Světlejší včerejšky IV.

Dnes je tomu rok co se rozešli. Vlastně spolu ani tak docela nechodili. Saša tenkrát žil někde mimo tělo a jeho tělo sedělo tam dole a zběsile psalo jeden dopis za druhým. Každý dopis pečlivě složil a dal do malé dřevěné truhličky, kterou předtím vysypal květinami. Za ten necelý rok měl už přes stovku dopisů. Jednou týdně - vždycky v pátek, chodívala do parku se psem. Vedle krásného zlatého retrívra kráčely ještě krásnější malé nožky v bílých teniskách, které pokračovaly nahoru až ke krátké modré sukýnce a červené puntíčkované košili... Její nádherný obličej rámovaly dva copky barvy čokolády (té hořké, kterou měl Saša tak rád). Každý týden seděl na lavičce a pozoroval ji, dokud nepřešla za velký dub. Pak se objevila ještě na kratičkou chvíli v zatáčce mezi břízami a zmizela nadobro. Někdy si zpívala. To pak byl Saša na vrcholu blaha a celý den se snažil napodobit JEJÍ melodii...
    A pak nepřišla. Jednou. A podruhé. Potřetí. Saša sedával na lavičce ještě měsíc - všechny dny v týdnu, dnem i nocí. Nepřišla.
A tak pročítal aspoň dopisy. Měl jich už přes stovku.

- těch nikdy neposlaných dopisů.

















snad kdyby znal její adresu, napadlo ho....

---