Je třináctého září roku dvatisíceosm, podvečer. Země, i když země Mediteránu, pomalu vychládá. Hluk ulice ztrácí svou naléhavost a výkřiky hokynářů řídnou. Hodiny na věži Torre dell Orologio ukazují chvíli před osmou.

Pavel řečený Méďa zatáhl těžké závěsy své turínské rezidence. Manželku s dětmi poslal pryč, chce být tento večer sám. Bez ptaní, poslušni italské rodinné tradice, ztratili se ve vzdálené jižní části budovy.  

Pavel usedá do dřevěného houpacího křesla obývacího pokoje, pokoje zatemněného těžkými závěsy a vyhřátého lidským teplem. Vypíná staré tranzistorové rádio a ze skříně bere ovčí pléd. Cestou zapne televizi, počká, až se obrazovka zahřeje a elektromagnetické vlnění mu postaví hřívu stříbřitých vlasů. Chvíli se koupe nadšením v tom zvláštním fyzikálním jevu, otáčí hlavu a krk, neví jestli se mu hlava točí v důsledku sebelásky či vlastních točitých pohybů, zapomíná na vše. Brzy vlnění ustane a Pavel je připraven stát se divákem. Usedá do křesla, tělo balí do ovčího plédu a na stoleček k ruce připravuje sáček sušené pomerančové kůry, jen tak k ďobání. Je dvacet hodin a na ČT 2 právě začíná inscenace brněnského divadla Smrt Pavla I.