tam invalida seděl znova. Zeptal jsem se jej, kde byl, že se dva dny neukázal na svém místě, kde jsem ho obvykle vídával. Lhal jsem, že jsem měl o něj starost.

  „Zaspal jsem.“, řekl.

  Nechápal jsem. To zaspal dva dny?, divil jsem se.

  „Ale již jsem našel svůj starý budík.“, řekl.

  Došlo mi, že do zahrada je mi nadobro uzavřena.

-


11 názorů

selviskhed
12. 10. 2010
Dát tip
k tomu poslednímu - samozřejmě že vím že v tom spočívá ta hra - má tam schody, je na kolečkách a přesto...

selviskhed
12. 10. 2010
Dát tip
tahle mě nějak moc nezaujala - rozhodně souhlasím s tou kritikou týkající se té knížky. pro čtenáře který netuší o co jde ty poznámky rozbíjí celý text a problémy které řešiš jsou pro takové čtenáře prázdné (viz. "Prostě museli vstoupit; nenutila je však zvědavost obyčejná, ale existenční.") /// "Zdálo se ale, že mu to nevadí, v nehnuté pozici se nechával brůstat břečťanem." - to mě nutí myslet na klip bachelorette od michela gondryho. ostatně jsem proto taky očekával že nakonec nám onen muž úplně zaroste a asi mě zklamalo že spává v posteli a budí se budíkem a připadal jsem si asi trochu hloupě protože se nanaplnily moje předpoklady...

Winter
26. 07. 2007
Dát tip
Díky za kritiku, nicméně něco konkrétnějšího?

johanne
25. 07. 2007
Dát tip
Příběh se mi líbí, ale to zpracování... je tam příliš mnoho chyb a nedůsledností, než aby to tvou povídku nepoškozovalo. Zmínky o knížce Zahrada mohly být trochu omezeny, zbytečně to dál destabilizuje vyváženost textu.

ja zas knihu nepoznám, čo je škoda, lebo časť poviedky som nepochopil. ale aj tak sa mi páčila.

Winter
02. 07. 2007
Dát tip
Tož díky, ale mám pocit, že jinde to moc slavné nebude. Vlastně do nedávné doby jsem si neutvořil vlastní styl, takže je to takové rozhárané. Ale díky. Jinak si vzpomínám, jak jsem Zahradu znechutil všem členům rodiny, jak jsem neustále dožadoval, aby mi bylo předčítáno. Je to pro mě nejmílejší kniha mého dětství :)

LaMouette
02. 07. 2007
Dát tip
i ja tuhlenctu knizku znam... a mela sem ji mots rada..:-) Tvuj styl se cte velmi dobre.. a tak nejak pjekne ubiha od zacatku do konce. Zadrhla sem se asik enem dvakrat.. a musela se vracet.. bych si byla jista co tim skutecne myslis. Trosicku mi to prinde jako spichnuty horkou jehlou.. le velmi.. velmi slibny.. cili se du mrknout na dalsi Tvoje pofidky..:-) A za to, ze me to oslovilo jako celek.. *

Winter
02. 07. 2007
Dát tip
Díky za kritiku i tip. Jo, Zmrzlina je moje. Věcný typ to asi sedí, lyrika mi nějak nikdy nešla. Takže ještě jednou díky.

Winter
01. 07. 2007
Dát tip
Jo díky, na Trnkovi jsem totiž vyrostl - moje nejoblíbenější kniha dětství - a protože mimoděk (povrchně) dělám do literární kritiky, výsledek je, jaký je. Takže ještě jednou dík.

teda mít strach, že tě cytí děda na vozíku, to už...:-D moc pěkně napsané. Byl jsem zvědavý jak se ti podaří na tu zahradu nakonec dostat. Pak taky ta epizodka s obcházením zahrady, ta si v ničem nezadá s cestopisnými příběhy z Afriky, kde se nějací dobrodruzi brodí džunglí a močálem:-D Snad jenom mě trochu vadilo to pitvání se v knize Jiřího Trnky, chvíli sem měl dojem, že pujde o recenzi té knihy a ne samostatnou povídku. Líbí se mi i nápad s promarněnou šancí a konec.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru