Jedno odpoledne

Šlo o to zabít odpoledne. Jeli jsme za bývalou holkou mýho bráchy na vesnici. Když se rozešli, docela rychle se vdala. Její tříletej syn seděl v zahradním domečku a hrál si s pískem. Vlezl jsem za ním. To bylo podruhý, co jsem ho viděl. Poprvý jsem s ním hrál hru na ztracený oko. Vydělával jsem si ho z důlku a strkal do trubky a on ho tam pak hledal. Nakonec jsem si ho vždycky vrátil zpátky. Seděl na tom písku a zdálo se, že mu moje přítomnost přijde vhod. Dal mi lopatku a ukázal na díru vedle své nohy. „Poklad,“ řekl. „Fakt?“ povídám. Pokýval hlavou. Chvíli si mě prohlížel. „Jsem naraněnej,“ řekl, vytáhl si rukáv a ukázal mi malou odřeninu. „Dobrý,“ řekl jsem. Několik minut jsme spolu bušili do plechovýho hrnce umělohmotným kladivem a taky do stěn domečku. Pak mě Vojta odvedl za ruku ke studni. Byla zakrytá dvěma betonovými kvádry, ve kterých byl otvor velký jako pěst. „Čaj.“ Čaj?“ zeptal jsem a pohlédl do díry. „Na pití.“ „Jasný,“ řekl jsem. Vojta mě odvedl k brance na strašidla. Rostly tam tůje a pod nimi byly díry od psů. Šli jsme až k nim a když Vojta vykřikl uááá, utíkali jsme pryč. Hráli jsme to třikrát. Pak jsme jeli za dědou, kterej skoro nevidí. Nebyl jsem si úplně jistej, jestli se mi tam chce, protože to nebyl můj děda. Udělal jsem kávu, pak jsme si sedli, jedli roládu a děda vytáhl mluvící telefon. To bylo docela fajn, protože jsem začal mít obavy, že si nebudeme mít co říct. Telefon byl zablokovanej. Řekl jsem, že by bylo dobrý najít puk. Děda řekl, že je v nějaké škatulce a začal hledat ve skříni. Vytáhl několik krabic a rukama je prohrabával. Nic nenašel. Klekl jsem si na křeslo a pozoroval ho. Chtěl jsem mu pomoct, protože prošmátrat každou krabičku mu trvalo hrozně dlouho, ale neudělal jsem to. Pak otevřel druhou skříň a tam puk byl. Naťukal jsem ho do mobilu a ten začal mluvit. Mohl hovořit jako Jakub, Mirek nebo Markéta. Po domluvě s dědou jsme nastavili Jakuba, protože měl zřetelnější hlas než Mirek a Markétu děda nechtěl. Byl to docela složitej telefon a než jsem v něm vše nastavil tak, jak si děda přál, byl večer. Děda si totiž přál, abychom přepsali všechny kontakty ze starýho telefonu do novýho. A zároveň chtěl, aby měl telefon pro kontrolu zapnutýho Jakuba, kterej vše, co jsem psal, nahlas četl. Jak jsme pili víno, dělal jsem čím dál víc chyb. Večer mi přišla zpráva. Psala Katarzyna, po který jsem koukal na jahodách ve Švédsku. Psala: Jedziesz w tym roku na truskawki do Szwec ji? Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem jí napsal, že si to musím ještě rozmyslet. Ale věděl jsem, že tohle léto na truskavki nepojedu. Myslel jsem na ty nakrátko ostříhaný Poláky, pijících po večerech vodku a myslel jsem na ni, jak jí tam mezi nima bude. Pak jsem myslel na jejího bráchu, kterej chytal štiky. A pak už jsem na nic nemyslel, protože mi najednou přišlo, že kdybych v tom pokračoval, nakonec bych tam třeba i jel.

---