Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Na mostě
datum / id21.02.2009 / 312299Vytisknout |
autorKandelabr
kategoriePovídky
upřesnění kategoriestřepově torzovitá, kolážově ú
zobrazeno2283x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Na mostě

Katedrála mi zůstává za zády, cítím ji, stín věže mě možná hladí po zádech, ale já se neotáčím, jdu pořád dál, pokušení je silné a je sladké nad ním vítězit, konečně mít něco pod kontrolou, most zvoní pod nohama a řeka se klidně valí, hnědá voda a ryby a odpadky, nepotřebné věci, i ty po kterých se možná někomu stýská, připomnělo mi to jeden sen, ve kterém jsem procházel skladiště všech věcí, které jsem kdy ztratil, krásný pocit, znovu se takhle setkat, i když ráno vše opět vymaže.

 

Ve zkřehlé ruce držím mobil, jako bych z něj chtěl vymáčknout zprávu. Displej je zpomalený zimou nebo mě jen nechce zklamat, nemá co ukázat.

Zkouším poslat myšlenky jinam.

 

I.  Torzo: O vnitřní zlobě

 

Zloba uvnitř se dostávala na povrch. Pozoroval ji v sobě, jak uchvacuje každodenní činnosti, viděl ji ve způsobu, jakým míchal kávu, lžička zběsile cinkala o hrnek, zpěněná černá tekutina vířila a šklebila se na něj. Všiml si, jak kouří cigaretu, krátkými vzteklými gesty ji odškubával od rtů, rázně vydechoval kouř, který sotva pustil do plic, všiml si, jak se mračí, když odhazuje nedopalek, co nejrychleji, nejdál, pryč.

Nůž ve dřezu se leskne, jsou na něm vidět zaschlé kapky vody.

 

 

Katedrálu za sebou cítím pořád, v duchu píšu, závěr mám sice vymyšlený, ale nemůžu se k němu nějak dostat, příběh jaksi uhýbá jinam, spíš by to možná měly být dvě věci. Možná to ani nestojí za napsání, zloba, vražda, smíření, náramky zacvaknou, příjemně chladí hrdinu na zápěstích, v hlavě mu zůstává jen klid.

 

Napravo u řeky je jedna hospoda, hoří tam venku pochodně, živené plynem, jak taky jinak, v tomhle počasí. Seděl jsem tam nedávno s jednou známou, setkání po letech, tahal jsem ji pořád ven na cigáro, abychom konečně mohli promluvit pár slov česky, opírali jsme se o zábradlí a koukali na město a lodě, bylo to fajn, pak zpět dovnitř, how are you?

 

II. Torzo: Malíř, možná špeh, to není jisté, ale je jisté, že špatně dopadne

 

Pak začalo pršet a bylo jasné, že kresba již zůstane nedokončená. Snad jen pro dnešek, snad se zítra promrzlým rukám svinujícím do ruličky vlhnoucí papír opět poštěstí sevřít pero a tuší přenést  další trochu světa z prostoru na plochu, třebas tak umně, že se podaří vytvořit prostor nový, lepší než skutečnost. Ruličku je třeba honem schovat, kapky deště jsou vůči kresbě nepřátelské a vytvářejí v obrazu města tmavé prskance, jako by bylo ostřelováno těžkými kusy, skrytými před okem pozorovatele.

Déšť se zakusoval do kůže, ani v lese se před ním nedalo schovat, stromy se zdály schválně ustupovat před velkými kapkami, snad i pro listy a jehličí byly příliš studené.

Malíř neutíkal, všechno oblečení již bylo stejně nasáklé jako zelenavý mech pod ním a role papíru bezpečně svinutá v koženém tubusu. Les tmavnul, mlžil se, rozpouštěl před očima, kontury se rozplývaly a město dole se stále vzdalovalo.

Náhle pak malíř zaslechl volání. Zastavil se a naslouchal, vlasy mu zplihle visely, zima jej svírala, jako smrt, byla všude, vpíjela se do něj spolu s deštěm a neptala se.

Pak se jeden kmen pohnul, ne, byl to člověk, co přestal snad být stromem, proměnil se, ale proměna nebyla úplná.

 

Opakuju se čím dál víc, bloudím v kruhu. Je to neschopnost nebo nemožnost posunout se jinam? Srážka s vlastními hranicemi je vždy bolestivá.

Zkusím to jinak

 

II. Torzo, druhý začátek: Malíř, možná špeh, to není jisté, ale je jisté, že špatně dopadne

 

Kresba zůstala nedokončena. Slunce zapadlo rychle, jako když průvan sfoukne svíčku a z nebe začaly padat dlouhé cákance deště, zatím jen tu a tam, ale občas některý ledabyle olízl i kresbu, rozpíjel tuš a bral ji s sebou dolů a po chvíli už město vypadalo, jako by bylo v obležení, na hradby dopadala kanonáda, tuš se rozprskávala, ale vojsko nebylo vidět, ani na kresbě, ani ve skutečnosti.

Malíř přikryl desku s kresbou kabátem, vzal ji pod paži ušklíbl se na mraky a vyrazil domů.

 

Řeka spojuje můj most s dalšími mosty. Ani tenhle začátek nemá cenu. Nejde to. Malíře měli chytit a obvinit z vojenské špionáže, zakreslování plánů. A on si jenom maloval krajinu. Nebo ne? Pak ještě mlhavý obraz, malíř v cele. Aby mi tak z toho ještě vyšel Monte Christo. Sám v tom nemám jasno, což patrně znamená, že nápad za mnoho nestojí. Raději se podívat po dvojici veslařů dole, výletní lodi se schoulenými turisty a rackovi, co sedá na mostní pilíř. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli nedávno na stavbě, šéf si sundal boty a vylezl oknem na střechu, řešil nějaký detail s pokrývačem, ohýbali plechy a koukali pod ně, já stál za oknem, v místnosti voněla barva a přes ty dva na střeše bylo vidět zahradu. Na zeleném trávníku  a kusu břečťanu na zdi byla světlá škvíra, jak tam dopadalo sluneční světlo, z keře se najednou vynořila nádherná rezavá liška, chvíli se procházela a pak se v tom pruhu světla stočila do klubíčka, díval jsem se na ni, ležela tam asi deset minut, nikdo jiný ji neviděl jen já a bylo mi jasné, že ona můj pohled taky cítí.

 

III. Torzo: (absurdně, zvesela)  Detektivka, a hele zase je tam malíř

 

Čím zelenější je tvář, tím lépe.

(ze stanov SMKJNSAJOVZPRČZ)

 

 

Červánek se snažil zaplašit ten podivný pocit, jako by ho někdo škrtil. Nešlo to snadno, neb skutečně jeho hrdlo rdousila smrtícím tiskem podivná postava zcela zabalená v bílém kusu látky.

„Vždyť je to záclona“, zachrčel Červánek a vypustil duši.

 

Vražda umělce na sebe vždy upoutá pozornost. Blýskají fotoaparáty, čumilové vzrušeně šumí, začínající modelky omdlévají, postarší již s jistou rutinou poskytují mdlá interview, kouří dlouhá cigára a zahalují se jenom kvůli průvanu, když koncipient otvírá dveře, aby se šel přeptat sousedů, zda něco neviděli či neslyšeli, i když již předem zná odpověď.

Policie usoudila, že takhle brutální čin nemohl spáchat člověk a tak jejich pátrání nabralo poněkud podivný směr. Nenašli ani opici v komíně, ani fosforeskujícího psa, ale to je neodradilo, jakýsi nováček zjistil, že se ten večer rojili chrousti, i sousedi slyšeli jakési podivné chrčení a tak celou věc smetli pod koberec a posoudili jako nešťastnou náhodu, chroust zabíjí, cítí-li se v ohrožení, nikoliv úmyslně. Červánek měl prostě smůlu. Zdokumentováno, na tenký spisek přistálo razítko osvěžené policejním ranním dechem a obtisklo na papír PŘÍPAD UZAVŘEN.

 

Ale ne pro mě. Já začínal. Když se do mé kanceláře přištrachal postarší pán a dýchavičně mi sdělil, že je předseda SMKJNSAJOVZPRČZ, čili Spolku malířů, kteří již nakreslili svůj autoportrét jako odraz v zrcadle při ranním čištění zubů, podal mi umaštěnou vizitku, kterou si později vyžádal zpět a umaštěnou ruku, kterou si naštěstí vzal zpět ihned a rozložil se v křesle, které jsem zakoupil s vidinou, že do něj budou usedat mladé vdovy špatně hrající smutek po zemřelém manželovi, či v slzách mě prosící, abych nalezl zaběhlou fenečku, na výdaje nehleďte, pane detektive (noha přes nohu, pauza, noha přes nohu, mrknutí).

 

Ale zatím se mi tu roztékal jen tenhle předseda, neboli Velký Architekt, jak měl napsáno na vizitce s logem oka a zubního kartáčku. Ovšem, když řekl vražda, trochu jsem poposedl.

Červánek, píšu si, uškrcen, sám doma, aha, policie neschopná, aha, zas to svedli na chrousty, pověst spolku, chápu, já jediný, světová kapacita, no jistěže. Vypoklonkoval jsem ho z kanceláře,  zinkasoval šek, patrně první, který v životě napsal a vyrazil.

 

V márnici byl klid, ani moucha nezabzučela a hlodal akorát červ pochybnosti. Chrousti to nebyli to je jasné.

Podmázl jsem vrátného, ten chvíli cvičil s kartotékou, stálo ho to málem dva prsty, ale konečně vylovil cedulku s jménem a číslem boxu.

Červánek byl pobledlý, rozcuchaný, nahý a mrtvý. Položil jsem mu několik otázek a odpovídal ochotně.

 

A dál? Vrahem je patrně konkurenční malíř, měl to být robot, ale už vlastně nevím proč.

Nechávám to být. Osobní hranice. Třeba se zítra probudím a budu někdo jiný. Což znamená, že si tu změnu neuvědomím. Možná se děje každý den.

 

Otáčím se.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.02.2009 18:43:10Winter
Sice jsem si onehdy v těch dlouhých větách liboval, ale zde mě několikrát přiškrtily - jejich skladba je kraet monotónější, na což u tebe nejsem zvyklý.

Hádám, že obsah je osobní, takže nebudu komentovat.

Ale početl jsem si .)
22.02.2009 17:01:39melancholická dívka
Nevim proč, ale potěšilo mě, že ses otočil :)
22.02.2009 11:52:03Květoň Zahájský
Hezké momenty.
22.02.2009 09:49:36StvN
Tohle znám.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.