Jak rudá byla záře vašich raket! - 2 - George McMahon

Začněte prosím PROLOGEM a pokračujte kapitolu po kapitole. Jedině tak bude mít příběh smysl.

KAPITOLA DRUHÁ

George McMahon

Již několik měsíců se Herbert potkával s Henriettou a kdesi v hloubi duše mu začala klíčit nebezpečně sladká představa, že je mu osud příznivě nakloněn. Henrietta jej měla očividně ráda, neboť ho nedočkavě, i když skryta v šeru svého pokoje, vyhlížela z okna. Vždy, když přicházel, drobný záchvěv závěsů za oknem v prvním poschodí prozradil, že jej někdo sledoval a na poslední chvíli od okna odstoupil. Dříve než mohl použít zvonek u vstupních dveří, stála na prahu a její rozzářená tvář jej vítala. Pan a paní Jenningsovi však s nelibostí sledovali, jak silně se jejich dcera na chudého důstojníka upnula, ale Herbert nabyl dojmu, že se nebudou stavět do cesty tužbám své jediné dcery.

Bernard Jennings však byl silným protivníkem nejen ve světě financí. V rodinných záležitostech měl hlavní slovo a Herbert poznal svůj omyl příliš pozdě. Nejhorší byl fakt, že sir Jennings dokázal svými klienty manipulovat do té míry, že oni přijali jeho návrhy s pocitem, že dělají tu nejlepší věc pod sluncem. Stejný způsob bohužel měl platit i na Henriettu. Když se opět objevil u dveří domu z bílého kamene, nikdo ho nevítal. Zazvonil proto na zvonek a čekal. Přišla mu však otevřít služebná. Hned chtěl vědět, zda není slečna Henrietta nemocná, ale služebná zavrtěla hlavou a pokynula, aby vstoupil. Když odkládal klobouk a plášť, uslyšel ten známý líbezný zurčivý smích své milované. S úsměvem na tváři proto vstoupil do salónku a ke svému překvapení zjistil, že na něj Henrietta nečeká sama. Ona na něj vlastně nečekala vůbec. Dokonce mu ani nepřišla v ústrety, ale pouze vstala a představila mu vysokého muže okolo třicítky, který na Herberta ze své výšky pobaveně hleděl.

"Pane Stone," začala Henrietta velmi formálně, což jej vyvedlo z míry, "dovolte, abych Vám představila pana George McMahona."

"Těší mě," řekl Herbert a podal McMahonovi ruku, jehož pevný stisk mu málem vehnal slzy do očí.

"Jsem rád, že Vás konečně poznávám," pronesl bodře McMahon yankeeským přízvukem doprovázeným drobný irským akcentem. O jeho původu nemohlo být pochyb. "Henrietta o Vás stále mluví, Herbert sem a Herbert tam. Už bylo na čase, abychom se potkali."

"Ale Georgi!" rozlobila se naoko Henrietta, "panu Stoneovi budu do smrti zavázaná, neboť mi zachránil život. Viďte, pane Stone?"

"Ano, ale to nebylo nic tak závažného," koktal Herbert, který nechápal, proč s ním Henrietta takto mluví.

"Žádnou falešnou skromnost!" zahlaholil McMahon, "na tu si u nás v Americe nepotrpíme. Můžete být na sebe hrdý, že jste nám zachoval tuto nádhernou květinku, aby nás obšťasňovala svojí krásnou přítomností."

Henrietta se zachichotala a Herbert poznal, že se s ní udála větší změna, než by si byl kdy dokázal připustit.

"Slyšel jsem, že jste kapitánem na parníku Californian."

"Jsem druhým důstojníkem na této lodi, pane," odpověděl ledově Herbert a byl si jist, že jej chce McMahon před Henriettou znemožnit.

"Á jistě, máte pravdu. Druhý důstojník. Spletl jsem se, ale co není, může být, viďte?"

"Jistě," přikývl Herbert a usilovně přemýšlel, jak sokovi úder pod pás oplatit. Snad jej zaltačí do kouta v tom jediném, co zná. A tím je moře. 
Než však stačil otevřít ústa, McMahon jej předběhl.

"Californian je loď společnosti Leyland Line, je to tak?"

"Ano," odpověděl prostě Herbert a čekal, kam svou otázkou Američan míří.

"Vlastním podíl v této společnosti, tudíž mám určitý vliv také na to, kdy můžete očekávat kapitánský dekret." Zde udělal dramatickou pauzu a pokračoval: "Rád se za Vás přimluvím, už kvůli Henriettě."

Herbert zaťal zuby a s nevraživostí se zahleděl do zelených očí plných veselí. V té nabídce byla zcela zřetelná výhrůžka a ke svému úžasu zjistil, že Henrietta ji vůbec nepostřehla.

"To je skvělá zpráva, viďte pane Stone," vykřikla nadšeně a k McMahonovi dodala: "Dokážete to zařídit, viďte. Kvůli mně! Uděláte to?" žadonila a pitvořila se a vůbec si neuvědomovala, jak tím Herberta ponižuje. <Musím se mu nějak dostat na kobylku, jinak ji ztratím!>, honilo se mu hlavou, ale nedokázal přijít na to, co by to mělo být. Zatímco tápal ve tmách, ti dva se smáli, vtipkovali a byli tak nenucení, jak Henrietta s ním nikdy nebyla. Z těchto myšlenek jej vyrušil příchod sira Jenningse.

"Dobrý den, pane Stone, vidím, že jste se už seznámili."

"Ano, byl jsem panu McMahonovi představen," odvětil Herbert s odstupem.

"To jsem rád, protože kdo jiný než vy, náš rodinný přítel a zachránce naší jediné dcery, by měl slyšet tu úžasnou novinu jako první!"

Herbert chvíli čekal a když se nic nedělo, přerušil ticho logickou otázkou: "Jakou novinu máte na mysli, sire?"

Jennings se pobaveně usmál a podíval se na McMahona. "No tak, Georgi, nechcete nám ji sdělit?"

"Ale jistě," přikývl McMahon a otočil se k Henriettě. "Drahá," oslovil dívku a Herbertovi ztuhla krev v žilách, "dnes jsem požádal tvého otce o tvoji ruku a on souhlasil. Teď už je to jen na tobě. Vezmeš si mě?"

Herbert se s hrůzou díval, jak Henrietta vykřikla jediné slovo: "Ano!" a padla McMahonovi kolem krku. Vůbec si neuvědomil, že zatíná prsty do dlaní tak silně, až mu vytryskla krev.

"A to není všechno!" rozhodl se Bernard Jennings nasypat sůl do Herbertových otevřených ran. "Co svatební dar?"

"Ano, málem bych zapomněl. Co bys řekla svatební cestě na obřím zaoceánském parníku a potom vybraná společnost v Bostonu?"

"Výborně, o Americe jsem vždycky snila, ale kde je ten svatební dar?"

"No ten parník, přece!" zasmál se McMahon. "Koupil jsem část akcií jisté americké korporace, které tuto loď vlastní a nechal je napsat na tvé jméno."

Henrietta se znovu zasmála a padla mu kolem krku.

"Kdy odplouváme?" dožadovala se odpovědi jako malé dítě.

"Desátého dubna v pravé poledne ze Southamptonu," odpověděl McMahon. "Ta loď byla spuštěna na vodu teprve nedávno a je to její první plavba!"

Herbert musel odtud, musel opustit tento pokoj, dům i město a nejlépe celou Anglii. Nedokázal dýchat stejný vzduch jako ona a celá její rodina. Nenávistí se málem zalknul. Potřeboval na moře. Do ticha, kde doufal, že najde klid. Omluvil se a zanechal oba snoubence v živém rozhovoru. Henrietta si jeho odchodu vůbec nevšimla. Když si bral od služebné své svršky, ještě ji zaslechl, jak se ptá: "Jak se vlastně ten parník jmenuje?"

Herbert za sebou s bouchnutím zavřel dveře a odpověď už neslyšel.

>>> pokračování

---