Horolezec

Nevěděl,co ho nutí lézt až do oblak,
říkal:prostě je to tak.
Ta dívka ho sledovala z povzdálí,
příští léto už skály spolu slézali.
Hory a dívku miloval celou svou duší,
ke strachu rodičů byli oba hluší.
Jako malovaný byl ten den,
k lezení přímo vybízel jen.
Svou dívku jistil bezpečně,
až na vrcholu byli konečně.
Naskytl se jim překrásný výhled,
chlapec však náhle zbled,
snad zradilo ho srdce,
bilo přece tak prudce,
či náhlá nevolnost,
dopomohla k tomu dost,
že zřítil se do propasti,
jeho život skončil v květu mladosti.
Zanevřela dívka na hory tehdy,
ale na jeho hrob chodila mnohdy,
snad bylo dílem náhody či zázraku,
že slunce vždy vysvitlo z mraků,
nad hrobem majestátně orel kroužil,
jako by dívce něco vzkázat toužil.
Když se do ticha zaposlouchala,
tichý hlas šeptat slyšela:
netruchli má lásko,já volný jsem,
vždyť létat bylo vždy mým snem...

---