vzdechy mých vlastních skel

Jako z krajáče přetékající mlékem se přes okraj valí mé slzy.

Hráz je přetržena, povoďeń, bouře, hromy, blesky jsou vzdechy mých vlastních skel.

Rozbíjím se na tisíc součástek.

Jako puzzle.

Ne já jsem domino a zkus si mě poskládat.

Prohraješ.

Moc málo teček, není krásná, hodně cítí jakoby se kostky samy hýbaly.

Ani ta největší hyperbola mě nesmí zmást.

Buď světe, zkoušej.                              Nedám se.

Budu bojovat. Slíbí to Tobě i všem ostatním.

 Jako tečka u domina, jako piha světa.

Nic než svůj úsměv ovlivnit nedokážu.