Velikonoční rozjímání

     Letos,po mnoha letech, strávila jsem velikonoce sama. Vím, že by se tyto svátky jara měly slavit vesele a mezi lidmi. Bylo mi to z nějakého důvodu odepřeno, o to více jsem se zamýšlela nad vším, co se kolem mne děje. Vůbec jsem se velikonočně necítila. Možná to bylo i tím počasím, venku to vypadalo spíše jako o vánocích a to co ještě před týdnem dávalo tušit návrat jara, bylo pod sněhem.

Velikonoce, svátky jara - podíváme se z okna, sníh tam padá.
Na vánoce bláto, hlavně, že nakoupili jsme a stály za to!
Dumáme nad tím, co se stane, až bude léto požehnané,
zda bude mráz, či horko nepoznané,
které zahynout nám brzy dá,
protože příroda, ta nás ráda nemá,
je zničená a vrací rány, které dostala.

A naše duše? Strádají.
Lidé! Lásky k bližnímu je nám třeba!
Ale, kde ji najít, když nikde vzít se nedá,
je to, jakoby svět opustila.

A rodina?
Máma a táta spolu nežijí, dítě mezi nimi strádá.
Občas si ho vymění,světe div se, jak jsou úžasní!
Vychovávat? To ne!
Pokazili by si u dítěte renomé
a to nikdo z nich přece nechce.
A dítě roste, neví kam patří. Je prostě "dítětem ulice."
Nestrádá tělesně, ale jeho nitro,
láskou nedotčené, chladne
a pak se podivíte,
až Vás v parku potká "zakuklenec" s dýkou v ruce,
který bodá a ani se neptá, jestli něco máte?!
Nudí se, a tak se baví, na rtu přilepenou cigaretu z "trávy."

Lásce k bližnímu, nenaučil ho nikdo z nás,
nedivme se tedy, že vrací jen to, co zaseli jsme.

"Bože,smiluj se nad námi a dej nám sílu, ať stanou se z nás opět lidé!"