Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Víš, vždycky jsem si myslel, že umím napsat dopis (tohle bude dost osobní), ale při pohledu zpět vidím, že jsem psal spíš takovej nezajímavej deník, aby to nebylo klišé - jako když se kluk snaží říct holce, že ji má rád, ale nechce to říct přímo, tak do ní jakoby strčí, aby se zasmála jeho nemotornosti a on si připadá, jako by to opravdu řekl, - ale to jsem nebyl já, aspoň v tom dopise ne, ale víš jak to dopadá, když něco chceš, představuješ si, jak čtenář mrká, když čte tvé řádky a jak se asi cítí, když přečte zrovna tohle slovo, které nebylo vůbec lehké napsat, - ale papír to snese, to se ví už dlouho a já si teď připadám, jako bych vršil jedno klišé za druhým a točím se v kruhu, protože i psát o klišé je klišé a zdá se, že člověk z toho nemůže ven dokud se nenaučí věřit, že druhým klišé nevadí, pokud jde o to udělat někomu radost.
Chvíli to vypadalo, že tě něco mezi námi nutí ten deník číst a pak ti jednou došlo (a mně vlastně taky), že to přece nemusíš dělat, když tě to stejně nikdy nebavilo a já si nakonec myslím, že to je dobré, - myslím když holka řekne klukovi, že ho nechce poslouchat nebo ji nebaví číst jeho věci nebo jít s jeho kamarády na pivo, to je od ní odvážné a mělo by se to chválit - jako když se řekne, že všichni půjdou lyžovat a jeden řekne, že dneska ne a ostatní ho nebudou hloupě přemlouvat, že jako když je ten jejich kamarád, měl by se obětovat a řekne se spíš, když my jsme ti tvoji kamarádi, tak tě chápeme a uvidíme se později, to přece nevadí, že někdo je a někdo není od sněhu - ale je hloupé, že mi nevěříš, že bych tě mohl pochválit za to, že mi umíš říct ne a pak jsi nejistá a napjatá, když jsou tyhle situace nablízku. V tomhle jsi opravdu tvrdohlavá.
Tohle, co tu píšu, chci dát na Písmák, protože chci, abys to viděla a abys věděla, že to vidí i ostatní, - možná udělám dojem, když se obnažím veřejně a ty si budeš říkat, že jsem tak trochu bourák, i když jsem ve skutečnosti dost hubenej a slabej - přesto jsem aspoň odvážnej. Taky si říkám, že mi tu stejně nikdo nebude věřit, to je taková moje ústupová cesta, kdybych náhodou jednoho rána nenašel dost odvahy podívat se ti do očí.
Písmák