Vyznání

Zvedám hlavu, pohled stoupá vysoko a ještě výš.

Chci být hvězdám co nejblíž nebo je zahlédnout...

Ale je bílý den, přes který nejsou vidět.

Tak alespoň oblohu pohladit – měkkou a modrou...

Jenže se schovává za mraky.

Stačilo by s ptáky letět vzhůru...

Žádného nevidím – výhled kryjí větve.

Strom nádherně voní, jeho koruna je obsypaná květy.

Chci jeden utrhnout...

Nedosáhnu na ně.

Směješ se a natahuješ ruku do výšky.

Můj pohled klesá.

Narazil na tvé oči – hřejí.

Vidím v nich hvězdy v zářivé měkké modři.

Utápím se v nich – letím.

V dlaních držíš kvítek.

Beru tě za ruce – nádherně voníš.

Nemusím mít hvězdy.

MÁM TEBE!