Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

CHSSP; mořský koník

19. 08. 2008

3464

Autor

Muamarek

Pod kopyty moře:

Když jsem se zamýšlel, jakého autora serveru Písmák si vyberu, abych se věnoval jeho básnické tvorbě, a to nejen tím, že ji přečtu, ale že se pokusím potřísnit papír svými nápady, co tím chtěl básník říci, uvědomil jsem si, že to nebude vůbec snadné. Už proto, že mám více oblíbených autorů – veršem vázaným mě docela dostávají blbjenka, Diana či A. Šípek, volným veršem např. Semtamfórek a veršem smíšeným – nu ano, Mořský koník alias Martinez.

Předem přiznávám, že tuto autorku znám – ne sice osobně, ale pár slov jsme si prostřednictvím virtuálního světa komunikace vyměnili. Říkal jsem si, má vůbec cenu se snažit o recenzi jedné z jejích básní, když se předem nabízí, že někdo vypluje s tím, že se jedná o kamarádíčkovství a pochlebování někomu, kdo vám občas dá nějaký ten tip?

Ale na druhou stranu – člověk se přece může přátelit s někým, jehož tvorba ho oslovuje a někdy i inspiruje k tvorbě vlastní. A tak tomu v případě Martinez se mnou je. Hodí se i těch pár střípků z jejího života, co vím – žije na Moravě, učí jazyky, kromě angličtiny má cit pro španělštinu, má malou dcerku a ještě menší kotě.

Pod nickem Mořský koník má 8 sbírek svých básní – Písmácká, Moudrosloví, Srdcebuchy duševzlyky, Hokusy pokusy, Radůstky, Divnosti k nečtení/ milý deníčku, Koníkoviny a Básenky.

Mořský koník je v živočišné říši známý tím, že plod až do narození přenáší v těle sameček. Tenhle Mořský koník v sobě nosí hodně pocitů, často neveselých, ale silných – a kyž je nechá vyplout na mořskou hladinu vod písmáckých, stojí to za to.

Líbí se mi, jak ovládá volný a především smíšený verš. Hlavně v případě smíšeného verše se u autroky projevuje hra se zvukomalbou, metaforou a češtinou vůbec. Např. v básni: Mou lásku konipásek vyzpívá (ze sbírky Srdcebuchy duševzlyky):

„…Touhou nehoráznou hnaná/ zrána v poledne i v noci/ ten pocit má provždy tvou tvář/ svatozář ani jeden z nás/ hodokvas pod plnou lunou…“

Při čtení těchto veršů slyším, jak mi buší sdrce, jak mi duše vzlyká/ z dýky slov smutek krve čiší, liší se, tak zdrcen od času, jenž tiká/ do slabin…

A mohl bych pokračovat. V tom je pro mě Mořský koník cenný, že mi stačí číst pár jeho řádků a napadají mě vlastní verše, mám chuť něčím ten text doplnit, přidat svůj pohled, nenechává mě to v klidu.

Je pravda, že autorka má většinou strunu naladěnou na smutno, bolest často vytéká přes okraj pohárů, a pokud je pod ryskou, pak má číše drobne trhlinky, jimiž se stejně hořký mok dostává na světlo světa, abychom zjistili, že ta hořkost je lahodná, že ten žal objímá nehynoucí naděje a pohár sebeprasklejší překypuje půvabem, možná zvláštním, v každém případě jímavým.

Nádherný příklad propojení básně s jejím nadpisem poskytuje autorka v jedné miniatuře psané pro radost z Básenek: Tma se na mne dívá očima netopýra – a báseň začíná – a zívá… Člověk si tu tmu hned představí – vidí její ouška, vidí ji zavěšenou kdesi na úplňku hlavou dolů křídly se dotýkající básnířčiny múzy – a ta zatahuje jazyk za zuby a pohled upírá na starou almaru v rohu, kde dřevotoči přesypávají čas pilin a v očích múzy lze číst: Tak co, nestojí ti to za přepsání na papír?

Mořský koník se však nebrání ani verši vázanému – viz např.: „Nespím…Ty spíš“ z Koníkovin. Opět zde rozehrává mistrný koncert obrazů a podobenství.

„,,,Až se - ne - hrdě postím/ bez tvého masa/ Spása? Prokletí?/ Možná ti odletím/ Až zahrají/ namísto šalmají/ na flétnu lásky plnou…“

Znovu je zde pro autorku příznačná hra s češtinou – „spíš“ v nadpise evokuje snění – a „spíš“ na konci mírnou beznaděj (pokud to přeložíme jako „asi“), ale i mírnou naději – pokud je řeč o spánku.

Sílu volného verše vyzkoušela básnířka kupříkladu v dílku „Mým katům…“ ze sbírky Srdcebuchy duševzlyky.

Konec básně mluví za vše: „…Já budu žít v nich/ ty ve mně/ a oni budou do prachu svých cest/ svými slzavými kroky psát:/ ZABILI JSME LÁSKU…“

Při pohledu na dílo pod Mořským koníkem – od 9.1. 2007 do 11.8. 2008 je možné pozorovat, čím tak autorka poslední rok žila (pokud tam nevkládala díla starší), co prožívala, o co se potřebovala podělit.

Zatím její poslední publikovaná báseň (z 11.8. 2008 z Básenek) je mi velmi blízká, protože mi připomíná andersenovské téma cínového vojáčka.

Co říci závěrem? Každý vnímáme realitu jinak. Mně osobně je „Koníkův“ pohled na svět, zvonivý smutný s nádechem jiskřivého sarkasmu a raněné něhy, blízký. Blízké mi je i to, že ve všech jejích dílech nacházím stopu někoho, kdo hledá, kdo se nevzdává, kdo věří, navzdory ranám, nepřízni, navzdory všemu. A jako vyjádření díků za to, že mohu číst něco, co proměňuje do slov mé vlastní pocity ukryté někde v neznámu a co mě pobízí k reakcím, zakončím tuto minirecenzi jak jinak než básní:

Chléb zatím ztvrdnul mi,

teď mě za to plísní

svou modří – rozumí

všem mým němým písním

o skývě, o patce,

o nadějích, žalu,

o tom, co nevysním,

o sladce spící v šálu

hedvábném…

Netrap mne

má noční můro šedá,

a nebo trap a v trapu

jak arab unášej mě v snách,

kde jeden jednu hledá,

kde chatu bez okapů

laská déšť – a pak z lící prach

jí smývá…

Probouzej světlo v temnotách,

kde září dech a němota

se stmívá…