Půlměsíc

-

-

Sulejman I. – Překrásný (6.11.1495 – 6.9.1566)

Janbirdi al-Ghazali (? – 1521)

Mukassadí El-Ma´ni (?)

Pierre Lyotard (?.7.1489 – 1.3.1557)

Friedrich Schattenlos (3.5.1682 – 6.7.1756)

Antoine Galland (4.4.1646 – 17.2.1715)

  Lyotard ve svém spise Pod svitem půlměsíce – konkrétně pak v části, v níž popisuje svou cestu do Damašku (1519) – „Města, jehož vyprahlé ulice žehrají Antilibanonskému pohoří, které nepřejícně zadržuje životadárnou vláhu nad vlnami Středozemního moře“ – mluví o setkání s mužem, který se živil vyprávěním příběhů. Mukassadí el-Ma´ni, jak se tento muž jmenoval, jako jeden z mála pozvedl své „řemeslo“ z prachu ulice do hájemství polštářů, perských koberců a koček. Nejbohatší kupci Damašku byli ochotni se zadlužit dlouhá léta dopředu, aby si vyslechli jeden z jeho příběhů, jichž znal údajně tolik, že kdyby za každý dostal jednoho velblouda, brzy by se všichni ocitli v jeho stáji. Ovšem el-Ma´ni, tvrdí Lyotard, posluchače nevybíral na základě majetku, nýbrž na jejich schopnosti naslouchat. I tak si záhy přišel k paláci s pětatřiceti pokoji a osmnácti velbloudům, kteří hlasitě funěli pod el-Ma´niho střechou. A přestože v mu harému štěbetal stejný počet žen (jedna z nich byla z Uher), el-Ma´ni zřídkakdy opouštěl svůj pokoj. Jedni tvrdili, že důvod, proč nevychází, spočívá v dětství zlomené noze, která už nikdy nesrostla, druzí uštěpačně prohlašovali, že je svými příběhy obtížen natolik, až se nedokáže pohnout. Proti takový klevetivým hlasům však stojí historka, kterou Lyotard uvádí na straně 136 svého spisu:

  Jednoho dne za el-Ma´nim přišel první písař tehdejšího damašského správce Janbora al-Ghaziliho a pokynuv na karavanu velbloudů, která se táhla z jedné strany ulice na druhou, řekl:

  „Já a tito velbloudi, jejichž nákladem je všechen al-Ghazaliho papyrus, jsme zde, abychom ti od tvých příběhů ulehčili.“

  El-Ma´ni se ale ostře ohradil:

  „Hrany vladařských papyrů jsou příliš ostré a mým příběhům nesvědčí,“ načež se vrátil do svého pokoje.

  Kdo ví, jaký trest by el-Ma´niho stihl, kdyby al-Ghazali stejně, jako už město Damašek zradil jednou (tehdy ve prospěch Turků), jej (tentokrát výhradně v prospěch svůj) nezradil podruhé. Avšak dvakrát do stejné řeky nevstoupíš: na čem al-Ghazali jednou vydělal, na tom podruhé tratil – zrada je jako šavle, píše Lyotard (s. 140), a má dvě ostří.

  Jiná legenda praví (Lyotard, strana 146), že přesně čtyři roky po této události el-Ma´niho navštívil záhadný muž, za nímž se táhl ještě záhadnější stín; nepatřil totiž muži, ale výhradně jeho šavli. Návštěvník sám žádný stín neměl. Stál v hale, zahalen v kápi, a v očích všech, dokonce i otroků, jej obklopovala polovičatost. Tehdy platilo, že čím je muž zdatnější, tím tmavší stín vrhá. Když byl poutník dotázán, co ho přivádí k el-Ma´nimu, k největšímu vypravěči, jehož příběhy zastiňují i Slunce, odpověděl, a to aniž by zvedl hlavu, že el-Ma´nimu nese důležitou správu od Sultána Sulejmana. A protože Sulejmanovo jméno už tehdy otevíralo všechny zámky spolehlivěji, než klíče k nim náležející, byl poutník záhy udveden před pána domu. Ten, neboť mu už bylo od pohledu jasné, že před ním stojí nejlepší posluchač, kterého mu kdy Bůh, jediný odpouštějící, předvedl, okamžitě vyhnal z pokoje všechno služebnictvo, usadil hosta na polštář, nabídl mu vlastní čaj a jal se vypravovat.

  Prvně začal bajkou o psu, kterého – v jedné odlehlé oáze – jeho pán držel na řetězu tak krátkém, až pes nabyl dojmu, že celý svět je velká oáza. Když jeho pán zemřel, psa odvázali a ten, jakmile doběhl k okraji oázy, kde začínala poušť a smilovnost Boha, jediného odpouštějícího, oslepl sluncem. Od tohoto příběhu přešel el-Ma´ni k bludné karavaně, jejíž pán umřel žízní, pročež velbloudi, naloženi zlatem, drahokamy a látkami, bezcílně křižují poušť. Následoval příběh muže, který tuto karavanu hledal a přestože svému snu obětoval vše, nakonec i život, nikdy ji nenašel. Dále pak legenda o bojovníkovi vzývajícím démony tak dlouho, až se sám stal jejich obětí. Příběh slepce, kterému ďábel vrátil zrak, ale zároveň jej obral o nohy.

  Tajemný muž beze stínu nadále naslouchal.

  El-Ma´ni mu vyjevil obrazy měst, jejichž zdi vyrůstají z písku, jiných, které stojí na vodě nebo takových, které se vznášejí v prostoru a podpírají je jenom hvězdy a bezmezná slitovnost Boha. Mluvil o lidech, kteří ve svých vozech cestují pouští tak rychle, že by je nedostihl ani ten nejrychlejší velbloud. O jiných, co nepotřebují pít, protože vodu dýchají, nebo dalších, kteří mají tři oči, z nichž jedním vidí do minulosti.

  Před návštěvníkem povstávaly světy, které se záhy rozplývaly. Občas jeden příběh prostupoval druhý tak mocně, až je jeden od druhého nebylo možné oddělit, neměli-li by oba zaniknout. Jiný příběh se zase vedral do několika dalších, aby je záhy opustil přesně takové, do jakých vstoupil.  Atakdále atakdále.

  Čtyřikrát Slunce vzešlo, pětkrát zapadlo, jednadvacetkrát muezín vyvolal k modlitbě. Stíny několikrát opsaly své každodenní kružnice. Tedy až na ten jeden, který nebyl. Ovoce v míse, jež stála mezi muži, uvadlo. Když el-Ma´ni dovyprávěl poslední příběh, který znal – krátkou anekdotu o kočce, které myši usekly ocas – oba muži beze slova vstali a vyčerpaně odešli do kuchyně. Tam pojedli fíky a datle.

  Právě tehdy neznámý, jehož byla pouhá polovina, pravil:

  „Přišel jsem, abych svou šavli napojil tvou krví, ale nyní vidím, že kdybych tě zabil, nesprovodím ze světa jednoho člověka, ale jejich nesčetné zástupy. Roztříštím tisíce světů, statisíce armád, miliony oáz. Stal bych se Bohem, jediným, který je slitovný, i ďáblem, načež bych musil zešílet.“

  El-Ma´ni mu odpověděl:

  „Je jen málo lidí, kteří v sobě nosí nespočet světů, bohužel je ale jenom jeden svět, který musí pojmout všechny lidi.“

  Načež muž beze stínu odešel.

  Loytard se v předmluvě svého spisu doznává, že právě tento příběh je mu nejmilejší. Kdyby však měl za každý, který v Damašku vyslechl, dostat jednoho velblouda, brzy všichni funí pod jeho střechou. Avšak Friedrich Schattenlos, Lyotardův dlouholetý kritik, tvrdí, že celý příběh vypravěče el-Ma´niho je jen lacinou kopií Tisíce a jedné noci, tedy knihy, s níž měl Lyotard strávit přesně ty roky, kdy sám sebe popisuje jako velvyslance ve službách francouzského krále. Jak se ale ke knize dostal, Schattenlos nezmiňuje.

  (Připomeňme jen tolik, že první francouzský překlad knihy Tisíc a jedna noc pochází z léta páně 1704 a je založen na záhadném spisu, který orientalista Antoine Galland objevil v Pařížské královské knihovně, kam se zřejmě dostala od dnes již neznámého francouzského diplomata.)

-

-