Park

  Od mého posledního návratu z Města se mi zdá, že dny plynou mnohem pozvolněji. Jejich tempo je pomalejší, krotší, až si říkám, že nic jako den neexistuje, že je jenom jeden čas, který se zastavil, jeden prostor, který se nepřetváří, a já se ocitl v jejich zajetí, z něhož mě osvobodí teprve zánik domu, v němž naše rodina žije po celé generace. Nicméně jak dům, tak má rodina, mají to nejlepší za sebou. Zbyli jsme jenom já a můj otec, dům se rozpadá.

  Ráno, sotva, co se probudil, mě požádal, abych jej opět doprovodil k Lípě.

  „Neboj, za chvíli ti už dám pokoj,“ odkašlal, když jsem ho přenášel z postele do kolečkového křesla. Byl lehký jako list papíru, pročež mě napadlo, že třebas je už dávno mrtvý, pohřbený, a já žiji sám jen s nepatrnou vzpomínkou, kterou jenom ze zvyku každé ráno přenáším z postele do kolečkového křesla, kdežto večer nazpátek z kolečkového křesla do postele.

  Ale ne, bráním se, můj otec stále žije. Ve chvílích, kdy toto píši, leží vedle v pokoji a hlasitě vydechuje, z pootevřených úst mu – ostatně jako nám všem, když spíme – pomalu uniká život. Stejně jako on i já se každé ráno probouzím starší a unavenější.

  Bylo krásné ráno, nicméně hned, co jsme opustili dům, museli jsme se vrátit. Otec zapomněl pero. Kroniku si samozřejmě vzal, ale pero nikoliv. Je to zvláštní: kroniku nepustí z ruky, ani když spí, kdežto pero neustále ztrácí a zakládá. Při tom jedno bez druhého je jako rybník bez ryb, les bez zvěře, myšlenka bez knihy, vesmír bez života. Ale nikdy se mi jej nepodařilo přesvědčit, aby si pero ke Kronice přivázal na špagát.

  „Vypadám snad jako starý dědek?“ ohrazuje se pokaždé, když mu to navrhnu.

  Kronika je velká, tlustá, zaprášená kniha, jen se rozpadnout. Zároveň je tím posledním, z čeho se dá vyčíst někdejší sláva tohoto místa, bývalého kupeckého městečka, které údajně založili dva poloslepí bratři při Jantarové stezce. Jeden byl slepý na levé oko, druhý na pravé. Městečko pak pokojně prosperovalo až do doby, kdy se kupecké karavany jako řeka přelily do jiného meandru. Všechny domy, a pomalu i ten náš, se postupně rozpadly a zarostl je tmavě zelený břečťan a o něco světlejší planý chmel. Zámek, v němž moje rodina po staletí posluhovala, starala se o koně, dobytek, nakonec o zámek sám, skončil stejně. Park se neliší od lesa, jen občas se z jeho zákoutí vynoří rozvaliny někdejších besídek a altánů.

  Lípa, k níž jsem svého otce doprovázel, roste na úplném konci tohoto parku a je jediná v širém okolí. Vyjma ní patří park už jenom javorům, kaštanům a bukům, které se naklání nad zarostlé cestičky a ve svých korunách stravují takřka všechno světlo, jež by zatoužilo dopadnout na zem. Šli jsme, tedy já tlačil otce, objati stromy a jen na zlomky chvíli k nám skrze listy propadalo polední slunce. Otec listoval v Kronice: probíral se jí od konce k počátku, od počátku ke konci, tak či onak se ale vždy se vracel k poslední prázdné straně.

  Naše rodina Kroniku sepisuje již po staletí, bohužel ani já, ani otec neví od kterého, protože první strany poznamenal čas natolik, že spočinul-li by na nich kdokoliv z nás pohledem, chtěje se začíst, rozpadnou se. Můžeme je převracet, ale nikoliv číst, tudíž úsvit naší rodiny zůstává otci i mě utajen. Přesto si troufám tvrdit, že není generace, která by se na její strany neobtiskla. Otcův praděd, otcův děd, můj otec. Jenom otcův otec, můj děd, se před svou povinností utekl do Města. Na sklonku života se však s celou svou rodinou vrátil, nicméně stěží že opravil opuštěný dům, natož aby doplnil bílá místa v knize. To bylo v době, kdy naše městečko opouštěli poslední usedlíci, kteří po sobě zanechali nespočet poznámek, jež už nestihl utřídit.

  Dědův úděl přejal otec, jenž se najednou musel postarat o dva úseky dějin.

  „Nesmíš ale zapomenout, že já nezažil takřka nic, co bych sem mohl zapsat,“ zopakoval mi tento, když jsme byli za polovinou parku: „Navíc otec žil v době, jejíž dějiny se daly ještě popsat.“ Samozřejmě tím otcem myslí mého děda.

  Otec (ten můj) svůj úděl převzal nanejvýš svědomitě. Vzpomínám si, jak se na léta zavřel v pracovně, kde si pro sebe vytvořil vlastní, soukromý svět, do něhož nikdo jiný nesměl a ani nemohl. Jen proto dokázal doplnit bílá místa, která po sobě zanechal můj děd. Zároveň se ale odcizil celé rodině; žil v jiném čase, mezi jinými lidmi, s nimiž častokráte rozmlouval jako s duchy. Mizeli a objevovali se, kdy se jim zachtělo. Obzvláště pravidelně mého otce navštěvoval jakýsi Žid, který prý zemřel při útěku do Polska. Přejel jej koňský povoz. V pracovně po sobě zanechával obláček cigaretového kouře. Najednou vše zašlo natolik daleko, že čas v otcově pracovně běžel pomaleji než čas ve zbytku domu, a zatímco má matka pokojně stárla, vrásky ji rozrývaly čelo, otec, v zajetí svých čtyř stěn, stále vypadal mladě a svěže. Ze své pracovny vyšel teprve tehdy, když jsem mu přes práh oznámil, že matka zemřela.

  „Možná tě to bude zajímat,“ řekl jsem. Bylo mi sedmnáct a měl jsem sto chutí opustit náš dům. Už jsem měl dole ve Městě zjednaný byt.

  Otec odložil pero, změřil mě pohledem, vstal a již chtěl jít do ložnice, kde ležela má matka, jenže roky, jimž se vyhýbal, na něj číhaly přede dveřmi. Na zápraží zestárl o desítky let. Od té doby o něj pečuji.

  Tehdy byla Kronika již téměř doplněna a to málo, co otec nedopsal v pracovně, doháněl nyní na lůžku nebo ve svém křesle, které jsem mu za tím účelem speciálně upravil. Červen 1991, zapsal například, odchod Rusů, což tlustě podtrhl. Následovaly poznámky: Velká celostátní krádež a Rozšíření plzáka španělského.

  Ocitli jsme se před Lípou, kterou podle legendy zasadil Baron, když se vrátil z obléhání Vídně. Před odjezdem při panně Marii slíbil, že tak učiní, vrátí-li se zdráv. Protože však v blízkém okolí žádné lípy nerostly, zarazil do země šavli, z které na druhý den vyrašily lipové lístky. Tak tu legendu zapsal jeden z mých předků. Při té příležitosti dokonce vynechal volný list, k jehož spodní straně umístil popisek: nach 250 Jahren. Možná věřil, že místní rod tu zůstane navždy. Avšak zbyl po něm jen park a i ten pozvolna mizí, navrací se zpět k přírodě, z níž vzešel.

  Můj otec, za jehož zády jsem stál, obkresloval, co měl obkreslit již jeho otec. Svůj úděl naplňoval od kmenu k větvím, list od listu. Stíny vetknul do šrafur, okolí vystihl několika hrubými obrysy. Díval jsem se přes jeho rameno, jak na poslední volné straně kroniky vzrůstá strom, jak mu raší větve, pučí listoví, jak se v jeho větvích usidluje ptactvo.

  „Můžeme jít,“ řekl otec, když oněch 250 let uzavřel do výše zmíněné kresby. Pak mi podal Kroniku a vyřkl větu, jíž jsem se vždy bál, protože jsem věděl, že je nevyhnutelná: „A teď je tvoje.“

  Domů jsme vraceli beze slova, park mluvil za nás. Život, který otce opouštěl během spánku, zpíval hrdly ptáků, šustil v listech, jež jsem po návratu z Města shledal ještě zelenějšími než kdy jindy.

  Můj otec vedle tiše vydechuje, zatímco já do Kroniky dvěma krátkými tahy kreslím křížek, za nějž připisuji dnešní datum.

  Mám pocit, že zítra bude park nepopsatelně krásný.

-