Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
Obsese
datum / id17.11.2008 / 302482Vytisknout |
autorOldjerry
kategoriePovídky
zobrazeno3093x
počet tipů11
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Motto : Obsedantní smích - to je jednoduše blbý smích v neobvyklém prostředí a situaci : Na pohřbu, u soudu, v divadle při tragedii, v kostele a tak různě a podobně...
Obsese

Na začátku byla anekdota, kterou jsem vyprávěl na jednom našem pomaturitním srazu. Byla o obsedantním smíchu.
Zemřel primář kardiologie… po rozloučení zazní varhany a rakev odjíždí… závěs se rozhrnuje a za ním se objeví naaranžované obrovské otevřené srdce. Právě když rakev vjížděla do srdeční brány, ozval se z pozadí hlasitý smích. Dvě stovky pohoršených očí se ohlédlo. Smích ustal…
Prosím vás, zeptal se jeden velice rozdurděný pozůstalý,
co vám na tom přišlo tak zábavné? Zábavné ? na tomhle ? nic. Já jen, že jsem primářem gynekologie….
------------------------------
Já jsem takovým blbým smíchem zachránil kamaráda… povídá Karel Čáp (jmenuje se jinak, ale to víte : zákon na ochranu osobních údajů). Měl jsem sice už počmáranou účtenku, ale tohle mě náhle zpozornilo : …ále jdi – a jak se ti to povidlo? s trochou sarkasmu ho popichuji, aby náááhodou nezapomněl pokračovat. Jenže ten už byl tou myšlenkou tak zaujatý, že hecování bylo zbytečné a to takovým způsobem, že nejenom velmi.

Kamarád, Pepík, povídá Čáp, je zároveň vzdálený bratranec. Pro děti z jejich ulice dělal ještě s dalšími dvěma takovými nadšenci, Vencou a Standou, různé akce. Tehdy to konkrétně byl velký filipojakubský oheň s písničkami, hrami, vtipy a scénkami. Na oheň je třeba palivo a tím rozhodně, ale vskutku nemyslím koks. Takže povolení od hajného : nějakou soušku si tam vyberte, já vám ji nechám porazit. Ale kdepak Pepík : to víš, my budeme čekat, až se někdo usráčí, pak ještě bude chtít dvě kila, to raděj fakanům koupím víc buřtů… a jak řekl, tak udělal. Když nějakou soušku, tak ať už stojí za to – a udělal první zářez do stromu, který měl dobře třiceticentimetrový kmen. Nařízl ho ještě z druhé strany a sekeru do ruky, zasekl do nižšího řezu a už to jelo, jak na soutěži dřevorubců…Venca jen koukal.

Tadyhle ho položíme, povídá Pepa v krátké pauze, tady si lehne, jak na maminku a už pokračoval. V kmeni zapraskalo. Ihned nechal sekání, podíval se vzhůru, pak ještě dvakrát či třikrát sekl. Praskání zesílilo a pokračovalo. Uteč, volá na něj Venca - a skutečně : Karel svižně oběhl praskající kmen na jinou stranu, než měl padnout. Měl – ale nepadl… V korunách byly stromy propletené větvemi, ty stočily strom o tři hodiny a ke všemu daly „nějaké té soušce“ zcela jiný směr pádu. Zkrátím to : Pepík byl tak rozzlobený, že ho strom neposlechl, že zapomněl utéct (a stačilo by bývalo pět kroků do bezpečí). Když si to uvědomil, bylo už pozdě – jedna z hlavních větví byla nakonec rychlejší…

Teď tu na něj koukám : je vycmrdlý – bez nálady (po třech měsících a pěti operacích – kdo by řval nadšením), i když bylo vidět, že ho naše návštěva těší. Vždycky ho potěšila, nebyli jsme za ním poprvé. To ale nemohlo přebít zprávu ošetřujícího lékaře : ...špatné, pane Čápe, je to špatné. Jestli se nestane zázrak, tak mu dávám čas tak do Vánoc. Už je se silami u konce, hlavně s psychikou, přestal s námi spolupracovat, je odevzdaný, nejí, nechodí, pořád spí.... Prakticky už umírá…Asi by potřeboval, abyste tu s ním byli stále…. Dobře věděl, že je to nemožné – na konci roku už dovolená nezbyla….

Pepík se ještě pokusil o úsměv a komentoval svůj zdravotní stav se snahou to trochu zlehčit, zahrát si na hrdinu, i když asi věděl, že mu to nedlabem: To se projevuje, povídá, třeba i tím, že mám pinďoura jak cigaretu : stejně velkého a stejně vyklepaného… a zase ten rádoby úsměv. Sepnulo mi, jak se vždycky v pracovních pauzách, či v hospodě, vytahoval velikostí a pevností svého „macka“ a najednou – cigareta... Z ničehož nic, v té poloponuré náladě, jsem se začal smát, ale ne jen rty, já se chechtal nahlas a když jsem viděl vyvalené oči ostatních kamarádů a zájem Pepíka, to už jsem doslova smíchy řval. Najednou, jako když zlomíte sirku – přidal se Standa, přidal se Venca, pak se přidal Pepík a my, staří voli, řvali v nemocnici smíchy, jak na grotesce.

Otevřely se dveře, jedna sestra (oči jak tenisáky a na puse udivený špulený kroužek), druhá sestra, vrchní sestra (no pánové ?) a nakonec primář. To už jsme skoro mlčeli a jen si utírali vychechtané slzy – všichni čtyři. Pánové, pánové, jste v nemocnici a ne na estrádě, tady ticho pomáhá léčit. Já si jen pro sebe řekl : to víme, jen tomu našemu Jozífkovi to ticho nějak nejde k duhu.
Za deset minut byl zase Pepča sám.
To bylo ve středu…

V pátek okolo svačiny mi zazvonil telefon. Manželka… že prý volal primář, aby někdo z nás - nejlépe všichni – přišel do nemocnice. Teda lidi – ve mně hrklo, fujfuj! Že prý do Vánoc a ono už teď… jen v nějakém koutku duše jsem doufal, že to nebude to, no… konec.
Nebyl, fakt, nakonec to konec nebyl… Jenže… Vešli jsme do pokoje a postel prázdná. Sezelenali jsme, blbci, vůbec nám nedošlo, že je postel zmuchlaná, prostě evidentně používaná, obývaná. Pepík nás zřejmě zaslechl a vylezl z koupelny – růžový, rozesmátý a hned hlásí : já už druhý den a dneska už od rána žeru a chlastám jak havíř… a taky z toho mám pěknou sranděru, což je - při mé současné rychlosti - prudce nebezpečné. Došel k posteli – chytal se sice stěn, stolu, židle, ale došel – a sám.

Nepopsatelný pocit, ale to si jistě umíte představit, že jo ? Dorazil nás primář : …chlapi, ani nevíte, jak jsem rád, že jsou lidi, kteří nedodržují povinné ticho v nemocnici. Pan Jína (náš Pepík) za ty dva dny udělal větší pokrok, než za celou tu dobu, co ho tu máme. Jo – a už má i to péro zase v pořádku…. dal se do smíchu a samozřejmě - to byl pro nás povel dalším řevem v nemocnici vypustit obrovský přetlak, který nám hrozil popukáním pupků.

Dveře se otevřely a sestřička opět vykouzlila kolečko pod svým pršákem, když viděla zrudlého a zpoceného primáře, jak spolu s dvěma ne moc důvěryhodnými padesátníky řve smíchy nad pacientem, který už to přece měl spočítané….







Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.11.2008 19:13:59Oldjerry
korektor
To jsem rád,Jerry...
23.11.2008 19:10:33Jerry_Shit
Rozhodně mi zvedl náladu - a za to Ti taky dík.
23.11.2008 19:01:54Oldjerry
korektor
Jerry - ten je jako psaný pro tebe. Dík
23.11.2008 18:53:49Jerry_Shit
Velmi poučný příběh! :)))

***
18.11.2008 09:21:10Oldjerry
korektor
maceško a Aleši - D
18.11.2008 09:05:53aleš-novák
krásný životabudík :o)
18.11.2008 09:02:59macecha
* netřeba slov
18.11.2008 08:46:06Oldjerry
korektor
Dík, Václave
18.11.2008 07:05:37Stevenson
Konec dobry, vsecno dobre ..
17.11.2008 21:36:07Oldjerry
korektor
Díky přátelé

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.