Jak rudá byla záře vašich raket! - 1 - Henrietta Jenningsová

KAPITOLA PRVNÍ

Henrietta Jenningsová

Herbert se s Henriettou poprvé setkal jednoho zářijového rána roku 1911 na rohu Baltimore Road a Gillbert Street. Bylo mu 21 let a měl nastoupit na svou první loď v hodnosti druhého důstojníka. Chystal se právě zahnout na Baltimore Road a odtud se drožkou dopravit do přístavu, když se před ním, pár kroků od pekárny starého Pullingse, zjevil anděl. Krása rusovlásky, snad o rok či dva mladší než byl on sám, v bílých šatech s bruselskou krajkou a slaměným kloboukem, mu připadala doslova nadpozemská. Vzhledem k jejímu půvabu si nedokázal představit méně vhodný způsob seznámení než ten, který mu osud připravil. Ve třetím patře rohového domu měla okno jakási nemožná ženština, která přesazovala své muškáty v těžkých květináčích tak neopatrně, až o jeden silně zavadila a ten se zřítil do ulice. V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, zahlédl Herbert padající předmět, přiskočil a k jejímu naprostému zděšení ji srazil k zemi. V téže vteřině dopadl těžký truhlík na dlažbu přesně na místo, kde před chvílí děvče stálo. Ta, vidouc, že unikla o vlásek smrti, omdlela a bezvládně se zhroutila do jeho náruče.

Když opět přišla k sobě, zjistila, že leží v objetí neznámého muže, což byla situace, jakou lze omluvit pouze výjimečnými okolnostmi. Rychle se vymanila z jeho sevření a nejistě se postavila. Herbert se jal celou událost vysvětlovat, což ale nebylo nutné, neboť dívka se při pohledu na dlouhou prasklinu v kamenné dlažbě způsobenou litinovým truhlíkem znatelně roztřásla. Když se uklidnila, upřela na něj krásné zelené oči.

"Jmenuji se Henrietta Jenningsová a z celého srdce Vám děkuji, pane ... ?"

"Herbert Stone, druhý důstojník na lodi Jeho Veličenstva Californian," srazil podpatky a prkenně se uklonil. Teprve teď si dívka uvědomila, že její zachránce má uniformu námořního důstojníka. Se zřejmým znepokojením si povšimla, že jeho kabátec je po straně silně odřený, levý rukáv je natržený a jeden mosazný knoflík není na svém místě. Chvíli těkala očima po dlažbě, poté se sklonila a podala Herbertovi chybějící knoflík.

"Poničil jste si při mé záchraně uniformu," ukázala prstem na inkriminovaná místa, "doprovoďte mě prosím domů. Služebná Vám ji ihned opraví."

"Doprovodím Vás rád, ale oprava nepřichází v úvahu, madam, může za to moje nešikovnost!" ohradil se důrazně Herbert, ale v duchu si zoufal. Byla to jeho jediná slušná uniforma, na kterou si ještě musel půjčit od bytné a to poté, co jí konečně splatil dlužné nájemné. Ještě chvíli bude zkoušet její trpělivost a skončí na ulici.
"Nesmysl, je to jen kousek. Pojďte." Z jejího tónu bylo zřejmé, že není zvyklá na odpor a on jí odporovat nechtěl. Právě naopak. Henrietta se do něj zavěsila a kývla směrem od Gillbert Street k parku. Herbert po chvíli zaváhání vykročil. Na jedné straně byl šťastný, že může dívku doprovodit a zjistit, kde bydlí, na druhé straně začínal mít vážné obavy, že přijde na schůzku s kapitánem Lordem pozdě, což si při nejlepší vůli nemohl dovolit. Zmítán těmito rozporuplnými pocity se snažil nenuceně konverzovat. Dozvěděl se, že Henrietta je dcerou sira Bernarda Jenningse, významného bankéře a investora. Je dokonce možné, jak se od Henrietty dozvěděl, že sir Jennings spoluvlastní i jeho Californian, neboť v minulosti řada otcových investic směřovala právě do námořní plavby. Než se nadál, došli ke skvostnému bílému domu. Chvíli na to byl služebnou usazen v přijímacím salónku a přes jednoznačný odpor, který byl Henriettou rázně utnut, mu byl odebrán kabátec uniformy.

Po chvíli přivedla Henrietta do salonu i svoji matku a představila Herberta jako svého zachránce. Lady Jenningsová, škrobená a povýšená dáma, si s pozvednutým obočím prohlédla nedostatečně ustrojeného mladíka, který začínal studem rudnout. Henrietta však situaci zachránila vysvětlením, proč v jejich salónku sedí gentleman jen v bílé košili. Lady Jenningsová poděkovala za záchranu dcery a zdůraznila, že manžel jejich vděk zřetelně vyjádří, jakmile se dostaví domů. Bylo však jasné, že jeho přítomností není nadšená.

Herbert se uklonil a ujistil ji, že sem byl zavlečen bezmála násilím a přistoupil na Henriettino naléhání pouze z obavy o její bezpečný návrat.

Zdálo se, že tato odpověď Lady Jenningsovou uspokojila, neboť jej vyzvala, aby se posadil a nabídla mu čaj. Herbert se nervózně ošíval, ale nedovolil si pozvání odmítnout. Významně však pohlédl na nástěnné hodiny a zároveň se ujistil, zda mu ještě zbývá dostatečný čas k cestě na důležitou schůzku. Lady si jeho pohledu všimla, ale nijak jej nekomentovala. Henrietta švitořila a přehnaně vychvalovala Herbertovu duchapřítomnost, čímž jej neustále přiváděla do rozpaků. Lady přikyvovala a sem tam zvedla k ústům šálek z jemného bílého, pravděpodobně čínského, porcelánu. Bylo zjevné, že pozvání na čaj nebude mít dlouhého trvání a ukončí je opravený kabátec. Když ten okamžik nastal, Herbert se rozloučil a přes Henriettino naléhání se omluvil. Ta za ním vyběhla před dům a ještě jednou mu děkovala. Vyjádřila přání, aby ji opět navštívil druhý den o páté, když bude přítomen její otec. Herbert po chvíli váhání souhlasil.

Těch několik minut, které s Henriettou strávil, zcela postačovalo k tomu, aby se do ní bláznivě zamiloval. Teď však měl jediný zájem - nezmeškat schůzku s kapitánem Lordem.

>>> pokračování