Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Mároš
datum / id18.02.2008 / 275634Vytisknout |
autorOldjerry
kategorieMIMO
upřesnění kategorieněco mezi povídkou a úvahou
sbírkaPříběhy a úvahy,
zobrazeno5375x
počet tipů25
v oblíbených2x
do výběru zařadilPacer, Print,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
dávám to na trh ač vím, že to není žádný trhák. Jen nějak cítím, že je třeba psát i takové věci, snad právě proto, že jsou zatím ještě dost výjimečné. Signalizují ale další vývoj...
Mároš

Mároš

Není tajemství, že jsem byl docela nedávno v nemocnici... jak vám to tak napsat ? No : sestra mne uvedla na pokoj pro tři pacienty. Na jedné ležel starší muž, druhé lůžko prázdné, ale zřejmě obsazené. Tady je vaše postel, tady máte skříň, ...
Sestro, zavolal muž v posteli u okna, pojďte mi urovnat prostěradlo ! Á, ty si mi ňákej slušňák...víš, ty vole, že existuje slovo prosím ? a vůbec, nemohl bys počkat, až ta sestra skončí ? pomyslil jsem si a podíval se na sestru. Sestra se naopak podívala na mne... kývnul jsem. Zkušeným hmatem napnula prostěradlo a vrátila se ke mně : tady je koupelna, vedle je záchod. Tímto zvonkem mne můžete přivolat, kdyby bylo něco třeba.
Sestro, co ještě ten polštář? ozval se ten honimír. Pomyslil jsem si něco análního a začal se zabydlováním.
Ty sestry tady jsou fakt nanic, oslovil mne, to aby si člověk o každou blbost říkal extra... Nechal jsem to vyšumět. Jen mi tak blesklo : ty nejspíš doma držíš hubu a tady buzeruješ... poloboženko...

Vše uloženo, trochu nervozity, takového toho svrbění, když jednoho čeká ostrý nůž – nic to nemenší důvěra v chirurga.... prostě jsem se natáhl na postel a usnul. Když jsem se zase narodil, byl v místnosti třetí pacoš – nevysoký Rom – a hned dobrý den, pane, já jsem Mároš a podává mi ruku. Cítil jsem, že je ruka, která je zvyklá práci a kontruju : jo – já jsem Jarda, ahoj ! Pak se teprve přikulil honimír a něco zároveň s podanou rukou zamumlal...
Vešla sestra: pane Badi – vy jste tu nebyl,  tak jsem vám ten nitroglycerin nechala na stolku. Děkuji, sestři, promiňte - já jsem byl svého bývalého šéfa – on je tu taky pacient – odvést na ECHO...

Mároš měl vystupování, návštěvě podal židli, honimírovi odnesl tác s nádobím od oběda, mně sebral na zem spadlý ručník. Vezměte si – je výborná nabízel mi holandskou čokoládu, nebo tuhle mám takové velké mandarinky... Maro, povídám, sladké nesmím a navíc nemám rád, ale mandarinku...dík! Druhý den hned ráno mne vzali na sál a zbytek dne jsem ležel s pytlíkem (ale jděte, nechte toho, furt jste v c-duru) ... s pytlíkem písku na ráně, aby se mi žíla okolo elektrody zatáhla.
Skoro bez hnutí dvanáct hodin... Maro mne napájel, pomohl s jídlem (ne sníst) – podal mi talíř, odebral ho, když jsem dojedl, otřel mi čelo, prostě vypadalo, že má radost ze své užitečnosti.
Ve středu - týden po infarktu - měl jít domů, ale kvůli začínající angině pectoris musel absolvovat ještě nějaká vyšetření. Takže až ve čtvrtek, pane Badi, až ve čtvrtek ...ale už dopoledne.
V životě jste neviděli tak zklamaného chlapa. Nos až u brady, oči melancholického kuřete, a jen si stýskal : rodina pro mne přijede, už jsem jim včera řekl, že mne pustí... já snad podepíši revers. Nakonec zůstal, o reversu nepadlo slůvko.

Do pokoje vstoupila asi třicetiletá štíhlá žena v civilu. Udělalo se světlo a nejen proto, že slunce na chvíli vylezlo z mraků. Márošovi svítily oči jak lampióny. Něco si chvilku šuškali, mladá paní odběhla a za chvíli se vrátila s dalšími sedmi lidmi a malými lidičkami. Dvě dospělé ženy, muž, dva pubescenti a tři děti různého věku. Očekával jsem brebentění, hlučné vyprávění, překřikování... Kdepak : naprosto kultivovaná komunikace, polohlasné věty, každý čekal, až domluví ten před ním, děti ukázněné... všichni čisťouncí, upravení...
Mároš nám předvedl svou rodinu. Demonstroval a já to pochopil. Honimír neprojevil zájem, účast. Za deset minut se rozloučili se „svým“ pacientem, potom s námi dvěma a tak, jak se potichu zjevili, tak potichu za sebou zavřeli dveře.
Pane Jardo, žena mi přinesla prima oplatky, nemáte chuť ? Maro, vždyť víš, že to nesmím... neber to jako nezdvořilost. Sladké je pro mne tabu. Vnutil mi jemně alespoň jablko – to jsem holt! odmítnout nemohl. Golden Delicious...

Uplynula středa, čtvrteční dopoledne a už se loučil i sám Mároš: tak ať vám to oběma dobře dopadne, pane Jardo, mám tu nenačatou láhev lmonády, mohu vám ji dát? Zasmál jsem se a povídám : Jasně, ani nemusíš prosit. Mám to do záchodu vylít já, nebo ty ? Tý flašce to je jedno... Díky. Potřásl si rukou s honimírem, který nakonec přece jen projevil trochu srdečnosti a otočil se ke mně : tak já už mažu, žena na mne čeká v autě. Sbohem...
Nazdar, Máro, povídám, koukej se šetřit pro rodinu ... máš prima rodinu. Jsem rád, že jsou takoví, jako jste vy, děkuji ti za to, že jsi takový, jaký jsi. (Trošku jsem se do toho obklíčil, no jo...). Mároš pochopil velmi správně, jak jsem to myslil... dokonce krátce popotáhl nosem.

Sbohem... jo, tak sbohem !
..a já si ještě na závěr pomyslil: přesně - kdyby byli všichni takoví, jací jsou tito....

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.04.2009 14:00:41thalina
...ani by nemuseli být všichni takový, možná by stačila většina...nebo ne takový, ale skoro. Já mám bohužel zatím jen opačné zkušenosti...ale co není může být.
23.02.2008 10:54:27JdC
Dal bych tip i tomu sameťákovi, ale to nejde, tak aspoň tobě
22.02.2008 22:38:53Stevenson
I tak umis .-) T
22.02.2008 13:27:58Oldjerry
korektor
Takže pocta ? Jo, to já rád - dík !
22.02.2008 11:17:05Print
Obvykle se k prozám nevyjadřuju, ale tohle je skvělá výjimka!*
20.02.2008 16:01:08Oldjerry
korektor
avox - není ti cizí nic, co je lidské. Simpático...
20.02.2008 14:06:00avox
Vida, jak ti jde próza! A téma dobré a pozitivní pohled, samá +. Má pánbůh na zemi různou čeládku a na barvě pleti nesejde... Už se těším na další :-)) */
19.02.2008 22:25:29Oldjerry
korektor
maceško - já už si nepamatuji detaily, a k tomu žes dostala po nose ? co tě nezabije, to tě posílí... frázička ale na mramor zlatým písmem... ahoj
19.02.2008 22:20:33macecha
Oldjerry, Tys měl ve všem pravdu, cos mi radil. Dnes jsem to schytala ze všech stran.A dobře mi tak, třeba mě to někam posune. A proto jsem si nalistovala Tebe, abych se utěšila. A musím přiznat,dobře jsem udělala. A ještě jednou se Ti omlouvám!!!!

Ta povídka se mi moc líbí, vzala mě u srdce, také jsem si v nemocnici poležela a člověk je vděčný za každé dobré slovo. Je to ze života, prostě, krásně jsi to napsal. Díky. :o)) TIP
19.02.2008 22:06:56Oldjerry
korektor
Už dlouho, krom mé ženy se nezajímal o mé zdraví - tedy věz : dělám neúnavně a nepřetržitě ... to abych se náhodou neunavil, nebo nepřetrhnul (:-D)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.