Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Pieta
datum / id26.08.2008 / 294385Vytisknout |
autorMovsar
kategorieMiniatury, hříčky
zobrazeno1668x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Na ten obraz nezapomenu. Čas od času se mi připomene, dost dobře nevím, jaká okolnost ho vyvolá, ale když mi vytane na mysl, zpod tisícovky jiných, má stále tu stejnou sílu. Je náhodou, že právě olejové barvy a vzpomínky neztrácejí svůj lesk?
Pieta

I.  Do čekárny krčské nemocnice, připomínající starou nádražní halu, přišel, spíše se přišoural, mladík asi pětadvacetiletý. Shrbený bolestí, nepřirozeně bledý a zalitý potem byl poslán ke dveřím urgentního příjmu. Po chvíli kolem něj začal kroužit v pilné práci nemocniční personál. Pak zmizel za dveřmi ordinace, ty se otevíraly a zavíraly, jak jimi proudili lékaři a sestry.

A pak přišel starší muž a před těmi dveřmi napjatě čekal. Když jedna ze sester pomohla mladíkovi vyjít z ordinace, bylo jisté, že čekající je jeho otcem. Nevybavuji si, jak probíhal jejich první kontakt, co si řekli, a zda si vůbec něco řekli, jak se na sebe dívali, ale nejspíš měli oba jen obyčejný strach, v nemocnicích tak přirozený a všudypřítomný. Co si pamatuji, je na zemi klečící postava mladého muže a sedící postava staršího, syn schoulený a klečící a opírající hlavu o klín otce.

Nemocný, bezmocný člověk beze slov prosil o blízkost druhého člověka, pro tuto chvíli zdravého. Blízkost těch dvou, nevím zda v tom bylo více než blízkost, a zda něco více než blízkost bylo potřeba, mě silně zasahovala. Pohnutí ale bylo všudypřítomné, my ostatní čekající v řadě lavic naproti jsme byli všichni zasaženi tou scénou utrpení a milosti, milosti mírnící bolest.

Nevím, jak to tenkrát dopadlo, jako ostatní v čekárně jsem se i já viděl na místě trpícího i já cítil v obrovských úzkostných vlnách svou vlastní zranitelnost, křehkost lidského těla, možnost náhlého nezdaru osudu, svou vlastní konečnost. Přál jsem té dvojici štěstí a dobrého lékaře. A byl v tom i kus sobeckosti, chtěl jsem stejně jako jistě i ostatní kolem vědět, že osud je možné překonat, poškozené tělo kdykoli opravit, neštěstí zažehnat.  

Tehdy v krčské nemocnici to byla především blízkost dvou lidí v čekárně, zkoušených velkou starostí. Ta jejich sdílená tichá vzpoura proti drtivým kolům osudu, času a strázně, to vše tenkrát, ne velkolepě ale prostě lidsky, zastínilo strach a bolest jindy nemocnicím tak vlastní.

II.  Vždy, když se mi ten obraz dvou postav z krčské nemocnice připomene, jakkoli se fakticky odlišuje od svého předobrazu, připomene se mi tím velké téma lidského příběhu: pieta. Výtvarnými umělci středověku, renesance, baroka tolikrát ztvárněný biblický motiv. Pro mne ten obraz znamená rovněž připomenutí velkého lidského daru, možnosti sdílet své osudy, být si v těžkých chvílích nablízku. Prostá přítomnost druhého, nabídnuté objetí, mohou v tu chvíli znamenat vše. 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.03.2017 15:26:28zvedavec

krásny je text, aj jeho obsah

02.02.2017 14:28:35Eternitas

Napsal jsi to moc krásně, Ťutínku!

https://www.youtube.com/watch?v=83cClNthMCY

11.06.2010 22:21:07Max Hutar
Tenhle experiment se moc nepovedl. To vyprávění je moc popisné a studené, a netkví v tom ani žádný jeho klad.
29.08.2008 12:56:43pampelin
Úžasná momentka
*
26.08.2008 00:08:43Lucie-at
korektor
a cos dělal v nemocnici??

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.