O květech a snech

...tento týden jsem totálně vygumovaná, takže zase něco staršího.... a naivního.... (1995)

O květech a snech

 

K večeru se chýlí a rosa už padla k zemi,

zbytky slunečního světla bylo vidět mezi kopci těmi,

které obzor kolem v blízku i v dáli

svými obrysy v šeru lehce lemovaly.

 

Na listech a zavírajících se květech třpytily se jako hvězdy

kapky chladivé rosy. Ano, tak nějak to bylo tehdy.

Stékaly z okvětních lístků dolů po stoncích,

odrážely se matně ve večerních paprscích.

 

K spánku, když mysl pomalu se ukládá,

na sklonku večera, kdy den jako květina uvadá,

objeví se jinak před všemi skryté sny

v jemném plášti myšlenek zahaleny.

 

Jsou poupaty voňavými, když však chceš přivonět si k nim,

musíš projít zahradou zarostlou pichlavým trním.

A když nevzdáš to a půjdeš dál a dostaneš se až tam,

zjistíš, že hodně jsi cestou ztratil a jsi samý šrám.

 

Čeká se, čeká dlouho než otevře se ten vytoužený květ

a konečně smí se k němu přivonět -

pomalu vdechovat jeho vůni, uvolněným cítit se,

splněný sen, jak krásný je, divit se?

 

Každý večer všechny květiny jako oči se zavírají,

volnost a svobodu přáním, touhám ve snech dají.

Mnohé květy se po čase v lahodné plody promění,

-              stejně jako sny se jednou vyplní?

 

29.3.95

---