Až na vrcholky střech...

Dlouho jsem sledoval střechy,

blýskaly se na slunci,

ale věděl jsem, že teplo není. 

Hřál jenom svetr – ten zbyl

a nepořádek taky, hlavně korky:

kousky korků a kousky etiket

taky

rozervaných vztekle, smutně, nevím už.

Taky knížka, ale očtená a pasé,

zbylo mi jen za doslovem hledět do bíla,

stoupnout si ke zdi; co se stane; čekat

počítat ovečky; nedýchat; nevědět,

jestli je nutno být dobrý a konat správné činy nebo

 ne.

Nejspíš se z toho všeho

stanu stejkistou - Velkému Stejku

nezáleží na životě, jen na ztracených prstenech,

na prstech i prsech

také ne: jsou

navždy

pryč.

Z komína vyrostl holub – hlásá

nulté přikázání nezahyneš,

vzdoruje větru, nemá sil, umdlévá, padá, umír-

ne, zázrak, žije

letí, prostejk, on

letí!