KOULE TROJBOJ:Zoufalá nabídka

Šedivé zdi, tabáková naplň s kousky mdlých jedinců lidských s předpotopním jazzem, smutno neveselo v tento páteční večer...

-o pár hodin dříve-

„Miláčku rozhodni se sama, jestli půjdeme ven, či mám objednat nějaký film v půjčovně.“ Nikdy bych nevěřila, že se náš poměrně nedlouholetý vztah dostane do tak úzkého špalíru možností co s volným večerem. S Romanem se známe již přes rok a půl, je to milý a inteligentní mladý muž, ovšem bez větší než malé dávky fantazie. Chvíli uvažuju jak mu podat, že takové možnosti mi nevyhovují. Ne, že bych byla tolik náročná – nechci chatu v Alpách, či nějaké extrémy, i ten večer ve dvou a lá sami doma by mi „voněl“, jen vím jaký on je v soukromí, už mně nějak nedokáže rozčarovat, překvapit.

„Romi, dnes už něco mám, dnes si uděláme večer každý po svém, uvidíme se zítra v deset v Chuchli.“ První pořádná lež, ještě nemám tušení co bych mohla v pátek večer sama bez něj podniknout, ale až to klapne, chci nějakou změnu. „Jasně Terry, měj se krásně a dej mi o sobě vědět, ať se nemusím starat“ – pusa – „Dám, neboj se, taky si užij večer, pa.“

-zpět v realitě-

...jmenuju se Tereza, připadám si pohledná, inteligentní, ovšem bez chuti a štěstí při volbě partnera do života. Tenhle večer si užiju, třeba si uvědomím co a jak chodí bez chlapa, rozhodně půjdu někam na sólo do baru, pozorovat chlapy, bez úmyslu balit – jen tak pozorovat, jen tak dělat poznatky.

Tahle hospoda byla první, co jsem po cestě v rozjímání zpozorovala – „Dlouhá kaše“, jak neodolatelný název, třeba natrefím na nějakou myšičku.

Poloprázdno, pár zoufalých fotbalových fandů za rohem, dva realizovatelné objekty – nafrněnec a zoufalec, na holky až tak nějak nejsem, proto mě dvě přítomné dámy tolik nevzrušují. Jedna v rohu beztak už má večer za sebou, a ta druhá vypadá, že jeden kousek nikdy nestačí. Zrovna hučí do nafněnce, jsem zvědavá, dám si kafe. Nemá zájem, no kočičko, tenhle kousek v tvé mističce nepřistane. Co pán zoufalec, vytahaný pulóvr, ovšem odmyslím-li si v tom smogu mastné vlasy, není to celkem beznaděj. Bože, o tu koketka, se po neúspěchu u nafrněnce pokouší zoufalec! Je to opravdu zoufalec. Koketka evidentně nejeví zájem, osobně nevidím velký rozdíl mezi nafrněncem a zoufalcem – asi značka cigaret. Pokusím se urychleně napojit hovor u zoufalce, alespoň poznám nové lidi.

-pokus o hovor po měsících nekoketování-

Je to zoufalec větší než jsem myslela, ještě je drzej. Ať si, dopiju a objednám si něco tvrdšího, ať jsem příště uvolněnější. Á, ta v rohu se probrala, vyzvedl ji zřejmě její přítel, ať si.

„Alea iacta est!“ jak řekl Caésar. Nevěřila bych v zoufalost nafrněnce, zvedl se a přesunul se po odchodu dámy z rohu s jejim pánem za koketkou k baru! Ta - jak jinak, Marlboromanovi přikývla. Co na to zoufalec, který o koketnici usiloval? Moment, dorazila mi zpráva: „Ahoj Terry. Nemel jsem tuseni co bez tebe delat v patek vecer. Nezajedeme si do termalnich lazni na vikendovou proceduru? Muzeme jet treba s Lenkou a jejim Petrem. Roman.“ Lenka je moje nejlepší známá, neznáme se sice od narození, ale o to víc jsme spolu na vysoké škole zažily. Tomu romantickému nátlaku se nedá odolat. Jedu se balit! Cestou mi blýsklo hlavou – copak asi dělá zoufalec?