Zavolejte mi Jiřinku

Sedím na sesterně a nemůžu to rozdejchat.
Udeřila mě.
Vím, že to nemá v hlavě v pořádku.
Prostě, proběhla malá mozková příhoda.
Nejprve jsme ji museli uvazovat za ruce k postranicím lůžka. Na dvacet pacientů jedna sestra a jedna ošetřovatelka. To je málo. Moc málo na idividuální přístup. A ona se chtěla dostat z lůžka. Utéct domů. Jenže levá strana těla ji neposlouchala. Spadla by, zranila by se. Prostě jsme ji museli udržet za každou cenu na posteli.
Lékař naordinoval kurtovat za ruce. Je to možná lepší něž zklidnění těma chemickejma sajrajtama, co se jim taky říká léky…
Postupně se zlepšovala pohyblivost. Když se dokázala postavit na nohy, odstranili jsme zábranu, odvázali ruce…

Má pět dětí…ani jedno ji nechce domů.

Přišla jsem na noční. Sloužím ji sama, bez ošetřovatelky. Tu si mohu v případě potřeby půjčit na vedlejším oddělení. Dcera právě odchází a říká, že maminka nemá náramkové hodinky. ,,Měli jste si je odnést, stejně jako mobilní telefon, peněženku a občanku. Vždyť jsem vám to předevčírem říkala. Ona tu roznáší věci, přemisťuje cokoliv, i osobní věci ostatních pacientek na pokoji. Včera jim cpala do pusy kousky čokolády, když spaly. Mohla je zadusit, ale nemáme to srdce ji přivazovat k posteli. Čeká na překlad do Léčebny dlouhodobě nemocných.“
,,Co tam s ní bude?“ ptá se dcera.
,,Asi ji začnou tlumit léky, aby ji udrželi v klidu na lůžku. Ani v léčebnách není dostatek personálu, aby se mohl věnovat každému pacientovi individuálně.“
Dcera stojí, dívá se na mě: ,,Mám hrozný výčitky, nevím co dál. Přece mámu nedám….“
,,To musíte vědět vy, jestli jste schopní jí zajistit celodenní dohled. Doma by měla šanci. Šanci, že se vrátí… Není zlá, snaží se ostatním na pokoji pomáhat. Netuší, že by jim mohla i ublížit…“
,,Poradíme se, snad by to nějak šlo zařídit. Je nás pět . Musí to jít. Přijdu zítra , domluvím se s lékařem…“ má v očích slzy…odchází. Maminka za ní volá. ,,Jiřinko, Jiřinko…“ a utíká ke vstupním dveřím, kterými dcera odchází. Ta se otočí, pohladí ji po vlasech a vede zpět na pokoj…

Celou noc nespala. Ostatní pacientky na pokoji si stěžují. Stále rozsvěcí, hlasitě mluví, bere jim věci, nutí jim vodu ze své umělé lahve, odkrývá je, přenáší lůžkoviny, obtěžuje je péčí o kterou ony nestojí. Chtějí klid, potřebují se vyspat…
X krát za noc ji odvádím k lůžku. Několikrát s ní jdu na WC. Už nemůžu… když ji přistihnu, jak masíruje pod krkem na hrudníku babičku , která ztěžka dýchá, musím se rozhodnout.
Jsou čtyři hodiny v noci a já přivazuji tuto ženu za jednu ruku k postranici…nesmí ublížit druhým pacientkám na pokoji. Ty mi děkují...
Ona mě několikrát udeří přes ruce, pak chytne hrazdičku a míří mi přímo na hlavu …. v poslední chvíli uhnu a dřevěné madlo hrazdičky mě mine.,,Ty mrcho!…“křičí na mě.

Sedím na sesterně…

.Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili…Je mi špatně…bolí mě nohy, ruce, záda… bolí mě pomyšlení na ženu, v které jsem ukřižovala svoji slabost…

Jdu zpět na pokoj, je pět hodin ráno a já ji odvazuji ruku, uvolňuji sevření a říkám ,,Co s vámi mám dělat?“

,,Zavolejte mi Jiřinku…“