V metru

Nastoupily do metra. Do Áčka, asi dvě stanice po mě. Dvě slečny, snad trochu mladší, než abych se na ně mohl koukat bez špetky trapného pocitu - mohlo jim být tak čtrnáct nebo patnáct, nejsem to už schopný odhadnout – ale po dvou týdnech v lesích jsem poprvé viděl  holky, takže mi oči sjížděly tak nějak samy pořád směrem k nim. Vypadaly opravdu k nakousnutí - venku bylo přes pětatřicet stupňů, oblečené byly minimálně, malé džínové kraťasy a kraťounká sukně odhalovaly nohy až pár centimetrů pod zadeček a tenká tílka také neskrývala příliš mnoho.

Sedly si naproti sobě, ale nebavily se, zřejmě si už všechno řekly dopoledne nebo měla každá o čem přemýšlet. Dlouhovlasou brunetku sedící přímo naproti mně to ale po chvíli přestalo bavit a rozhlížela se kolem sebe. Nejdřív jsme o sebe několikrát zavadili pohledem, jenom tak, aby to nevypadalo špatně, kdyby jednoho z nás náhodou sledoval někdo z ostatních cestujících.

Stále jsem se nemohl uhlídat, abych neklouzal očima jen mezi brunetkou a půvabným zadečkem její naproti sedící blonďaté kamarádky a radši jsem se otočil na druhou stranu. V dalším vagóně ale nebylo nic zajímavého ani hezkého k vidění a Rembrandtův obraz – reklama na právě probíhající výstavu; jediná, která stála za povšimnutí – mě po chvíli omrzel. Pod záminkou, abych viděl na svoji krosnu, jsem se otočil zpátky. Rozhlédl jsem se po vagóně; dlouhovlasá slečna stačila rychle uhnout pohledem. Oči mi opět zabloudily i k okraji sukně blondýnky; před jejím pohledem jsem musel uhnout já. Sedla si bokem k opěradlu a docela nezakrytě si mě prohlížela. Automaticky jsem sklopil zrak níž. Zpředu její minisukně odhalovala ještě víc než zezadu, prosvítaly i poslední neopálené centimetry stehen.

Zahleděl jsem se do země, ale po časem se oči samy od sebe znovu zvedly. A opět jsem zavadil o jejich pohledy. Prohlížel jsem si brunetku, svým způsobem mě opravdu přitahovala. Každou chvíli se na mě podívala ona a já jsem rychle otočil hlavu. Nechápal jsem, co by se slečnám mohlo líbit na páchnoucím a špinavém vychrtlém vandrákovi, když v metru postávali i solidně oblečení kluci, kteří vypadali, jako by právě vyšli z posilovny, snad upřímný pohled nebo tichá pohoda. Koneckonců to nebyl můj problém.

Vždycky jsem se asi po minutě zkusil ohlédnout zpátky na ně: narovnaly se, zadívaly kamkoli mimo můj směr a snažily se tvářit maximálně soustředěně a mile.

Na Můstku jsem musel vystoupit. Usmál jsem se, otáčeje na ně naposledy hlavu. A vida: s nesmělým úsměvem se také zvedají a nasazují si na ramena sportovní brašny. Pustil jsem je před sebe, přestože jsem stál hned vedle dveří - chtěl jsem se na ně naposledy podívat; naposledy vidět snad aspoň trochu spřízněné duše v cizím městě.

 Viděl jsem je mizet v davu směrem doprava, pár vteřin jsem postál a odešel vlevo ke schodům na béčko. Sešel jsem po nich dolů a pomalu se vlékl k nástupišti. Za prvním rohem právě shazovaly těžké tašky z ramen, aby si odpočinuly. Přemýšlel jsem , jestli jim nemám pomoct, ale asi by to nevypadalo dobře, musel bych se pak s nimi do příjezdu vlaku bavit a mimoto jedu z vandru, smrdím a mám na sobě roztrhané triko a staré kraťasy. Prošel jsem pomalu kolem nich, jen jsme se na sebe usmáli.

Metro jelo hned. Skoro jsem toho litoval, doufal jsem, že bude následovat ještě jeden pohled, jeden úsměv na rozloučenou při čekání na nástupišti. S nadějí, že bude o trošku prázdnější, jsem stihl na konec soupravy. Naposledy jsem se ohlédl: slečny dobíhaly mé metro. První, blondýna, se automaticky rozběhla k nejbližšímu vagónu, ale brunetka ji předběhla a mířila ke dveřím, do kterých  jsem nastupoval. Natlačili jsme se jako poslední dovnitř, znovu se na sebe usmáli a pak jsem se pro jistotu čistého svědomí otočil zády.

V další stanici si blondýnka všimla volné dvojsedačky, kývla na kamarádku a šla si sednout. Ta ale zavrtěla hlavou a zůstala stát vedle mě. Nastoupili další lidé, trochu nás zmáčkli dohromady a dotkli jsme se pažemi. Nevím, co na nás v té chvíli tolik účinkovalo, ale byl to dotyk oboustranně elektrizující. Natočila se víc ke mně, já jsem se snažil předstírat studium plánu pražského MHD, ale pochopitelně jsem z něj nic nevyčetl. Opět jsme se střídali pohledy a vzájemně před sebou uhýbali očima. Nevím, jestli mě opravdu napadlo zkontrolovat zapnuté kapsy krosny nebo jsem se jí chtěl znovu dotknout, prostě jsem se naklonil k batohu a při tom jí náhodou přejel lehce rukou po boku. Kapsy byly v pořádku, pro jistotu jsem se v nich ještě chvilku hrabal, abych zastřel případný podvědomý úmysl.

Na příští zastávce blondýnka vystoupila. Usmála se na mě, pozdravila kamarádku, zavrtěla zadečkem a ztratila se v davu přede dveřmi. Metro se rozjelo do první zatáčky. Nezatočilo moc prudce, ale brunetka přesto trošku zavrávorala a otřela se o mě. Usmála se a zadívala se rychle jinam. Rychle pohodila hlavou, kterou měla stále kousek ode mě, přestože místa už bylo docela dost; ucítil jsem, jak voní. Nechápu, čím mne ta vůně tolik naplnila. Vzpomínkou na zapomenuté pódium vesnického kulturáku, kde vprostřed zpocených muzikantů zpříjemňovala ospalou tancovačku? Noc potom? Možná violistku s hnědýma očima, která mi recitovala své básničky po skončení jednoho festivalu – poslední, s kterou jsem se bavil před očistným celibátem. Co tu vlastně dělám? Vysmívám se sebezapření, aby tolik nebolelo?

Pak začal vlak brzdit, lehce se o mě opřela zadečkem a daleko před stanicí zvedla tašku. Otočila se, podívala se na mě a vystoupila.

S tázavým úsměvem se ohlédla přes rameno. Jenom krátce a trošku nenápadně. Zůstával jsem stát v metru. Co bych dělal v cizím městě s neznámou holkou? Snad pozval někam na kafe? A co bych jí řekl? V práci by to beze mě pár dnů vydrželi, fotky a pár článků bych mohl odevzdat až zítra, jet do Plzně jenom na otočku … Smutně jsem se usmál přes zavírající se dveře, už jsem ani nestihl opětovat její pohled. Kdybych ještě mohl, asi bych za ní šel, doma mě nikdo nečeká, snad jenom práce a víno, aby mě nerušily nevítané myšlenky. Tady by ale rušily taky, nás oba. Dveře se zavřely; nemělo smysl ani zamávat. Otočila se ještě pro jistotu naposledy, ale až když jsem zajížděl do tunelu za zastávkou. Najednou se mi domů vůbec nechtělo.