Jak rudá byla záře vašich raket! - 5 - Neznámá loď

Začněte prosím PROLOGEM a pokračujte kapitolu po kapitole. Jedině tak bude mít příběh smysl.

KAPITOLA PÁTÁ

Neznámá loď

U kormidelny se před Stonem zničehonic zjevil kapitán a upřeně se na něho zahleděl. Herbert pozdravil, ale k ničemu dalšímu se neměl.

"Pane Stone, poblíž nás se nachází neznámá loď. Asi před půl hodinou zastavila. Budete ji sledovat a kdyby se začala přibližovat, okamžitě mi to nahlásíte. Místní proudy by ji mohly lehce donést až k nám, je to jasné?"

"Rozkaz, pane," odpověděl Herbert a znovu se mu udělalo špatně.

Kapitán jej ještě pár vteřin pozoroval a potom odešel směrem k mapovně.

"Dobrý večer, pane Stone," pozdravil Herberta třetí důstojník Groves, kterému právě končila služba.

Herbert se nezmohl na víc než na nevýrazné zamručení a oběma rukama se opřel o stůl. Vůbec si nebyl jist svou stabilitou, ale Groves nebyl tak pozorný jako kapitán a pravděpodobně si ničeho nevšiml.
"Asi pět mil od nás se nachází neznámé plavidlo," hlásil Groves, podal Stoneovi dalekohled a ukázal prstem do tmy.

Herbert upřel svůj zrak naznačeným směrem, ale neviděl vůbec nic. Všechno bylo rozmazané.

"Vidíte, pane? Jedno stožárové světlo, červené poziční a ještě nějaká další dvě. Těmi si nejsem úplně jistý."

Teď konečně Herbert cosi zahlédl a po usilovném soustředění se mu podařilo zaostřit na několik světlých bodů v naprosté temnotě.

"To bude z okna nebo otevřených dveří," zabručel aby získal čas. Štěstěna mu byla nakloněna a zdálo se, že alespoň oči jej začínají poslouchat.

"Zkoušel jsem jim signalizovat lampou, ale neodpovídají," dodal ještě třetí důstojník a poté se odporoučel z můstku.

Herbert si z hluboka oddechl. Kapitána i Grovese zvládl, teď ještě přežít ty čtyři hodiny, což mu v této chvíli připadalo zhola nemožné. Znovu se zahleděl směrem k neznámé lodi. Ačkoliv to považoval za zbytečně vysilující, rozhodl se dostát svým povinostem a uchopil signální lampu. Namířil ji směrem k lodi a signalizoval.

"Teď jsem se ti představil, tak ukaž, že jsi slušná holka," vydechl ztrápeně a vzal do ruky dalekohled. Žádná odpověď. A přece! Zahlédl několik záblesků, ale nebyl si jist, zda to nebylo stožárové světlo. Zprávu zopakoval a čekal. Teď zřetelně viděl signalizaci. Krátké a dlouhé záblesky se v Herbertově pomatené mysli pomalu a velmi neochotně skládaly do čehosi, co mu někde v podvědomí dávalo smysl:
<CQD> chvíli pauza a znovu <CQD> a pak řada dalších krátkých a dlouhých záblesků, které však Herbertův přetížený mozek nebyl sto rozpoznat. Jedno mu však bylo jasné: volací kód CQD je žádost o pomoc v nebezpečí. Jak teď toužil po svém opiu. Byl by silný a rozhodný, viděl by ostře a hlavně by na to nebyl sám!

Znovu signalizoval <identifikujte se a udejte svoji polohu>, ale nebyl si jist, zda na druhé straně nepřijali něco ve smyslu <už na mě prosím neblikejte, hrozně mě z toho bolí hlava>. Znovu dalekohled a znovu maximální soustředění, kterého nebyl schopen. Konečně se začaly objevovat záblesky a v jakémsi podivuhodném prozření je Herbert přečetl zcela zřetelně: <CQD CQD Titanic, narazili jsme na ledovec, potápíme se, poloha 41° 46' sev.š. 51° 14' záp. d.>.

Herbertovi před očima všechno zrudlo a krve by se v něm nedořezal. Titanic! Nenáviděný Titanic! Loď, která mu uloupila jeho Henriettu! A teď zasáhl osud a vyplnily se Herbertovy nejtemnější sny. Jeho odplata! Jeho pomsta! Ne! Jen spravedlivý trest pro ty, kteří mu tak ublížili. Se skřípěním zubů a hrozivě zkřiveným úsměvem na rtech si představoval, jak v ledové vodě plave mrtvola George McMahona. <Všechno jsi mi vzal, ty parchante!>

"Dáte si kávu, pane?" ozvalo se za Herbertem, kterému se zježily vlasy na hlavě.

"Zbláznil jste se, Gibsone!" vykřikl na mladíka, který nic nechápal, "přišel jste jako duch!"

"Promiňte," omlouval se stejně vystrašený kadet, "příště zaklepu."

"To je v pořádku," řekl Stone teď už klidněji, neboť si uvědomil, že klepání na můstku by bylo proti všem zvyklostem. "Dejte to sem."

Vzal do ruky šálek a Gibson mu nalil z kouřící konve černou tekutinu. Zatímco druhý důstojník srkal kávu a snažil se před Gibsonem skrýt své obrovské rozčilení, kadet se zeptal: "Podařilo se Vám, pane, spojit s tou neznámou lodí?"

"Ne, zkoušel jsem to, ale neodpovídají," odpověděl Stone a než mohl cokoliv udělat, kadet vzal signální lampu a se slovy: "Tak já to ještě zkusím," se jal vysílat směrem k Titanicu. Vteřiny se vlekly. Gibson jej požádal o dalekohled a když mu jej Stone neochotně podal, zahleděl se do temnoty.

"Podívejte," vykřikl Gibson, "vidím záblesk a teď další!"

Herbert byl vzrušením bez sebe. Už je měl v hrsti a na poslední chvíli by mu měli uniknout? Ne, to nikdy!

"To se jen kymácí signální světla," odpověděl klidně, ale stálo ho to obrovské přemáhání. "To jsem viděl už několikrát."

"Tak já to zkusím ještě jednou," nedal se mladík. Vyslal svoji zprávu a znovu upřel svůj zrak do dalekohledu. "Teď už nic," řekl zklamaně. Ještě několikrát to zopakoval, ale bez výsledku. Potom se omluvil a šel připravit novou logovou šňůru. Před odchodem upozornil ještě Herberta, že by se měl zítra zastavit u zdravotníka. Má prý velmi červené oči, krvavé...

Když Herbert na můstku znovu osaměl, zle se usmíval. Ano, měl pocit, jakoby se na svět díval přes temně rudý šátek. Jakoby vše bylo potřísněno krví. Teď už mu bylo zcela jasné, že je v právu, že je to osud, aby ta prokletá loď zhynula společně s těmi, které tak z duše nenáviděl.

Asi za půl hodiny se ozval signál hovorovou trubkou. Byl to kapitán a chtěl vědět, jestli se neznámý parník pohnul. Když byl Herbertem ujištěn, že nikoliv, požádal jej, aby ho nezapomněl informovat o jakékoliv změně a hovor ukončil.

O chvíli později zahlédl Herbert dalekohledem nad lodí světlo. Byly to signalizační rakety a byly rudé. Jasný signál označující žádost o pomoc. Jak krásně rudé byly!

Přesně ve chvíli, kdy nad lodí zazářila další raketa, vrátil se na můstek Gibson.

"Podívejte pane, oni vystřelují rakety!" vykřikl.

Herbert byl nepochopitelně klidný. Věděl, že mu jeho pomstu již nikdo nepřekazí. Ani tento mladíček. Jako v tranzu uchopil těžký dalekohled a přistoupil zezadu k nic netušícímu Gibsonovi.

"To musí být ale bláznivá oslava, když vystřelují bílé rakety o půlnoci," podivil se kadet, "jako na Silvestra, že?"

"Někteří z nás slaví Nový rok i v dubnu," zasmál se Herbert a oddechl si. Po chvíli Gibson zase odešel.

<Tak bílé jsou a já bych přísahal, že červené. Vidíš McMahone, mohls mít na svědomí dalšího nevinného!>

Ještě další tři hodiny se Herbert kochal pohledem na umírající loď. Žádná další světla již nezpozoroval. Proč taky? Tam v dálce byla vykonána boží spravedlnost?

Když jej přišel vystřídat vrchní důstojník Steward, Herbert jej podrobně informoval. O světlech, raketách i o tom, že parník již odplul.

Poté se odebral k zaslouženému odpočinku.

>>> pokračování

---