Studna

Někde v srdci Atacamy se nachází docela nenápadná – z dálky neviditelná, tichá studna. Nikdo neví, kdo ji vykopal. Nikdo neví, kdo si dal tu práci vykopat více než dvě sta metrů ve ztvrdlé zemi. Nikdo neví, proč kopal studnu na poušti, kterou karavany objíždějí.

Na odlehlém místě Atacamy, pouště, kterou karavany beze slova objíždějí, leží studna. Říká se, že ji pár karavan našlo. Říká se – Studna v Atacamě je. A víc nic, jako by se všichni domluvili, že nikomu nic neřeknou. Chytří lidé ji však nehledají. Muži říkají - Ta studna tam je. Pár karavan ji docela jistě už našlo. A ženy říkají - Chytří lidé studnu nehledají.

Říká se, že v údolí Atacamy, kterou většina karavan netečně objíždí, leží nejhlubší studna na světě. Když se zeptáte místních, neříkají, že je kouzelná nebo že ukrývá poklad. Neříkají nic. Říkají jen - Já ji viděl a pár karavan se vydalo jejím směrem. Nikdy se však nedozvíte, jaký směr to je. Můžete s muži sedět celý den pod fíky a tahat z nich rozumy, řeknou jen - Studna v Atacamě je. Můžete celý den věšet prádlo a žmoulat placky a ženy řeknou - Zeptejte se mužů, ale chytří lidé by ji nehledali, - a nevypadá to vůbec tak, že by se ženy považovaly za chytré. Budí velkou důvěru.

Kdybych se nyní jako zázrakem ocitl tam, kde jsem stál před třemi měsíci, řekl bych - Já ji viděl. A možná ještě pár vět. V noci, když se dívám na nebe, se mi zdá, že celé padá do její hlubiny. Stojím opřen o strom, myslím na muže sedící pod fíky a dívám se, jak nebe pomalu padá do studny. Stojím pod stromem opřen o jeho silný kmen, myslím na ženy s prádlem v natažených rukou a dívám se, jak černomodré nebe a všechny hvězdy pomalu, nenávratně, padají do hluboké studny.

Říkali - Její dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera. Měli pravdu. Vlastně měli pravdu ve všem. Kdybyste ji našli, je tam strom, k němu přivážete lano, budete potřebovat dlouhé lano, a spustíte jednoho muže s vědrem a rýčem dolů, tak to říkali. Měli pravdu. Přivázali jsme lano ke stromu a spouštěli muže dolů. Když jsme ho potom vytáhli, říkal: Dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera.

Neříkali, že jsme blázni, že nás čeká jistá smrt, říkali - Zkuste to. Neříkali, že je vyschlá, řekli – Vezměte provaz, vědro a rýč. Neříkali, že ve studni nenajdeme vodu, říkali – Sbalte si dlouhé lano, vědro a rýč a zkuste to. A měli pravdu. Zkusili jsme všechno, co říkali. Přivázali jsme lano ke stromu, jehož kmen je silný a u paty vydřený. Spustili jsme muže s vědrem a rýčem na dno, a když jsme je vytáhli, řekli - Dno je rozpraskané, jako by vyschla zrovna včera. Neříkali, že je vyschlá, řekli – Teď to zkus ty. Byli zpocení po celém těle. Opírali se o rýč, potili se a říkali – Kopej chvíli ty. Jejich pot stékal po kůži a na zemi tvořil malé loužičky. Opírali se o rýč, říkali – Zkus to, kopej chvíli ty, dno je rozpraskané jako by vyschla zrovna včera, - a násada rýče sála ten pot, jako by dřevo chtělo znovu ožít. Říkali - Měli pravdu. Ve všem měli pravdu.

V srdci Atacamy se nachází studna, jejíž dno je rozpraskané a která se v ranních hodinách topí ve stínu stromu, jehož silný kmen je u paty vydřený od provazů. Nikdo neví, kdo a proč ji začal kopat.