Týden

Pondělí

  Jako každé pondělí jsem k Hektorovi přišel právě ve chvíli, kdy zarovnával ouška čajové soupravy směrem na východ. Byl to jediný zvyk, kterého se nikdy nevzdal, jinak své zvylosti obměňoval často, pročež se nedá mluvit ani tak o zvycích, či zvyklostech, jako o euforických chvílích nemístného nadšení či, lépe řečeno, nemístných stavech euforické nadšenosti, jimiž zaplňoval volná místa svého života. A zatímco v pondělí rovnal ouška na východ, v úterý už na jihovýchod, ve středu na jih atd., až na konci týdne všechna doputovala směr sever. Jak tento jediný pevný zvyk den co den opakoval, nabyl v natáčení šálků naprostého mistrovství a jestliže měl v úmyslu natočit ouška šálků směrem na sever, natočil je skutečně směrem na sever, nikoliv směrem na severoseverovýchod nebo severoseverozápad a už vůbec ne na severovýchod nebo severozápad.

  Při této činnosti jsem jej rád pozoroval, dalo by se dokonce říci, že jsem jej sledoval s takzvaným vášnivým zaujetím, pročež mi nepřišlo líto vyrážet ze svého domu o celých deset minut dříve, než bylo nezbytně nutné. Nabýval jsem tak skutečné jistoty, že dorazím včas, tedy v okamžik, kdy Hektor rovná šálky, já vstupuji do místnosti (od Hektorova bytu mám vlastní klíč), chvíli přítele pozoruji a až tento urovná i to poslední ouško své čajové soupravy, otočí se a řekne:

  „Prosím, poslužte si,“ řekl, jakmile urovnal poslední ouško své čajové soupravy.

  Vytáhl jsem buzolu a zkontroloval azimut jednotlivých šálků. Všechna ouška směřovala na východ. Přesně, jak jsem předpokládal.

Úterý

  Jako každé úterý jsem do Hektorova bytu dorazil společně s paní Blaženou, domácí hospodyní mého přítele Hektora, jejíž hlavní starostí bylo udržovat všech šest místností (započteno s příslušenstvím) Hektorova bytu v naprosté čistotě. To, pravda, nebylo příliš obtížné, neboť Hektor pořádek miloval, dá se dokonce říci, že byl pořádkem posedlý a jestliže zrovna nerovnal ouška šálků nebo se nevěnoval nějaké návštěvě nebo nejedl nebo se nepodroboval hygieně, uklízel byt. Často se tak stávalo, že paní Blažena přišla právě ve chvíli, kdy Hektor uklízel, což jí ovšem nezabránilo zopakovat vše, co před malou chvíli provedl i Hektor. Úklid obvykle začínal v předsíni, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme, já a Hektor, přešli do obývacího pokoje, po té pokračoval právě obývacím pokojem, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme, já a Hektor, přešli do ložnice, po té pokračoval právě ložnicí, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme, já a Hektor, přešli do kuchyně, po té pokračoval právě kuchyní, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme, já a Hektor, přešli do koupelny, po té pokračoval právě v koupelně, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme, já a Hektor, přešli na záchod, a končil právě na záchodě, pročež, abychom paní Blaženu nerušili, jsme se, já a Hektor, vrátili do předsíně, kde jsme jeden druhému obřadně potřásli rukou, načež pozdravivší se postoupili dále do obývacího pokoje, kde Hektor začal pootáčet šálky, neboť úterek byl jediným dnem, kdy na mě s otáčením šálků skutečně posečkal, a já tak nemusel vyrážet s obvyklými deseti minutami předstihu.

Středa

  Jako každé úterý mě Hektor upozornil, že není úterý, nýbrž středa.

  „Nechápu, jak si to můžete neustále plést,“ ^[1] řekl a přehodil nohu přes nohu, přesněji levou nohu přes pravou nohu, načež se pohodlně zapřel do ušáku, v němž sedával navýsost rád.

  Odpověděl jsem mu, že s časem jsem míval problémy vždycky.

  „Ano všiml jsem si, ostatně o tom svědčí i nepravidelnost Vašich příchodů.“ ^[2]

  Podivil jsem se, co myslí tou takzvanou „nepravidelností“; vždyť vyjma úterka přicházím vždy s deseti minutami předstihu, načež jsem také přehodil nohu přes nohu, ovšem pravou přes levou, až se špičky námi přehozených noh dotýkaly.

  „Jistě, ale zatímco v úterý to činí dvacet minut před půl druhou, ve středu přicházíte v jednu, ve čtvrtek ve dvanáct padesát atd., až v neděli přicházíte deset minut před půl první. Je škoda, že týden trvá pouhých sedm dní,“ zalitoval: „neboť trval-li by stejně jako jeden měsíc, přišel byste už na konci prvního týdne nikoliv v neděli, nýbrž dvakrát v sobotu, a na konci týdne číslo tři byste se dokonce předešel.“ ^[3]

  Sotva to dořekl, propadl se do stavu hlubokého mlčení, neboť hlubokému mlčení se poslední dobou věnoval nezvykle často.

  Zřejmě jedna z těch chvilkových mánií, pomyslel jsem si, zvedl se a odešel.

  Sotvaže jsem ale za sebou zabouchl dveře, napadlo mi, jak je možné, přicházím-li k Hektorovi nepravidelně, že jej vždy přistihnu, jak rovná šálky.

Čtvrtek

  Jako každý čtvrtek jsem i tento navštívil svého přítele Hektora. Už na cestou jsem se těšil, jak společně zarovnáme šálky, jak společně zkontrolujeme jejich zarovnání (ve čtvrtek obvykle jihozápadní), jak se Hektor usadí do ušáku, já naproti němu, jak oba zkřížíme nohy a slovo za slovem, větu za větou, odvineme jeden z našich odpoledních rozhovorů. Bohužel Hektor již všechny šálky srovnal před mým příchodem. Když jsem vstoupil do obývacího pokoje, jejich ouška směřovala na jihozápad. Další zvláštností obývacího pokoje bylo, že jsem v něm nezastihl Hektora. Prošel jsem ložnici, záchod, koupelnu, znovu obhlédl předsíň, ale Hektor stále nikde. Shledal jsem jej až v kuchyni, kde otevřeným oknem (okno ovšem vedlo do světlíku) cosi pozoroval. V tomto svém pozorování si vypomáhal polním dalekohledem. To mi vnuklo následující otázky:

  1) Kde Hektor vzal polní dalekohled?

  2) Co tímto polním dalekohledem Hektor pozoruje?

  Obě otázky jsem také Hektorovi položil. On mi na ně ale neodpověděl, ba co více, ani se neotočil. Zřejmě se stále nalézal ve stavu hlubokého mlčení, do něhož se propadl na konci naší včerejší rozmluvy. Přistoupil jsem tedy k oknu a jal se v jeho obdélníku hádat, co Hektor pozoruje.

  Mohlo se jednat o následující objekty:

  1) Protilehlá zeď

  2) Okno v protilehlé zdi

  3) Květináč na parapetu okna v protilehlé zdi

  4) Cosi v okně v protilehlé zdi

  Ke všem čtyřem bodům jsem také zformuloval otázky. Odpovědí jsem se opět nedočkal.

  Odvrátil jsem se od okna, vrátil se zpět do obývacího pokoje a začal pootáčet šálky takovým způsobem, že zatímco ouško prvního směřovalo na sever, ouško druhého na severovýchod, ouško třetího na východ, ouško čtvrtého na jihovýchod atd., až jsem se takto opětovně vrátil k prvnímu šálku, jejž jsem následně otočil z polohy severní do polohy severovýchodní, druhý šálek z polohy severovýchodní do polohy východní atd., až jsem za svými zády ucítil Hektora, jak mě pozoruje. Musel jsem se pousmát.

  Pátek

  Jako pátek každý veselo bylo i tento u Hektora. Tuto veselost, ostatně jako obvykle, zapříčinil příchod panů Anoa, Bea a Cevím.

  Všichni tři se dostavili kolem páté hodiny, ne však spolu, ale jeden po druhém. Co si pamatuji, nikdy se nestalo, že by k Hektorovi přišli všichni tři spolu, dokonce si nejsem jist, zda-li kdy přišli společně alespoň dva z těchto tří jinak družných pánů. Hektor si to také nepamatuje.

  Příkladně předminulý týden přišel první pan Be, po té pan Cevím, nakonec pan Ano, zatímco minulý týden přišel první pan Cevím, po té pan Be, nakonec pan Ano. Tentokráte se dostavili v pořadí pan Ano, pan Be, pan Cevím. Každý donesl dvě lahve vína, jednu červeného, druhou bílého, což patřičně doladilo barvenou paletou mnou přineseného absintu a páně Hektorovy vodky.

  Zatímco jsme tyto donesené lahve překreslovali prázdným prostorem, konverzovali jsme na témata:

-         Téma A, o němž se pan Ano vyjádřil skrze Ne, pan Be skrze Nevím, pan Cevím skrze Ano.

-         Téma B, o němž se pan Ano vyjádřil skrze Nevím, pan Be skrze Ano, pan Cevím skrze Ne

-         Téma C, o němž se pan Ano vyjádřil skrze Ano, pan Be skrze Ne, pan Cevím skrze Nevím

  Sestaveno do matice vypadala jejich stanoviska následovně:

Ano                 /           Ne                   Nevím              Ano

Be                   /           Nevím              Ano                 Ne

Cevím              /           Ano                 Ne                   Nevím

  Do půlnoci jsme ještě stačili probrat témata D, E, F, G.

  Vyjádři diskriminant matice, víš-li, že konverzace probíhala stejným způsobem.

  Sobota

  Když se hodinová ručička přehoupla do nového dne, stalo se cosi hrozivého: všechny lahve vykazovaly jedno jediné zabarvení. Jinak řečeno: byly prázdné. Svět, který se do té doby zdál takřka hrozivě tíživý, náhle pozbyl pevných základů a predikáty našeho rozhovoru jej následovaly. Dokonce i naše řeč se nemístně proměnila.

  Pan Be nejistě vstal, píchl rukou nad sebe a s jistou námahou pronesl:

  „Pváoné, vtíe, na co mám nláadu?“

  „Hhee, já tkay,“ zadeklamoval pan Ano.

  Pan Cevím však byl na pochybách:

  „Já vám nívem,“ řekl.

  „Hhee, o pnezíe si straotsi nědelej,“ chlácholil jej pan Ano: „Já mám pěnez, že by to vastyčilo pro cleý reigemnt! A mnažleky nám mhuo být urkadené.“

  Na tato slova se zdráhavě vztyčili i pánové Be a Cevím:

  „Ano, Ano,“ řekli, jeden po druhém a jeden po druhém se s námi i rozloučili, v předsíni nasadili klobouky a společně odešli, neboť, což je nutné připomenout, přicházeli-li do Hektorova bytu zásadně odděleně, opouštět jej opouštěli pouze pospolu, a mnohdy se tak stávalo, že ve dveřích Hektorova bytu vznikla tlačenice, která odchod těchto pánů poněkud pozdržela. Ještě chvíli jsme z ulice pod oknem slyšeli jejich hlasy:

  „Ric, pic, ta ta ta!“

  „Rgeiemnt, Reigemnt!“

  „Hhee!“

  načež vše utichlo.

  Celý tento okamžik mi přišel jako jakási metafora čehosi. Chtěl jsem to říci Hektorovi, ale ten už ke mně stál zády a rovnal ouška čajové soupravy do nového dne. Chvíli jsem jej pozoroval, načež bez rozloučení odešel.

  Jako každou sobotu jsem Hektorův byt opustil kolem jedné hodiny ranní.

  Neděle.

  Jako každou neděli jsem Hektora zastihl právě v okamžik, když pootáčel ouška šálků směrem na sever. Naklonil jsem se mu přes rameno a pozoroval, jak mezi palec a ukazováček pravé ruky bere každý jeden šálek a opatrně, opatrně, pomaloučku, tak popopomaloučku jej rovná, otáčí, směřuje. Jak jsem tyto bezmála planetární pohyby sledoval, připadlo mi líto, že šálky nikdy nebudou natočeny severovýchodně.

  Řekl jsem to Hektorovi.

  „Ano, dnes je počasí skutečně vyvedené,“ odpověděl mi.

  Zadíval jsem se z okna. Bylo docela hezky.

Poznámky:

[1] proneseno v mírném předklonu za vrtění hlavou

[2] proneseno s přivřenýma očima, hlavou poněkud zvrácenou dozadu, dlaněmi položenými na područce ušáku

[3] během této řeči bylo vystřídáno několik rozličných poloh a to od zaklonění k předklonu, chvílemi se

dokonce stávalo, že se pan Hektor dotýkal země nosem.

-

-