Jak rudá byla záře vašich raket! - 4 - Californian

KAPITOLA ČTVRTÁ

Californian

Herbert stál u zábradlí na zádi a sledoval racky, kteří čekali na zbytky z kuchyně. Lodní šroub poháněl Californian nezadržitelně vpřed. Bylo chladno a Herbert při každém výdechu pozoroval, jak se obláček páry vznáší nad širokou brázdou za plující lodí.

"Tak co, pane Stone," ozvalo se za ním, "jak se dnes cítíte?"

"Velmi dobře, kapitáne, děkuji. Už jsem to v Anglii nemohl vydržet. To víte, námořník na souši," pokusil se zavtipkovat, ale na kapitána neudělal dojem. Bylo mu to jedno.

Stanley Lord jej pozoroval již několik týdnů před vyplutím a byl výraznou změnou chování svého druhého důstojníka znepokojen. Jeden den byl podrážděný a druhý den zcela klidný. Začínal být také nepozorný a zapomnětlivý. Jednou dokonce nenahlásil změnu kurzu, ale když byl důrazně pokárán, již se to neopakovalo. Kapitán před vyplutím dokonce zvažoval, že Stonea nechá v Anglii, ale protože si jej vybral sám, cítil, že by to mohlo vrhnout špatné světlo i na něj. Nebyl by první ani poslední kapitán, který by zůstal na suchu, zatímco by jeho loď dostal nějaký nýmand, jehož jedinou kvalifikací byl příbuzenský vztah s někým z admirality. Ne, teď mu nezbývá nic jiného, než s ním doplout do Bostonu.

"Doporučuji Vám, pane Stone, abyste šel dnes spát co nejdříve. Noc bude dlouhá a velmi chladná."

"Máte pravdu, pane, dovolte mi odejít," odpověděl Stone, pozdravil kapitána a vydal se do své kajuty.

Kapitán se za ním díval a ještě na něj zavolal: "V kolik Vám začíná noční hlídka?"

"Přesně o půlnoci, pane," odpověděl Stone a poté co kapitán přikývl, zmizel v chodbě vedoucí ke kajutám důstojníků.

Stanley Lord věděl, kdy má Stone noční hlídku, ale chtěl se ujistit, že to ví i on.

Když za sebou Herbert zavřel a zamkl dveře kajuty, s hlubokým výdechem se posadil na postel.

"Dlouhý den, ale ten má svůj konec. Teď jsem tu sám, ve svém malém království," mumlal si pro sebe a popaměti sáhnul pod postel. Nahmatal svoji láhev a s přivřenýma očima si zhluboka zavdal. Nic. Necítil na patře tu dobře známou pálivou chuť, po které se dostavila příjemná extáze. Vůbec nic necítil. Herbert vyděšeně otevřel oči a pohlédl na láhev. Byla prázdná!

"Jak to?" vykřikl a roztřásly se mu ruce. "Jak je to možné, ještě včera byla z jedné čtvrtiny plná! Večer jsem z ní pil a potom..."

Proud jeho samomluvy byl přerušen těžkým tichem a z rozšklebených úst nevyšel ani hlásek. Potom... Věděl, co se stalo potom. Včera si dal větší dávku, než jindy a potom mu vypadla láhev z ruky, když se sesunul napůl v bezvědomí na lůžko. Zapomněl ji zavřít a tekutina se vylila. Ráno už si vůbec nic nepamatoval.

Vrhnul se na kolena, přejížděl dlaněmi po podlaze a nasával vzduch, zda nezachytí tu povědomou vůni. Ano, tam v rohu pod postelí byla drobná skvrna a byla cítit alkoholem. Tam skončil zbývající obsah láhve. Zoufale se znovu posadil na lůžko, mnul si zpocené dlaně a do očí se mu draly slzy. "Co budu dělat? Co teď budu dělat?" stále si opakoval a těkal očima po pokoji, kde bláhově vyhlížel nějakou pomoc.

Ten večer už neusnul, dlouho se převaloval na lůžku a potom se šel raději projít po lodi. Měl štěstí, že nikoho nepotkal a nemusel vysvětlovat, proč se uprostřed noci před svou hlídkou potlouká po lodi. Zvláště kapitána by to zajímalo. Pocení dlaní, třas rukou a později i celého těla se zvětšovalo a Herbert si moc přál, aby to mohl připsat rychle klesající teplotě. Když na pravoboku zahlédl temnou siluetu kapitána, rychle zmizel v podpalubí. Nebyl si jist, zda jej kapitán viděl či nikoliv, ale teď už s tím nemohl nic dělat. Vrátil se do kajuty a svlékl propocenou uniformu. Zkroutil se do klubíčka a zatínal dlaně. Rozbolela jej hlava a zvedal se mu žaludek. Neměl pojem o čase, a proto sáhnul nad sebe na polici, kde měl položené hodinky. Bylo 11:31. Musím vstát, přesvědčoval se, ale svaly jej odmítaly poslouchat. Nakonec se přece jen zvedl a zašel do koupelny. Opláchl se studenou vodou, vytřel se dosucha a oblékl si čistou košili. Cítil se přece jen trochu lépe. Vrátil se do kajuty a znovu pohlédl na ciferník svých hodinek. Chvíli se snažil zaostřit zrak, neboť se mu poněkud rozostřovalo vidění. Za tři minuty byla půlnoc. Začátek jeho hlídky.

Herbert se vydal na palubu splnit nejtěžší úkol, před který byl kdy postaven.

>>> pokračování