>>> Vyhlášení K.O.U.L.E. SPECIÁÁÁÁÁL o nejpodivuhodnějším dni <<<

Dnes mám pro vás úryvek z jedný knížky, kterou, jak předpokládám, snad nikdo neznáte.

Téma: Nejpodivuhodnější den v životě jedné ze tří postav z úryvku uvedeného pod čarou.

Podmínka: v textu se musí objevit nějaká (přímá či nepřímá) souvislost s konkrétním dějem v úryvku, tedy se společnou cestou tří hlavních hrdinů; úryvek nemá být jen pouhým nastíněním charakteristik jednotlivých postav.

Čas: text prosím opublikujte do 6. 2.  do 20:00 hodin.

Forma: povídka, fejeton, drama

Publikace: soutěžní příspěvek musí mít v názvu "Nejpodivuhodnější den".

1. cena - dohodnu se s dasslerem, aby vítězný text zviditelnil na hlavní straně (předběžně podpora slíbena), v případě povídky nominace do povídky měsíce a kdo ví, třeba mě ještě něco napadne.

 Soutěžní úryvek

Přeplněný ranní expres zpomalil natolik, že se sotva šoural, a pak sebou náhle trhl, jako by chtěl opět nabrat plnou rychlost. Šalebný trik vlaku cestujícími otřásl. Lidské klubko visící ze dveří se nebezpečně nafouklo, jako mýdlová bublina těsně před prasknutím.

Mánek, bezpečně zaklíněný v tlačenici uvnitř kupé, se přidržoval nad hlavou přihrádky na zavazadla. Teď ucítil, jak mu čísi loket vyráží učebnice z ruky. Škubnutí vlaku vymrštilo hubeného mladíka z vedlejšího sedadla do náruče muže usazeného naproti. Mánekovi učebnice dopadly rovnou na oba muže.

„Au!“ zaúpěl mladík, když ho první svazek udeřil do zad.

Se smíchem se od strýce zase odpoutal. Pan Šróf, muž se zohyzděnou tváří, pomohl synovci ze svého klína zpátky na sedadlo. „Nestalo se ti nic, Dareku?“

„Nic, až na tu díru v zádech,“ odpověděl Darek Šróf a sebral z podlahy obě knihy zabalené v hnědém papíru. Držel je útlýma rukama a rozhlížel se, aby zjistil, komu vypadly.

Mánek se k vlastnictví knih přihlásil. Při pomyšlení, jak těžké učebnice dopadají na mladíkovu křehkou páteř, ho zamrazilo. Vzpomněl si na vrabce, kterého před lety zabil kamenem; tehdy se vzápětí pozvracel.

Horečně se omlouval: „Je mi to hrozně líto, ty knihy mi vyklouzly a –“

„Netrapte se,“ uklidňoval ho pan Šróf. „Za to nemůžete.“ Obrátil se k synovci a dodal: „Ještěže se to nestalo opačně. Kdybych ti spadnul do klína já, polámal bych ti svou vahou všechny kosti.“ Znovu se zasmáli a jako přívažek ke své omluvě se zasmál i Mánek.

Pan Šróf nebyl nikterak statný muž; záminku k žertíkům o tom, jak je mohutný, jim poskytovalo právě srovnání s Darekovými vyzáblými končetinami. S vtipkováním si začínal jednou ten, podruhé onen. Když večeřeli, pan Šróf dbal na to, aby na synovcův smaltovaný talíř vždy naložil větší porci. Když se Darek ohradil, pan Šróf říkával: „Co by si pomysleli lidi u nás na vesnici, až se vrátíme? Že jsem ve městě synovce mořil hladem a všechno vždycky snědl sám? Jez, jez! Svou čest zachráním, jedině když tě vykrmím!“

Expres směřující k jihu opět zpomalil. Za syčení pneumatických brzd vagóny s řinčením zastavily. Vlak stál mezi stanicemi. Vzduchové brzdy chvíli pískavě vydechovaly a pak utichly. Několik cestujících seskočilo a vydalo se po trati pěšky.

„Doufejme, že dojedem včas,“ povzdechl si Darek. „Jestli se tam někdo dostane dřív než my, tak jsme nadobro vyřízený.“

Mánek se zeptal, jestli to mají ještě daleko. Pan Šróf jmenoval stanici. „Přesně tam taky jedu", poznamenal Mánek a sáhl si na řídký knírek. Pak se podíval z okna, aby zjistil, kde zastavili. Za plotem kolem železničního trati, vedle škarp s tekoucími splašky, stály vybydlené domky. Nějaké děti si tu hrály s klacíky a kamínky. Kolem nich tančilo nadšené štěně a snažilo se zapojit do hry. Opodál dojil polonahý muž krávu. Mohou být kdekoli.